Kalendář / Zahradníkův rok

23.05.2024

Nádherá, čirá nádhera. Zahradníkův rok je vynikajicí, na základě přímé osobní zkušenosti autorovy a jeho schopnosti fejetonisticky pozorovat a českým jazykem při tom čarovat, studie těch nejmenších věcí, které ale souvisejí s těmi největšími - s koloběhem přírody, s věcmi, které můžeme a nemůžeme ovlivnit. Je to také typicky čapkovské - kdo co může na svém políčku, na své zahrádce udělat, a udělat to pořádně, přispívá k celku a jeho zdraví. Líčí přírodu očima člověka, který se s ní snaží sžívat, snaží se jí porozumět a přitom má v sobě různé vášně, touhy, mrzutosti, spouzsta věcí mu jde a nejde, všechno má v sobě nadsázku, humor, lehkost a přitom - je to stále o člověku jako takovém. Kdyby byl Čapek vášnivý "šotouš", bude takto psát o mašinkách a o jejich cídění, kdyby byl vášnivý "radioamatér", bude psát zrovnatak. Však o fotografování také tak psal, i když ne knihu.
Zahradníkův rok je opravdu lahůdka, jakkoliv jsou to sebrané fejetony z různých časů, nicméně Čapek promýšlel kompozici a leccos k tomu dopsal. Myslím, že je to mistrovské dílo a každému doporučuji ke čtení.
Toto vydání je však zvláštní tím, že mu předchází Kalendář, což je také výběr fejetonů, (podle doslovu pana Halíka) vytvoření ještě Čapkem. To drží daleko méně, různě se věci opakují a chvílemi na mě dolehl pocit marnosti, proč ten skvělý Čapek tak rozmělňoval talent. No byla to jeho novinářská práce, která ho živila. Nicméně mezi těmi v běhu roku seřazenými různě dobrými texty jsou také perly, a z těch si níže dovoluji ocitovat. Lze to tesat.
Citace z části Kalendář:
"My tři krále, jdeme k vám..."...My velcí to děláme zrovna tak; zpíváme ve svých politických koledách "My, většina národa" nebo "My, zemědělci" nebo "My, pracující vrstvy," a podobně. Kdybychom po pravdě zpívali "My, sekretariát partaje" nebo "My, užší výkonný výbor," nebo něco podobného, ztratila by naše koleda všechnu tajemnou moc a nikdo by nám nedal ani za findu kreditu." (Od Silvestra do tří králů, s. 13-14)
"Když se nasype sníh, je z Prahy najednou malé a staroučké město; přes noc jsme o nějakých padesát nebo sto let vzadu, je to tu naráz dočista maloměstské a staroměstské, takové babičkovsky barokní, rozkročení, naivní a starožitné; člověk si z čista jasna vzpomene na babičku se sedmi spodničkami, na jablka pečená v troubě, na vůni hořícího dříví, na staré pokoje a květované záclonky. ... A ticho je, panečku, takové bydžovské nebo dobrušské ticho; Vltava ani nedutá, tramvaj cinká jako Jezule, a člověk by se ani trochu nedivil, kdyby automobily začaly zvonit zvonečky, jako když saně jedou. Starý svět! Kouzlo maloměsta. Pohoda starožití." (Praha ve sněhu, s. 17-18)
"Nejhezčí na sněhu je však prostě to, že vrací lidské zemi panenství. Nejoběhanější a nejprotivnější cesta má ve sněhu okamžiky, kdy na ni ještě nevkročila lidská noha a kdy první chodec na ni vstupuje trochu váhavě a zbožně jako plavec na panenskou a novou pevninu." (Ledové květy, s. 26)
"To rušné a halasící zednické jaro, vonící vápnem a syrovým zdivem, maltou a trámovím, není o nic méně poetické než jaro, které se otevírá čerstvou a kyprou brázdou na poli; je dokonce veselejší a chlapáčtější. Neberu nic kosům, skřivanům, drozdům a sýkorám; ale ta ryčná muzika práce, která se v těch předjarních dnech vyhrne do ulic, ohrad a staveniští se svými kladivy a pilami, prkny, cihlami a potahy, je stejně rozjařující jako píseň ptačí." (O známkách jara, s. 41)
"Kultura se nedá ničím prakticky obhájit; ale nedala se prakticky obhájit ani před deseti tisíci lety, když už lidé páchali neužitečnou hudbu, verše a obrázky a počítali hvězdy a vůbec mařili sterým způsopbem čas, tak jako to činíme dnes. Vzdělanost se nedá ničím obhájit: leda tím, že ten, na koho sestoupí v podobě jazyka ohnivého a vzrušujícího, shledává, že to stojí jakýmsi tajemným způsobem za to; ba že to stojí víc za to než než kterákoliv činnost úspěšná, výnosná a všeobecně vážená. Ve svém nejvyšším smyslu duch už neslouží ničemu než sám sobě; není tu pro nic jiného než pro člověka. Neuživí ho, ani ho nikam nevede; dává mu jen jedinou věc: zhodnocuje mu život." (Svatodušní, s. 67)
"Už léta jsem pozoroval, že vždycky při větších deštích je hlášena porucha nebo deprese nad Islandem. Krásné počasí má co dělat s Kanárskými ostrovy, odkud se zpravidla "šine oblast vysokého tlaku", ale déšť a plískanice a zima jde vždycky od Islandu; je to patrně tamní specialita. Nikdy se nehlásí v novinách deprese nad Kardašovou Řečicí..." (Několik kapek, s. 70)
"Čisté, pravé neboli dětské prázdniny nejsou, etymologicky vzato, žádné prázdniny; není v nich žádná prázdnota nebo vakance, nýbrž naopak neobyčejná a nerozptýlená plnost. Hlavní na nich je, že člověk nemusí do školy; což nedokazujew, že škola je dítěti trápením a těžkou dřinou, nýbrž špíše, že škola je v očích dítěte ukrutným mařením času, kterého se jinak může využít plněji a bohatěji." (Prázdniny, s. 82)
"Daleká zem není ta, která leží daleko, nývrž ta, ve které nejsme. Daleká země je ta, do které nikdy nedojedeme, nebo ta, kterou necháváme za sebou. ... Být na Jávě nebo na měsíci není asi nikterak dobrodružstvím pro toho, kdo tam je; ale je to ohromné dobrodružství pro toho, kdo tam není." (Vláček, s. 90)
"Člověk se obyčejně nedívá se zvláštním zájmem lidem do oken;, okna jsou k tomu, aby se jimi někdo koukal ven. Ale večer je to jiné; osvětlené okno večerní se už nedívá ve, ale vede dovnitř; a chodec se musí tím oknem podívat, visí tam lampa a a vrhá na strop teplý kruh světla, u stolu sedí lidé....A když sedí doma pod svou vlastní lampu, ani si nevzpomene, že jeho domácí světlýlko vřezává do tmy zlatý a teplý obdélník." (Světélka, s. 100)
"Bude to trvat ještě dlouho, než se na barevnou mapu národů a států budou lidé dívat se stejným zalíbením jako na bervnou mapu půdy." (Ornice, s. 107)

01.12.2020

Nádherně všímavé, milé, laskavé, lehké, i humorné. Plné úžasných spojení, která působí úplně samozřejmě, ale tak nějak si z nich sednete na zadek. Zahradníkův rok navíc doplněn jednoduchými, leč trefnými a perfektními kresbičkami. U některých pasáž se zaručeně pobavíte, u dalších se zamyslíte, a u těch dalších se zase zaručeně poznáte. A k tomu všemu bude kolem vás ta nádherná čeština jen a jen kvést. Zkrátka a jednoduše - skvělé!

17.02.2020

Nádherně všímavé, milé, laskavé, lehké, i humorné. Plné úžasných spojení, která působí úplně samozřejmě, ale tak nějak si z nich sednete na zadek. Zahradníkův rok navíc doplněn jednoduchými, leč trefnými a perfektními kresbičkami. U některých pasáž se zaručeně pobavíte, u dalších se zamyslíte, a u těch dalších se zase poznáte. Zkrátka a jednoduše - skvělé!

18.06.2018

Zdá-li se Vám, že je vaše mluva nedostatečně rozvinutá, slovní zásoba chatrná a věty příliš jednoduché, vězte, že stačí ponořit se do Čapka. "Tedy náruživě a úsilovně chce, to se rozumí samo sebou: chce jenom sejmout chvojí a odkrýt kytky, rýt, mrvit, rigolovat, kopat, přerývat, kypřit, hrabat, rovnat, zalévat, množit, řízky dělat, ořezávat, sázet, přesazovat, přivazovat, kropit, přihnojovat, plet, doplňovat, vysévat, čistit, ostřihovat, zahánět vrabce a kosy, čichat k půdě, vyhrabávat prstem klíčky, jásat nad kvetoucími sněženkami, stírat si pot, narovnávat v kříži, jíst jako vlk a pít jako duha, chodit do postele s rýčem a vstávat se skřivánkem, velebit slunce a nebeskou vlažičku, ohmatávat tvrdé pupence, vypěstovat si první jarní mozoly a puchýře a vůbec široce, jarně a kypře po zahradnicku žít."
Jak já jej (to dílo) miluji! :)

24.03.2018

Tak sa zdá, že s pánom K. Čapkom a jeho krátkymi prózami sme si nesadli. Aj tu, rovnako ako v Poviedkach z jedné a druhé kapsy, je krásny jazyk a veľký potenciál čo do základného námetu, rovnako som sa tešila, no spôsob spracovania, štýl a náznaky humoru so mnou nijako nerezonujú a neschopnosť príbehy vypointovať to celé posúva už úplne mimo mňa.

17.04.2017

Knihu jsem přečetl celou, nicméně příliš mě nebavila. Stále se opakující figury s vyjmenováváním rostlinných druhů, pracovních aktivit atd. mi připadaly velice unavující. Nelíbí se mi ani fenomén, který Čapek ze zahradnictví, tedy městského zahradnictví, vytváří.