Kalich hořkosti

05.07.2018

Během delší doby slyšel a četl několik útržků z knihy na Oslu, pokaždé velmi zaujalo. Je vtipné, jak se například pohledem toxikologa promění příběh filosofova konce z postupného smířování s odchodem ze života v souboj mezi nevolností a průjmem.

Kniha tak mimoděk potvrzuje pohled, že všechno je jinak, a ani filosofům se často nedaří předat pravdu, protože odraz reality nejde propasírovat mediálním prostorem úspěšně jinak, než deformovaně - příběhem.

Ušetřeni nejsou ani sami toxikologové, chybu nemusí generovat jen vývoj oboru, ale třeba i ješitnost či jednostrannost výzkumníka. Výsledkem můžou být mýty, které se stávají součástí obecného povědomí, viz případ slavného vojevůdce.

Zaujal mě též případ pojídačů arsenu, už jako kluk jsem měl hloupý zvyk ochutnat všechny chemikálie se kterými jsem experimentoval. Je to jako s měřením elektřiny, na ochranu měřidla stačí dostatečný odpor, v případě chemie nahrazený ředěním. Podobné šílenosti dokládá autor například lidovými básničkami o česnekovém arsenu či smetanovovém fosforu.

Zajímavý je též autorovo názor, že často víc škody nadělají ve veřejném prostoru informace (histerie či naopak neinformovanost) než samotná chemická kontaminace.

PS: A stále aktuální! Nedávno jsem se setkal s pojídači šíleného medu, jejich nadšení či reklamní spot s roztomilým dědouškem s reporty či textem kapitoly knihy moc nekorespondují..