Kallocain
Karin Boye
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21307/bmid_kallocain-Jy6-21307.jpg
4
245
245
Kallocain, droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství, a její objevitel, loajální spoluvoják Světového státu Leo Kall, jsou hlavními hrdiny strhujícího antiutopického románu ze vzdálené budoucnosti, kdy o světovládu soupeří Světový stát a Univerzální stát.
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1989 , OdeonOriginální název:
Kallocain, 1940
více info...
Přidat komentář
„Neměl snahu docílit ničeho jiného, než ženu odhalit jako nositelku soukromosentimentálních a asociálních citů, postavit ji na pranýř, jakmile by propukla v pláč nebo se dala vyvést z rovnováhy a ohradila se, ukázat na ni a prohlásit: Podívejte se, koho ještě musíme strpět mezi sebou! – Z tohoto hlediska bylo mužovo snažení nejenom pochopitelné, ale přímo chvályhodné, a souboj mezi ním a napadenou ženou dostal nový, principiální obsah.“
„Chápeš snad, že dobrého spoluvojáka nedělá neomylnost, a už vůbec ne neomylnost v takových otázkách, kde se státní etika teprve rodí. Za prvé a především je to schopnost vzdát se vlastního názoru a převzít názor správný.“
Poněkud zapadlá a neprávem opomíjená dystopie, která se, věřím, dočká jistého obnoveného zájmu, neboť autorka zde v detailu zkoumá jeden zcela nepostradatelný atribut všech myslitelných tyranií, totiž vznik konformního jedince, vynucením nezávadného, dogmatického, konformního myšlení. A právě tlak na vynucenou konformitu myšlení, tlak mít „ty správné, autoritativní, názory“ je v posledních letech patrný ve všech sférách společnosti, zejména pak v podobě boje s mýtickými „fake news“, bojem proti nedefinovatelným zločinům z nenávisti, mazáním názorových oponentů – „cancel culture“, manipulací s jazykem – inkluzivní projev, a samozřejmě dnes již naprosto zprofanovanou klasickou politickou korektností, vybičovanou však zcela ad absurdum. Vše jsou to zřetelné znaky odklonu od individualismu a klasického liberalismu.
V knize tyranie k zajištění konformity dostává geniální prostředek – absolutní sérum pravdy. Totální kontrola myšlení, mokrý sen každého autokrata. Je to nevyřčený motiv, nicméně je natolik jasný, že ho nelze přehlédnout. Důraz na ten jediný správný, státem posvěcený, názor je zřejmý od prvních stránek v podobě vnitřních monologů protagonisty. Protagonista není příliš sympatický. Ano, má svědomí, miluje svou ženu a děti, avšak přesně v mezích dovolených a kontrolovaných státem. Časem se sice objeví pochybnosti, prasklinky v nablýskané výzbroji dogmatismu, ze „správné“ cesty však nesejde, právě naopak. Jeho proměna po získání podílu na moci je zcela předurčena jeho vlastní ideologickou čistotou. Jeho fanatismus je strašidelný – on sám žádné sérum nepotřebuje – nepodobá se ničemu, co zná a jak uvažuje svobodomyslný jedinec vychovaný ve svobodné společnosti. Častokrát jsem si při čtení říkal, že to přece musí být hraná ironie, takto přece nikdo nemůže vědomě uvažovat. Absurdní hraný idealismus – jak dlouho může jedinec vydržet tento zjevný sebeklam? Naneštěstí i dnešní světová realita ukazuje, jak krutě se v tomto mýlím a kolik že to vlastně existuje milovníků nesvobody a kolektivistického stylu řízení společnosti.
Jistou syrovostí je dílko atmosférou velmi podobné Orwellově 1984, přestože, uznávám, kvalit této ikony žánru zdaleka nedosahuje – jakkoliv to pro mě nebyl důvod udělit nižší než absolutní hodnocení. Styl psaní je čtivý a příběh mě zaujal od prvních stránek, ta brutální šedivost a hrubost diktatury z textu přímo čiší. Detailně popisovaná byrokracie orazítkovaných povolení, domovních důvěrníků, státem posvěcených špehů, ale například též státem organizované zábavy, pak jen dokresluje hrůznou realitu policejního státu. Ještě jednu věc bych vyzdvihl, totiž geniálně zakomponovanou dehumanizaci protivníků, tentokrát absolutně nutné podmínky umožňující rozpoutání genocidy, zajišťující sjednocení „tyranova panství“ proti společnému, „nelidskému“, nepříteli.
Autorka v jedné chvíli přesně vystihuje, ústy jedné z vedlejších postav, ten rostoucí strach, tu spirálu bez konce, klesající do stále hlubší a hlubší temnoty, do propasti beznaděje, nenávisti, násilí a smrti: „Neustále jsme zpřísňovali dozor – ale nezískali jsme pocit bezpečí, jak jsme doufali, naopak jsme čím dál bázlivější.“ Kdo tohle nevidí na dnešním Západě, je slepý.
Neodpustím si obecnou poznámku. Ač dílo mělo být varování proti fašismu a nacismu, autorka jasně ukazuje základní podobnost všech tyranií, jejich původ v materiálním komunismu a kolektivismu. Přestože se nacismus a fašismus striktně vymezili proti komunismu, základní idea je stejná, absolutní opovržení individualismem, pohrdání jednotlivcem, aneb jednotlivec je zbytný a ideální příslušník nového řádu rád obětuje svůj život pro blaho kolektivu, společnosti, státu, společenské třídy, nebo dnes vyhraněné, často arbitrárně stanovené, politické identity. Všechno jsou to fundamentálně levicové myšlenkové rámce.
Knihu důrazně doporučuji, silně mi připomněla dnešní polarizovanou dobu. Ne, samozřejmě nemáme absolutní sérum pravdy, přesto se zdá, že se nám tu nesvoboda myšlení, jako jakási zhoubná rakovina společnosti, opět pomalu, ale jistě rozlézá. Zakončím výzvou v duchu Solženicyna: pojďme opět nežít ve lži!
Totálna totalita, keď pomocou drogy pravdy sa vytiahnu na povrch aj najvnútornejšie myšlienky človeka. "Kallocain nám dává možnost kontrolovat, co se děje v lidských myslích." Dôležitý moment prichádza, keď si policajný prezident uvedomí, že " takto by se dal odsoudit kdokoliv" - nie pre motívy bežného chamtivca túžiaceho po moci, ale pretože, paradoxne, práve v tomto momente si môžeme uvedomiť, že žiadny režim, ani so všetkými svojimi prostriedkami a metódami totálnej kontroly ľudí, si nedokáže podmaniť ľudskú myseľ. Dobrá kniha, za mňa lepšia ako 1984 alebo My, pretože sa dotýka hlbších vrstiev človeka a ukazuje nám, kde je pravá sloboda. No ale, "všichni nejsou dost pravdiví na to, aby pravdu mohli slyšet..."
"Tak to bychom měli, řekl - tak to bychom měli. Tak jsem tu. Jinak to dopadnout nemohlo. Byla to otázka času. Abych mluvil pravdu. Dovedete vy vůbec vyslechnout pravdu? Všichni nejsou dost pravdiví na to, aby mohli pravdu slyšet, to je na tom to smutné. Mohla by být mostem mezi lidmi - pokud by byla dobrovolná, ano - pokud by ji dávali jako dar a přijímali jako dar. Není to zvláštní, že všechno ztrácí hodnotu, jakmile to přestane být darem - dokonce i pravda? Ne, toho jste si přirozeně nevšimli, protože to byste si museli všimnout, že jste chudí jak kostelní myši, svlečení až na kost - a kdo takový pohled vydrží? Kdo chce vidět vlastní ubohost, dokud ho k tomu někdo nedonutí! Aniž ho k tomu donutí lidé. Aniž ho k tomu donutí prázdnota a chlad - třeskutá zima, která hrozí nám všem. Pospolitost, říkáte - pospolitost? Semknutí? A to křičíte každý ze své strany propasti."
Mrazivé. Opravdu obrovská depka, která nejvíc pramení z toho, jak samozřejmě bere vypravěč veškerou absurditu svého světa.
Ale je tam i spousta naděje, a ta zase pramení z toho, že jsou lidi schopni vnímat rozpory mezi skutečností vnější a tou niternou. Že umí "pocítit, že jeho tep je hnán srdcem vesmíru."
Zajímavé. Jako výpověď člověka, který stvořil něco nemyslitelného, který nakonec bojuje hlavně sám se sebou.
pokračujem v deštruktívnom čítaní a tak som po 1984 vzal do ruky Kallokain. prečítal som ho, ale musel som si hodiť na preloženie niečo odľahčené, lebo na mňa padala chandra. hoci bola kniha napísaná ešte pred 1984 vyzerá skôr ako jej pokračovanie, do absurdnosti dotiahnutý detailný pohľad na praktiky vlády... a nijako ma nepotešil ani ten nejasný záver, hoci som si mohol vydýchnuť, že fyzická likvidácia už nie je cieľom ani prostriedkom, že momentálne stačí človeka umlčať a jeho myšlienky zamknúť... ale dosť, nechcem tu spoilerovať.
nečudujem sa, že to autorka nezvládla. ak mala hlavu plnú takýchto myšlienok, nemala šancu.
takže ešte Huxley a potom 451. ale určite s mnohými prestávkami.
a potom sa asi dám do upratovania knižnice...
"Přistoupil beze všeho k číslu sto třicet pět, položil mu ruku na rameno a řekl mu tónem tak vřelým, že ho člověk stěží kdy slyší mezi dospělými, a už vůbec ne mezi muži, ještě snad od zvlášť citově založených matek, když hovoří k malým dětem:
- No tak už se nebojte. Víte přece, že nic osobního se odsud ven nedostane. Je to, jako byste to nikdy neřekl."
Nejde o víc než můj osobní dojem, ale řekla bych, že tam, kde v obdobných dílech mužští autoři zdůrazňují svobodu a pravdu, u Bradburyho pak vnitřní kreativní svobodu, Boyeová pozvedá k naší pozornosti odlišný aspekt lidství - důstojnost. A nepřekvapuje mě, že právě ona. V myšlenkovém okruhu, v němž se pohybuji, je žena jako bytost vybavená k péči o nový život považována za speciálně povolanou k rozpoznání a ochraně lidské důstojnosti.
Kniha vyniká především velmi přesným psychologickým vhledem. Myslím si, že uvažování nad ní může člověku pomoci bojovat s některými manipulacemi i v docela běžných životních situacích.
Jak píše Disease, socialistický doslov vážně stojí za to. Až by se chtělo podtrhnout autorovi jeho vlastní slova: Spisovatel, který se tváří, jako by si ničeho nevšiml, nebo který si skutečně ničeho nevšiml, nemůže být dobrým spisovatelem.
Takhle nějak má vypadat dystopie. Stísněná atmosféra a psychické stavy vypravěče vynikající. Maličko mi vadil archaický styl. A velmi pobavil socialistický doslov (v 1. vydání).
Vynikající sci-fi zejména vzhledem k roku vzniku - autorka o více než dekádu předběhla Orwellův opus 1984. Myšlenka knihy je skvělá: totalitní stát ve věčné válce se sousedním (stejně jako Orwell v 1984 předznamenává rozdělení světa na dva bloky) kontroluje vše, a od vynálezu "drogy pravdy" už i myšlenky. Vlastně mě dost překvapuje, že kniha mohla vyjít v předlistopadovém Československu - autorka sice byla ovlivněna návštěvou hitlerovského Německa, ale stejně dobře lze dílo číst jako kritiku jakéhokoliv totalitního státu, tedy i komunistického východního bloku. Samotné zpracování těchto skvělých vizionářských myšlenek mě bohužel trochu zklamalo - je to jako u knih Philipa K. Dicka - úžasné, fantastické zápletky a myšlenky, ale spíše průměrné literární pojetí.
"Z myšlenek a citů se rodí slova a činy. Jak by tedy myšlenky a city mohly být soukromou záležitostí? Nepatří snad spoluvoják Státu celý? Komupak by tedy měly patřit jeho myšlenky a pocity, když ne Státu? Prozatím se jenom nedaly kontrolovat - ale teď je konečně příslušný prostředek na světě."
Představte si totalitní svět budoucnosti. Svět, kde zájmy státu stojí vysoko nad zájmy a touhami jednotlivce. Svět spoutaný propagandou, udavačstvím a plánováním každé vteřiny; svět, v němž je třeba mít pro každé opuštění objektu oficiální povrchovou propustku a kde každý váš pohyb a každé slovo zaznamenává "policejní oko a ucho", ve dne v noci, v kanceláři i v ložnici...
Útlá stopadesátistránková kniha popisuje deníkovou formou dobu ne nepodobnou slavnému Orwellovu 1984, a to se všemi až absurdními detaily, které však tamějšímu obyčejnému člověku přijdou automaticky správné. Je přece chvályhodné udat svou manželku, když přemýšlí "protistátně", stejně jako odhalit myšlenky na potenciální zločin v mozcích nebezpečných deviantů. Je to vše pro naše bezpečí a pro dobro státu.
Příběh chemika - vynálezce, který objevil drogu schopnou donutit oběť k prozrazení těch nejniternějších tajemství, je velmi realistický a dokáže na čtenáři ponechat určitou stopu i po zavření knihy. Nejen kvůli tomu, že hlavní postava prochází velmi zajímavým vnitřním vývojem, ale především (i přes to nebezpečí, které přinášejí depresivní a dumavé myšlenky škodlivých individualistů nám, sluníčkové mase pod taktovkou velmoci) za lezavě chladnou zneklidňující paralelu s realitou.
[ riončina recenze z roku 2010 ]
Kde se mužští antiutopisté předhánějí v důmyslu technikálií útlaku, tam Boylové tyto slouží jako ryze druhotné kulisy předmětu jejího skutečného zájmu. Totiž nenaplněnosti osobních vztahů - jak vůči okolí, tak k sobě samé...
...rok po dopsání se udusila pilulema.
S trochou nadsázky je vlastně Kallocain takovou milou, černou, romance prostou, knihovnou.
Za mě 4 **** s přívětivou stopáží a citelným dotykem ženské ruky.
Možný SPOILER !!!
To by mě zajímalo, kdyby autorka nespáchala sebevraždu, co by ještě napsala... možná by pár uznávaných klasiků žánru a doby strčila do kapsy.
Zaujala mě "dobrovolná sebeobětovací služba" - instituce, do které vstoupíte a berete jako svoje "zaměstnání" účast na nejrůznějších pokusech a testech, ať už dopadnou jakkoli.
Považujete za čest se podobných věcí účastnit.
Hlavní hrdina vytvoří takové "sérum pravdy," které ovšem z lidí nedostane jenom pravdu, ale úplně všechny skryté touhy a myšlenky, takové ty zasunuté, které byste neřekli nikdy nikomu. Ty, které se bojíte přiznat i sami sobě :).
Pokusná osoba č.135 při testu řekne něco, co by nikdo nečekal. Postupně se odhalují vážně zajímavé, pro nás přirozené, pro společnost příběhu nepřijatelné věci a hlavní hrdina řeší, "co s tím."
Nevadilo mi, že Leo Kall vlastně nebyl vyloženě kladný. Zapadal do příběhu, a aby ten fungoval, musel se chovat tak, jak se choval.
Jsem ráda, že jsem knihu potkala, určitě na ni delší dobu nezapomenu a časem poslechnu znovu.
Žít v totalitním státě, který autorka vykreslila, by muselo být něco skutečně otřesného a šíleného. A přitom to není úplně sci-fi, ale realita, která tu v obdobné podobě byla a na jiných místech světa je. Atmosféra všeobecného strachu, nedůvěry, absolutní ztráty soukromí a přetvářky i před vlastním manželem nebo dětmi byla opravdu tíživá. A úplně nejhorší na tom byla naprostá a slepá oddanost hlavního hrdiny režimu.
Dovedete vy vůbec vyslechnout pravdu ?
Všichni nejsou dost pravdiví na to,aby mohli pravdu slyšet,to je na tom to smutné.Mohla by být mostem mezi lidmi-pokud by byla dobrovolná,ano-pokud by ji dávali jako dar a přijímali jako dar.Není to zvláštní,že všechno ztrácí hodnotu,jakmile to přestane být darem-dokonce i pravda? Ne,toho jste si přirozeně nevšimli,protože to byste si museli všimnout,že jste chudí jak kostelní myši,svlečení až na kost-a kdo takový pohled vydrží? Kdo chce vidět vlastní ubohost,dokud ho k tomu někdo nedonutí !
Vede nějaká cesta přes smrt k novému životu ? Existuje nějaké posvátné místo,kde se osud obrací ?
Tolik Karin Boye.V komornějším ladění než jiné dystopie.Napsáno na silný důraz v Ich-formě.Způsobem jedinečná.Syrovější osobitější.Až na dřen "snad" osudová.
Mračna se stahovala nad naší Evropou.Hrůzy a děsy prostopené temnotou.Obavy z beznaděje.Strach z budoucnosti.Čeho se ještě má bát matička Země.Nitro autorky znatelně prostoupené tímto dílem.Kallocain.Udavačství.Paranoia.Věřit dost možná nemůžete leckdy ani sobě.Fikce totalitních praktik ? Ale vždyt tohle tady už přeci někdy někde bylo.Jde jen o formu moci a jejím vlivu.O nadčasovém vyznění není sporu.
Plážové čtení vypadá jinak. Silná výpověd doby,kdy byla tato knížka napsána.Mrazivě drtící.Neprávem nezaslouženě opomíjené dílko.Pro odpírače polititických manipulací i fanatických doktrín těžících z nadpřirozených ikon,jako dělané.Vyloženě tot ideálním čtením,do zdánlivě našich bezpečných idilických jeskyn,slují,pokojů,čítáren i jiných podobných doupat.
Kallocain je paranoidní satirická antiutopie o Světovém státu, v němž je lidská individualita potlačena až na samou mez absurdity a vládcem všeho a všech je strach se odlišovat. Můžete vnímat tento spisek jako prognostickou vizi budoucnosti, sžíravou kritiku současnosti nebo jednoduše jako bohapustý blábol o rozervaném nitru člověka. Dokážu si ho dokonce představit jako jednoaktovou divadelní one-man inscenaci bez kulis a bez herců. Jedna jediná postava v hluboce intelektuálním monologu se sebou samým. Upřímně obdivuji čtenáře, kterých se myšlenky takovýchto děl dotknou a osloví je. Já k nim bohužel nepatřím. Mě hloubka autorčiných myšlenek pouze lechtá kdesi v zátylku, aniž by mi pronikla k srdci či do duše. Některé pasáže vnímám a oceňuji, mnohem častěji ale zívám a nudím se. Do úrovně vizionářství Karin Boye jsem, zdá se, ještě nedorostl…
(SPOILER)
O svetovládu na Zemi bojujú dva znepriatelené bloky a to Svetový štát a Univerzálny štát. Tieto dva štáty sú odkazmi na nacistickú Tretiu ríšu a Stalinov Sovietsky zväz. Dej sa odohráva vo Svetovom štáte, kde hlavná postava Leo Kall, zamestnanec experimentálnej sekcie jedného väčšieho laboratória pre organické jedy a narkotiká v Chemickom meste č. 4 vynájde ultimátne sérum pravdy – kallocain.
Každý spoluvoják má presne tie isté tri uniformy vo svojom šatníku ako vy. Bývanie je štandardizované – ak ste sám, máte nárok na jednoizbový byt – ak ste rodina, tak dvojizbový. Nedostatkom miesta si však hlavu lámať nemusíte, keďže deti od siedmych rokov sú vychovávané v detských táboroch.
Do steny každého bytu sú zabudované policajné oko a policajné ucho, ktoré sú rovnako účinné v tme ako za svetla.
Svetový štát má však dva vážne problémy – demografickú krízu a nespoločenský protištátny individualizmus, či nechuť ku kolektivite, ktoré sa šíria ako epidémia. Detí sa rodí stále menej a falošných udaní exponenciálne pribúda. A ešte k tomu vo vzduchu visí ďalšia vojna v nekonečnom konflikte s Univerzálnym štátom.
A tu príde jeden nadaný chemik s prelomovým objavom. S kallocainom. Dokonalým veritaserom – sérom pravdy. Človek v kallocainovom opojený vyzradí bez problémov svoje najprimitívnejšie, najvnútornejšie, najintímnejšie tajomstvá a – všetko si to pamätá – je aj počas raušu aj po ňom pri plnom vedomí, čo u slabších pováh môže viesť k nezvratnému podkopaniu sebavedomia, nezmazateľnému studu, pocitu nesmiernej hanby, k neznesiteľnej ľahkosti bytia, ktorá končí samovraždou. Predstavte si, že by ste takto natreli svojich najbližších a najmilovanejších…
Bezpečnostnému aparátu Štátu sa dostáva do rúk mocný nástroj, s ktorým sa môže naštartovať nezastaviteľná mašinéria s nedozernými následkami.
„V budúcnosti žiadny zločinec nebude môcť zapierať. Ani naše najintímnejšie myšlienky už nebudú patriť len nám. (…) Nepatrí snáď spoluvoják Štátu celý? Komu by teda mali patriť jeho myšlienky a pocity, ak nie Štátu? Doteraz sa len nedali kontrolovať – ale teraz je konečne príslušný prostriedok na svete. (…) Kallocain nám dáva možnosť kontrolovať, čo sa deje v mysliach. (…) Takto sa dá odsúdiť ktokoľvek.“
Boyeovej antiutópia opisuje nielen moderné totalitné goebelsovské praktiky propagandy, ale načrtá aj hrôzostrašný svätý grál akéhokoľvek diktátorského systému: zničenie súkromia – kontrolu myšlienok. A ešte k tomu je táto kniha dobovým svedectvom, ako ľudia vnímali vtedajší skutočne zimomravý svet medzi dvoma totalitami: Stalinistickým Sovietskym zväzom a Nacistickým Nemeckom.
Solidní dystopická jednohubka, která svět zmaru a la 1984 spíše načíná, než ho opravdu otevírá. Myšlenka je ale zřejmá. Autorka v ní jasně ukazuje, z čeho se během druhé světové války bála nejvíce. Akorát to vše, jakožto vzorový spisovatel, obalila do světa, který se ji hodil. A který po válce klidně mohl nastat...
jedna zo zásadných kníh, ale neviem, či by som mal silu prečítať si ju znova. odporúčam ju každému, s kým sa bavím. niekoľkokrát som ju požičal, nikdy mi ju nevrátili, občas mi ju niekto ukradol rovno z knižnice. nech slúži všetkým novým majiteľom. v momentálnej situácii by som ju dal čítať všetkým nezorientovaným voličom, ktorí majú radšej plné brucho než hlavu...
Kallocain
Výborná kniha...
80 let stará a přesto neskutečně aktuální, psychologie postav skvělá...kniha je a vždy bude aktuální a tím pádem i dosti děsivá.
40 let starý socialistický doslov také zajímavý, i když s ním nejsem ztotožněna, teda aspoň co se týče osobního názoru. Autorce je v něm vytýkán zbytečný pesimismus, ale autor doslovu je dle mě zase až moc optimistický...
Nezažila jsem válku, ani dobu po, ale když si vezmu co se teď děje ve světě, nemám pocit, že by Karin byla nějak zbytečně moc pesimistická, naopak i v jejím dystopickém světě dává Leovi nějakou víru v lepší zítřky...