Kallocain
Karin Boye
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/50455/bmid_kallocain-HMK-50455.jpg
4
245
245
Kallocain, droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství, a její objevitel, loajální spoluvoják Světového státu Leo Kall, jsou hlavními hrdiny strhujícího antiutopického románu ze vzdálené budoucnosti, kdy o světovládu soupeří Světový stát a Univerzální stát.
Přidat komentář
Kniha napsaná s bezprostředními obavami z nacistické a bolševické totality, která nám dnes po letech ukazuje, jak moc můžeme být vděčni za prostředí, ve kterém žijeme. Droga pravdy je posledním chybějícím nástrojem totalitních diktatur k naprostému ovládnutí jednotlivce. Karin Boye nedlouho po dopsání románu spáchala sebevraždu. Můžeme si tedy být jisti, že román odráží autorčiny nejniternější obavy, bezmoc a hrůzu, kterou musela tehdy pociťovat. Já jen doufám, že se ničeho podobného nedožiji...
Pochmurný román ve kterém stát ovládá a kontroluje veškerou činnost lidí, a to do té míry, že chce znát i osobní pocity a myšlenky obyvatel. K tomu přispívá i hlavní postava, chemik Leo Kall svým výzkumem na séru pravdy Kallocainu.
Kall mi byl protivný hned od počátku příběhu, kde jsou jeho názory zmanipulovány propagandou. Doufal jsem, že nakonec prozří...
Konec vystihuje celé ladění knihy. Orwellovu 84 v mnohém připomíná, ale přesto za ní Kallocain trochu zaostává. 60%.
Čím se liší Světový stát a Univerzální stát? Čím se liší BIS od STB? FBI od FSB? ČTK od Sin-Chua? Associated Press od Russia Today? Dnes už není v módě říkat, že rivalové jsou méněcenní, to říkali nacisté, tak jsou rivalové aspoň prolhanější, zaostalejší, méně demokratičtí, mají vymyté mozky propagandou či náboženstvím... V Kallocain se konstatuje, že Světový stát a Univerzální stát se od sebe moc neliší. Kniha naznačuje, že problém je v samotném systému rozvinuté civilizace, která člověka nutí čím dál tím víc se chovat nepřirozeně. Člověk se pro dobro celku vzdává svých instinktů, přičemž věří, že veškeré jeho instinkty jsou špatné. Že jsou to samé instinkty typu zabij a znásilni a žádné instinkty typu rozmnožuj se a miluj. Přičemž čím je člověk starší, tím méně je ke svému systému loajální a musí se víc přetvařovat. Nebo to s věkem nesouvisí?
Z pomedzi všetkych slávnych distopických rovesnikov bol pre mňa Kallocain emotívne nazdrcujúcejší. Neviem, či je to tým, že autor je žena, alebo tým, že dielo vzniklo v dobe bezprostrednej hrozby, no ponúka najcitlivejší opis možného dopadu totalitného režimu na ľudskú individualitu a náväzne rodinu a materský cit. Pri opise toho, čo zažívala jedna z postáv - matka, mi prišlo takmer fyzicky zle. Deštrukcia prirodzeného vzťahu matky a jej dieťaťa sa ukázala strašnejšia, ako všetky fantastické vízie totalitnej spoločnosti dohromady. Asi si budem musieť rýchlo prečítať niečo pozitívne. Vtipné bájky so zvieratkami budú ideálne.
Četla jsem v dubnu 2008. Podle mých poznámek:
Droga pravdy.
Psáno v ich formě, hlavní hrdina je objevitel přípravku.
Dobře se čte.
Dlouhý doslov mne dostal, psal ho nějaký "chytrák".
Skúsenosť autorky (bola to nesporne zaujímavá žena) z návštevy v nacistickom Nemecku, depresia a beznádej z toho, čo videla, neskôr nadobudnuté presvedčenie, že nacisti vo vojne zvíťazia a ovládnu Európu, strach z tejto budúcnosti ... to sú východiská zrodu diela a naozaj ich cítiť. Paralely zriadenia Svetového štátu súhlasia s ideami Tretej ríše, príbeh sa zhmotňuje v depresívnej, hutnej atmosfére bez nároku na happyend. Je tak pôsobivý, že mi je až zle a ťažko zhľadúvam slová. Malá a tenká knižka umŕtvuje všetko ľudské. Treba čím skôr zabudnúť na človeka ako jedinečnú súčasť spoločnosti, je totiž redukovaný na mechanickú súčiastku dokonalého stroja (Štátu), kde sloboda, fantázia, kultúra, oddanosť rodine či láska k najbližším, nič také nemá miesto. Neexistuje nič len Štát, ktorý môže všetko, ktorý má všetko, má vás a vaše nie je nič. Leo Kall je oddaný spoluvojak, jeho kallocain žiadaný a vítaný nástroj na odhaľovanie nesprávneho myslenia, pretože prípustná je iba bezvýhradná lojálnosť Štátu. ... A čo sa stane? Leo zisťuje, že navonok šedí a uniformní ľudia, tie komponenty určené výlučne na prácu a rozmnožovanie ... tušia, vedia, cítia, vidia, aj keď nevedia čo. Tuší aj on, hoci bojuje sám so sebou a obhajuje Štát slovami, z ktorých mi bolo nanič, ale nemôžem mu ich zazlievať.
Pre mňa boli najkrajšie práve okamihy, kedy sa poodkryli čierne chmáry a uvidela som svetlé a nekonečne sladké drobnôstky, ktoré tvoria náš svet a často si ani neuvedomujeme, že ich máme.
... existuje něco pod námi a za námi. Že se to v nás tvoří. Vím, že se to nesmí říkat, že neexistuje nic než Stát, který je naším vlastníkem. Ale stejně ti to říkám.
– Prostě byli podivné, odpověděl. – Nepodobaly se ničemu, co jsem slyšel. Temná slova, jen podobenství a obrazy, myslím – a melodie, nechápu, jak by nějaký voják na světě podle nich mohl pochodovat... Ale udělaly na mě takový dojem, málokdy mě něco tak uchvátilo.
Vyprávěla cosi o sbírce rukopisů, ... – o tlustých svazcích papírů se značkami, které údajně označují tóny, a přitom se vůbec nepodobají našim značkám pro písmena. Nejspíš musejí podle všeho připomínat ptačí tělíčka za vodorovnou mříží.
Fascinujúce čítanie, ktoré zanechalo nečakane silný dojem.
Příběh nehrdinského hrdiny, který popisuje historii svého objevu - látky, která vás donutí říkat to, co si opravdu myslíte. Vše se odehrává ve světovém státě - totalitním vojensko policejním zřízení, které je ve věčném nepřátelství s univerzálním státem a ostatními sousedními zeměmi. Základ tedy připomíná známější dílo 1984, zde však je silný odkaz na nacistické Německo a jeho doktríny o méněcennosti všech ostatních ras a národů.
Román je rozhodně mrazivější než 1984, protože Orwellův hrdina se snaží vzbouřit režimu, zatímco Kall režim vstřebal a ještě ho radostně pomáhá vylepšovat. Než ho budeme odsuzovat, musíme si uvědomit, že hrdina ve 1984 má přístup k informacím z dřívějška a chápe, že svět je prohnilý. Kall nezažil nic jiného než aktuální propagandu. Je to hodně realistická postava, což pochopí asi jenom ten, kdo v nějaké totalitě žil.
Aby kniha mohla vyjít před 1989, musel se vydavatel hodně snažit připodobnit Světový stát Třetí říší, aby si nikdo nevšiml, že v jeho mírnější podobě čtenáři žijí. Zajímavé rovněž je, že raný nacismus i komunismus stály na výrazných vůdcích (Hitler, Stalin), zatímco antiutopické romány krásně předvídají, že postava vůdce není důležitá, nejdůležitější je systém, který výměnou vedení nepadne.
V době. kdy tento antiutopický román byl napsán, tak se slovo dystopie ani nepoužívalo. A rozhodně kniha nikde nezapadla, protože se opakovaně vydává po celém světě. Je potřeba si uvědomit, že kniha byla napsána v době, kdy Hitler ovládal polovinu západní Evropy. Srovnávat tuto knihu s dnešními Labyrintem, Hunger Games, atd je jen hloupost a neznalost některých mladých čtenářů. Možná jsem i já v komentáři použil drogu pravdy.
zvlaštní psano ženou na prahu 2.svetové valky kdy svetu vladnou 2 mocnosti a my se ocitame v jedné znich s hrdinou nehrdinou ktery nemuže veřit nikomu ani své rodině všude přitomna špehujicí oka a mickrofony udavaní jako povinnost težka uniformita a osudná droga která rozvaže jazyk naprosto všem.
utla knížečka která stojí za přečtení
Říkala jsem si, jestli to bude stát vůbec za to... Nakonec se mi to ale zalíbilo. Je to zase trošku něco jiného, než jiná klasická díla dystopie. Už jen kvůli tomu nápadu...
Slabší průměr, který v záplavě dystopií a antiutopií zapadne. Nápad s drogou pravdy je skvělý, ale ten uniformní svět, tolik typický pro tento žánr, že se z něj pomalu stává klišé, mi vadil.
Méně známá dystopie z linie: My (1925)..... Brave New World (1932)....... Kallocain (1940)...... 1984 (1949). Ze všech těchto antiutopií se čte nejhůře, díky tomu, že identifikovat se se značně zmanipulovaným a v podstatě totalitnímu státu loajálním "hrdinou" je setsakra těžké. Zajímavá je myšlenka, že samotný prostředek kontroly mysli může v totalitním státu vést nejen k prohloubení ovládání jedince, ale paradoxně i k rozšíření podvratných myšlenek. Je to zde jen naznačeno a nijak nerozvedeno, přesto se to ze závěru knihy dá trochu vycítit. Velice cenná je kniha za přesné vystižení totalitního státu, i když nejde do takových detailů jako ostatní zmíněná díla. Co dělá Kallocain obvzláště mrazivým je doba vzniku a osud autorky... viz komentář steppen-wolfa.
Tento román asi nejde nesrovnávat s 1984. Kallocain měl výborné nápady - ať už jde o "Světový stát" a jeho pravidla nebo samotnou drogu pravdy. Ale tak, jako 1984 mě to zkrátka nechytlo. 1984 víc vtáhlo do děje, víc jsem vše spolu s hlavní postavou prožívala.(což je možná dáno tím, že hl. postava Kallocainu je dalo by se říct záporná - i když není to černobílé...). Některé pasáže byly skvělé, některé trochu nudily. Fanouškům 1984 ale určitě doporučuji!
Ačkoli se mi nepodařilo se do knihy pořádně začíst a k dokonalosti jí snad něco chybí (možná by se téma dalo popsat šířeji?), hodnotím Kallocain kladně, protože myšlenky, které autorka předkládá, rozhodně stojí za zamyšlení.
Viz. moje recenze:
http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/karin-boyeova-kallocain-574
Vynikající, velmi silná dystopie, přímo inspirovaná nacismem, konkrétně autorčinou cestou do nacistického Německa. Chtěli by jste vědět, jak by vypadal život dvě - tři generace po vítězství Německa ve válce? Kniha živoří ve stínů Orwelova 1984, Zamjatinova My, či Huxleyho Brave New World, ačkoliv by si zasloužila stát hrdě vedle nich.
P.S. Autora pod dojmem německých vítězství ve válce, zdánlivé neporazitelnosti Hitlerových armád a beznaděje z toho, že se její vize vyplní spáchala v dubnu roku 1941 sebevraždu.
Za mě trošičku slabší dystopie. Nápad se "sérem pravdy" je výborný, ale zpracování není příliš čtivé. A co si budeme povídat, najít zalíbení v hlavním hrdinovi Leo Kallovi také není nic jednoduchého. Obavy autorky z bezprostředního ohrožení totalitou z textu přímo čiší, ale i tak mě bohužel nedokázala do děje pořádně vtáhnout.