Kam letí nebe
Ivan Wernisch
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11522/bmid_kam-leti-nebe-mI3-11522.png
4
36
36
„Prvotina, kterou započala autorská cesta Ivana Wernische. Nabídla poezii záměrné jednoduchosti, „poezii dětských očí“. Ale svět bezpečně a důvěrně známých věcí, svět ne nepodobný obrazům naivistických malířů, Ivan Wernisch postupně opouští a zavádí nás do prostoru zcela odlišného.“ (Pavel Kotrla)... celý text
Přidat komentář
Některé básně se mi líbí opravdu moc, mají velmi příjemnou náladu, jiné jsou mírně ponuré, tesklivé, ty mě oslovily méně. Nejvíc mi sedly básně v první části - Wernischovy vzpomínky na dětství, obrázky, které v něm utkvěly z doby, kdy byl dítě, vykreslení rodinných příslušníků, venkova. V básních se Wernisch hodně vrací do minulosti, někdy nechává minulost a přítomnost se prolnout, zachycuje křehkost a pomíjivost okamžiku, často používá motiv dopisu jako mostu mezi minulým a současným. Celkově se mi Wernischova něžná poetika líbí moc.
Básnická sbírka je rozdělená na dvě části: Louka, veliká mokrá louka a Kam letí nebe. Obsahuje několik básní o běžných věcech, např. o rozbitém talíři, skládání uhlí o zahradě atd.
„Není možné připojit se očima na kurs jednoho racka.
Ani nevíš, jak a kdy si vyměnil směr s jiným rackem
a ztratil se, nedbaje toho, že už má jméno,
žes ho sledoval,
ztratil se, a teď si představ,
po světě létá racek, má jméno a neví o něm.“
(Chvála rackům)
Ivan Wernisch byl pro mě neznámým básníkem, krátké a trefné básnické postřehy "dětských očí" z jeho prvotiny mě zaujaly hned „na první dobrou“, prostě mě chytly od první stránky :-). Až teprve po dočtení jsem zjistila, že dnes už je laureátem mezinárodní literární Ceny Franze Kafky pro rok 2018.
Wernischovy básničky sice vypadají na první, druhý i třetí pohled jako básničky, ale vnímala jsem je spíš jako krátké texty psané veršem. On sám o nich říká, že to jsou spíš poetické anekdoty, což docela přesně vystihuje prožitek, který si z těchto stránek odnesete, … čtete totiž poetická slova, která do sebe krásně zapadají, lahodí do posledního písmenka, a teprve po závěrečné tečce „vám to dojde“ :-) … dostaví se význam sdělení. Až do poslední chvíle jste totiž vnímali právě jen krásu poetických slov, v případě téhle sbírky, viděnou "nedospělýma očima" (jak je napsáno v komentáři níže od Tyyynab: "prosté okouzlení věcmi"), najednou totiž zjistíte, že vám ta slova taky něco sdělují, že je to vlastně taková básníkova hra se slovy, která svůj význam sdělí teprve na úplném závěru … vnímavému čtenáři.
"Lampa se pouze polorozsvítí,
aby tvář muže za stolem
zůstala utajena.
Přesto však je třeba,
aby muž byl skutečný,
nevoskový, nesádrový,
nedřevěný muž.
Aby se prokázal
nějakým nečekaně silným
a krásným úmyslem.
Tak se chytají můry."
(Tak se chytají můry)
Autorovy další knížky
| 1965 |  Zimohrádek |
| 1992 |  Doupě latinářů |
| 1961 | Kam letí nebe |
| 1990 | Čím drží svět pohromadě |
| 1985 | Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl |
„Jsem jako náčmárán na zdi
Dost možná že se mi stýská
Všecko mi od ní nosí dopisy
Tak naškrábané že je nepřečtu
Všecko mi od ní nosí dopisy
Už jsem ji zapomněl už bych ji nepoznal
Už na ni ani nevěřím
Jak se mi stýská“
Soubor nálad, obrazů a vzpomínek, které tak volně plynou… Pro ty, kdo ještě dokážou vidět svět dětskýma očima, ale zároveň se jim někdy zdá, že už je všechno hezké pryč. Pro ty, kdo se umí smát maličkostem, ale v noci jim hlavou běží otázky, na které nejsou odpovědi. Pro ty, kdo si občas připadají jako náčmáraní na zdi a kdo vědí, že některé dopisy už si nikdy nepřečtou.