Kámen a bolest
Karel Schulz
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/129331/bmid_kamen-a-bolest-bNy-129331.jpg
5
467
467
Svým posledním dílem, románem Kámen a bolest, vytvořil někdejší člen Devětsilu jedno z vrcholných děl české historické prózy. Líčí v něm osudy velikána renesančního umění Michelangela Buonarottiho a zároveň podává monumentální a mnohostranný obraz dramatických střetů epochy, která se např. v postavě fanatického kazatele Savonaroly láme od smyslného pozemšťanství renesance k mystickému vytržení baroka.... celý text
Přidat komentář
A tak mi to nakonec pěkně časově zapadlo do toho současného koronaviru.
JEN RÁNY DÁVAJÍ TVAR VĚCEM. I ŽIVOTU
NĚMÁ BOLEST, NEKONEČNÁ PLÁŇ.
Asi jsem bylo malé děcko, když jsem se prvně potkala s Michelangelovou Pietou . . .
Zároveň se mi mnohokrát a mnoha způsoby v životě oplatilo vydržet číst i když chvíli nevím o čem. Kdybych si tuto dovednost neosvojila, asi bych Kámen a bolest odložila stejně jako Vestička.
Barvitost a úroveň jazyka stonásobně převyšuje cokoli na co si vzpomenu. Ano - báseň v próze. Znalosti autora a až malířský či filmový způsob jakým uchopil svou historickou fresku o duchu nejen italské renesance, taktéž hraničí s dokonalostí.
Co mohu svou historickou neznalostí posoudit i vystižení rolí jednotlivých postav je čtivé a poučné.
Přesto jsem zápasila s květnatostí až za hranicí smysluplnosti a přesně jako TipsyChipsy jsem se stále těšila na "teď to přijde" a povede se mi i uvnitř sebe uchopit hloubku tohoto díla. A to až tolik nepřišlo. Příliš často jsem se utápěla v exaltovanosti. Utrpení, které však graduje zvolna a často není po zásluze odměněno. Přijde mi, že autor se až příliš rozmáchl na velké plátno a svou košatostí trochu rozmlžuje a zastírá sdělení.
Před talentem a zejména vzdělaností Karla Schulze se hluboce skláním, zejména před jeho jazykem, ale nemyslím si, že kdo se nezačte, nedočte nebo knihu neocení je nezralý. Je to četba často velmi klopotná.
Až kapitola O, quam tristis et afflicta . . . . přinesla trochu světla a odměny za výdrž. Vyprávění o vzniku Piety. Rozhovor Michelangela a Leonarda da Vinci je ochutnávkou hloubky myšlenek a lidského zápasu o Umění mezi pýchou a pokorou.
"Jsi dlužen horám? Pak jsi dlužen i propastem. Toužíš po vrcholcích? Pak nezapomínej na hlubiny! A v obojím nalezneš samotu, je samota propastí i hor. Obojí je v člověku."
A o tom je tato nezapomenutelná kniha asi nejvíc.
8/10
Já to vzdávám po 400 stranách. Těžce se to čte, děti přemýšlejí a mluví jako filosofové, autor se vyžívá v popisech věznic. A že byl francouzský král epileptik si budu pamatovat do smrti, protože mi to autor zopakoval 20 x na jedné stránce a pak ještě na další.
Chvilkami příliš mnoho detailů o příliš mnoha lidech. Ale ty vhledy do toho co si asi Michelangelo (i jiní) myslel když tvořil... musel jsem si dohledat jeho díla.
Snad první kniha kdy mě mrzí, že autor (kvůli smrti) stihl napsat jen první díl trilogie.
Obrázek renezanční Itálie, včetně všeho "bahna" ze kterého vyrostlo Umění. Příběh o tvůrcích a jejich různých cestách v době vymknuté z kloubů. Jazyk Schulze je vypjatý, básnický, asi dnes mnoha lidem nesedne, i když má svoje kouzlo (a díky za něj v době úpadku jazyka). Jednotlivé osoby, včetně Michelangela jsou spíše archetypy, docela těžko se s s nimi lze ztotožnit - spíše jde o filozofické dílo.
„Osamělost, která má hroty a ostny a rve do krve, osamělost zraňující, ne ta, která konejší a uspává, ale ta, která bolí. A stesk, bludný, temný a trýznivý, stesk jako černý cár tmy, který ucpává ústa k zadušení. To dítě jednou se zalkne slzami – – –, tak to řekla maminka Lucrezia. Jak je to podivně vysloveno!“
… že jsem se právě začetla do výjimečného příběhu, jsem poznala hned na prvních stránkách (vlastně po pár větách), a stačilo jen pár dalších, abych mu naprosto propadla…
„Vidět! Tvary! Tvary! Chrám S. Maria del Fiore, Santa Croce, San Marco, S. Maria Novella, ale nejvíce S. Maria del Carmine. Chrámy z prastarého kamene, prosáklého modlitbami a hudbou. Jejich klenby, sloupoví, obrazy, sochy, vše je oblečeno v hudbu. Hoch se tam vrací neustále. Za odpoledního ticha, kdy je v kostelích prázdno …“
… a byla jsem tam s ním a slyšela …
„Již se ozval první, druhý, třetí tón, hudba, hudba odněkud, snad z náhrobního kamene před ním, na němž je vytesána podoba klečícího rytíře … Co je to za hudbu? A pak již tuší: to mluví kámen. Kámen má srdce, a ono volá a zpívá. V kameni je život, který se prodírá ven na světlo, který se propaluje v tvarech a tónech, chce býti slyšen a viděn, život kamene. V kameni je sen a síla, dřímají tam moci zlé a temné i oslava Boha, kámen uhnětený rukou …“.
… a byla jsem tam s ním a viděla – Itálii vrcholné renesance …
„Florentské jaro, v němž jest vždy hudba, vždy cosi vonícího a kovového, vždy nádhera a krev, až z toho vznikne florentská růže, z hudby, kovu, krásy, krve a vůně, uzavírající se soumrakem a mlčenlivá, zachvívající se pod modravým snem večera.“
… byla jsem tam s ním a snažila se pochopit všechny vrstvy příběhu (a že tohle je příběh opravdu mnohovrstevný), ďábelské pletichaření papežské stolice, dvůr Medicejských, humanistu Lorenza Magnifica, a samozřejmě Michelangela a jeho vášeň,
snažila jsem se nalézt a poskládat všechny dílky téhle okouzlující mozaiky … „okny vtéká barevné měkké světlo“ … a to, co jsem uviděla, byl neuvěřitelně plastický, zvláštně naléhavý, obraz…
„Lid stojí v chrámu zkamenělý, ohromený. Kostnaté ruce bijí na brány Florencie a jsou to ruce mnichovy, či ruce osudu?“ …
„Zaťav dláto, prudce udeřil kladivem, aby odťal první kus mramoru. Celá Florencie slyší tyto rány. Neboť Florencie již opět naslouchá jinému bušení, než byly údery kostnaté ruky mnichovy na její bránu.“ …
… byl to obraz Florencie, která vidí, slyší a pociťuje jeho snahu … "vytvořit v ní království boží na zemi" … a která má jako první šanci zvážit význam Michelangelova umění, vidět, jak zápasí s kamenem a dává mu tvar … třeba v podobě Davida …
„A Florencie slyší údery dláta Michelangelova, jeho údery do mrtvého bloku … Michelangelo tesá Davida. Celá Florencie slyší tyto údery.“
Číst Michelangelův příběh bylo, jako sledovat, do posledního detailu, do těch úplně nejmenších a s precizností poskládaných podrobností, dokonale zpracovanou a věrohodnou výpravnou historickou ságu, plnou kontrastů a zvratů, emotivně zabarvených až vyčerpávajících scén, vykreslených s drásající názorností s pomocí dokonale autentických popisů, ale také zvukomalebných, poetických slovních spojení a básnických přirovnání, tedy, plnou neotřelých a velmi působivých vjemů, působících opravdu na všechny smysly.
A bylo to – krásné!
Autor slovy přesně vystihl (řekla bych přímo, vymodeloval) to, co Michelangelo svýma rukama, oba totiž tvořili … srdcem!
Pan Schulz vás nijak nepřesvědčuje o událostech, neargumentuje (a jako erudovaný historik o nich ví jistě dost a dost), jen přirozeně a opravdu sugestivně vypráví, co vidí, a vy to jednoduše vidíte s ním.
Děkuji za nezapomenutelný zážitek!
„Kámen žijící hlubokým, skrytým a vášnivým životem, kamenný spánek, z něhož lze probudit obry, ano, obry, postavy nadlidské, srdce vášnivá a temná, srdce osudová. Někdy se z něho dere tak prudký řev bolesti, že slyšen, srazil by k zemi zástupy, a jindy je to píseň něhy a domova, vzdušný a vznášející se obrys, dlouhý vlnící se vlas, křídlo a palma; tisíce tvarů je zakleto v kameni, tisíce životů čeká pod jeho zraňujícím povrchem.“
Ačkoli nedokončená, mimořádně vydařená biografie z pera českého autora. Veledílo!
Ač nedopsaná, přesto nejlepší biografie z pera českého autora, kterou jsem kdy četl.
Rozsahem, tématem i hloubkou zpracování jde v české literatuře zcela jistě o jedinečné dílo. Škoda, že zůstalo nedokončené, i když nevím, zda by to pak vzhledem k úctyhodnému rozsahu bylo ještě vyhledáváno běžnými čtenáři.
Podle mého osobního amatérského názoru je toto nedokončené dílo klenotem naší literatury.Je to dokonalé torzo vytesané slovy.Je to ten nejhladší mramor vybroušený extatickými úlety,popisy horečnatých snů,fantastických zjevení,brutálních poprav a lyrikou romantické lásky.Jakmile jsem se naučil tento text číst tak jak ho autor psal ,a dával jsem si na čas,odkládal , vracel se v ději zpět a stále nacházel něco nového,tak jsem byl pokaždé odměňován literárním zážitkem. Je to literární DAVID Karla Schulze.Obávám se ale,že k tomuto dílu se musí věkově dozrát,aspoň v mém případě tak bylo.Přeji si,aby u ostatních čtenářů to nebylo nutné,a mohli si dílo kdykoliv užít.Je třeba mít ke Kamenu a bolesti respekt a úctu.
Svým způsobem (tedy hlavně rozsahem) rozhodně úctyhodné, nicméně taky dosti rozvláčné - hlavně popisy Michelangelovy práce byly pro autora úplným fetišem, každému úderu jeho dláta do mramoru by nejraději věnoval celou kapitolu... Děj samotný nebyl nezajímavý a nedramatický, jen nebýt těch autorových extatických úletů. Život na dvoře Lorenza Magnifica, "zjevení" Savonarolovo, život v Bologni atd., to samo o sobě byl skvělý dramatický počin.
Pro mě naprosté zjevení, pozapomenutý klenot české literatury, vysoko, široko a hluboko přesahující ostatní díla své doby. Spíše než o životopis nebo historický román jde o filozofické, melancholické, až básnické dílo o životě a tak vůbec... Kde na 634 stranách nenajdete zbytečné slovo, vatu... Nevím, jestli víc obdivovat Schulzův obrovský rozhled, kterým musel disponovat, aby takovouto fresku vytvořil, nebo horoucnost jeho srdce, s kterou maluje postavy a popisuje jejich umělecká díla. Já osobně si ho řadím k těm, o kterých psal.
O knize jsem vždy slyšel tak nějak bokem, přímo ke mně se však nedostala. Až jsem ji ušmudlanou sebral v jakémsi knihoboxu. A objevil jsem skutečnou perlu, pověsti o ní nelhaly. Sága nejen o renesanci, ale i renesančních rozměrů. A já měl zrovna čas číst! Opravdu jsem si to užil. Zařadila se ihned mezi osobní top 5.
Od té doby je mé chápání renesance obrazem od Karla Schulze. A jako mnoho jiných komentátorů lituji, že dílo zůstalo nedokončeno, jistě by autor dotvořil obraz Machiavelliho, který se dějem v zásadě jen mihne, ačkoliv ho cítím jako jistý pandán k Michelangelovi. Stejně tak důležitý je i Michelangelův vztah k Leonardovi, který sice získal více prostoru, ale i tak je nedokončený a vývoj mohu pouze tušit.
Ovšem dobře popsána je i Michelangelova víra a jeho střet s fanatismem. Fanatismus prolíná celými lidskými dějinami a na rozdíl od obecného přesvědčení není spojen pouze s náboženstvími. Překrásná a hrůzná freska o Savonarolově fanatismu patří k dalším částem románu, které dokážou uchvátit.
Obludně rozmáchlá sága o renesanci. Barvitá freska viděná skrze pocity autora nějak rozostřeně. Jakoby si autor, básník zvolil formu poeticky zapsaných dojmů a spoléhá na to, že čtenář se nějak vyladí a poradí si s textem, který se místy nedá vnímat. Knihou se mihnou desítky historických postav bez nějakého uvedení do děje. Toto dílo "korunuje" pro čtenáře mlhavá informace o historickém kontextu Michelangelova života. Samotný Michelangelo prochází svým životem s načrtnutou a nejasnou povahou. Autor často utíká k dopodrobna líčeným nezáživným odbočekám. Několikrát jsem měla pocit, že už "to" přichází - nějaké filosofické moudro, které mi pronikne k srdci, ale rychle to zmizelo. Je mi to líto, dočetla jsem, dala jsem tomu šanci, bylo to utrpení.
Zase jeden návrat po spoustě let a zase jedna kniha, která s lety ze své působivosti nic neztratila. Někdy, když se k nějaké knize vracím po době delší než 15 let, tak mám trochu strach z "pádu bohů", přeci jen se za ty roky člověk změní... Ale tady je to i po třiceti letech krásný návrat. :)
Nakonec to nebylo tak špatné jak se ze začátku zdálo,zejména druhá půlka knihy byla mnohem lepší.Škoda že se autor místo některých duchovních blábolů raději nevěnoval popisu tvorby Michelangelových děl,určitě by to bylo mnohem lepší čtení.
Štítky knihy
křesťanství renesance výtvarné umění životopisné, biografické romány sochařství Itálie Michelangelo Buonarroti, 1475-1564 Medicejové rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 1983 |  Kámen a bolest |
| 1974 | Peníz z noclehárny |
| 1943 | Princezna z kapradí |
| 1941 |  Prsten královnin |
| 1966 | Blázen před zrcadlem a jiné prózy |
Ťažko sa to číta. Treba si zvyknúť na taký náročný štýl, ale je to úžasná kniha. Jedna z najlepších, aké som kedy čítala. Podľa môjho rebríčka patrí medzi wau-knihy. Škoda, že autor predčasne umrel a nestihol tento životopis dokončiť.