Kamenné sny
Akram Ajlisli (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/273581/kamenne-sny-A77-273581.jpg
4
29
29
Prosinec 1989, eskaluje konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci o Náhorní Karabach, napětí v Baku graduje. Do jedné z tamějších nemocnic je v kritickém stavu dopraven přední ázerbájdžánský herec Sadaj Sadygly. Byl do bezvědomí zbit, když se zastal nevinného arménského muže. V duchu se vrací do Ajlisu, krajiny svého dětství, a sní přitom kamenné sny. Román Kamenné sny otevřel téma pronásledování Arménů v Ázerbájdžánu na přelomu 80. a 90. let. V autorově domovině to vyvolalo řadu nenávistných reakcí, jeho knihy byly veřejně páleny a samotný spisovatel byl označen za zrádce a nepřítele národa. Rozhodl se totiž vykreslit Arménce v příznivém světle. Píše o pogromech, které v devadesátých letech Azerové spáchali na Arménech žijících ve městech Baku či Sumgaitu. V knize připomíná, jak byli Arméni žijící v Baku lynčováni a vyháněni. O útocích z druhé strany se však záměrně nezmiňuje. „Snažil jsem se dát najevo, že ještě není pozdě a že spolu stále můžeme vycházet. Že jsme nezapomněli, jaké hrůzy jsme spáchali. Násilí ze strany Arménů a masakr v Chodžaly už ale musí popsat arménský spisovatel, není možné, aby se národ dopustil takové krutosti a neuměl o ní napsat,“ vzkázal Ajlisli.... celý text
Přidat komentář
Když vidíte, jak po světě sílí nacionalistické tendence a nenávist ke všemu jinému, jsou Kamenné sny velice aktuální a důležitý román. Když se svým zájmem jdete za doprovodný text, z reakcí Ázerbájdžánců na jeho vydání vás i v letním parnu musí mrazit. Zvláště, když si připomenete, že s prezidentem Alijevem se rád kamarádí i náš nejvyšší představitel. A chtě nechtě si vzpomenete i na současné upevňování režimu v Turecku. Vlastně jsou to z velké části právě "vnější" okolnosti románu, které z něj dělají tak silné dílo a z Akrama Ajlisliho kandidáta na Nobelovu cenu. Jinak je to místy groteskní, snová, bukolická próza, která nezapře, že spisovatel je autorem venkovských románů. A že do svého rodného jazyka uvedl Marquéze či Ajtmatova. Otiskne se do vás. Upřímností snahy vylíčit "nepřátelský" národ jako skutečné lidi a ne boschovské zrůdy zplozené koly propagandy. Popisem vykořeněnosti lidí, kterým životy přervaly dvě genocidy a charaktery zkazilo (nebo naopak vytříbilo) období nadvlády Velkého bratra SSSR.
Tahle kniha má pro mě podobnou atmosféru, jako díla Gabriela Garcíi Márqueze, a to i přes to, že geograficky se příběhy odehrávají úplně jinde. Baví mě snovost, mísení vzpomínek, snů a představ. Konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci je silné a u nás nepříliš známé téma, autor se mu ale věnuje pouze z jednoho úhlu pohledu - ač sám Ázerbájdžánec, obhajuje Armény a stydí se za útlak a násilí, které se na nich jeho národ dopouštěl. Autorův doslov pro české vydání je výborný, hodně vysvětluje. Kniha chudá počtem stran, ovšem bohatá dojmy.
Dvě genocidy z různých dob se prolínají v Ázerbaidžánu i v knize. A tak jako postavy, ani vy je nedokážete přejít nezměnění, přestože jste žádnou nezažili. Mlžné vzpomínky na dětství a mládí a snové představy dávají tomuto dílu zvláštní nádech jiné skutečnosti, do které se dá utéct, když je realita kolem nás příliš bolestivá...
„Pokud by za každého zavraždeného Arména zapálili po jedné svíčce, záře těchto svící by byla jasnejší než svit měsíce.“
Husté. Už v úvode autor naznačuje, čo všetko prinieslo vydanie tejto knižky jemu a jeho rodine. Viem si predstaviť, čo by spôsobila hypotetická kniha maďarského spisovateľa o tom, že pred Maďarmi na „ich území“ žili nejakí Slovania, alebo nebodaj Slováci! Ako teda asi môže v Azerbajdžane, kde dodnes nevychladli zbrane a neuschla krv po karabašskom konflikte zarezonovať kniha s obdobnou tematikou a uhlom pohľadu? V Azerbajdžane, kde tvrdou rukou vládne syn, priam dynasticky pokračujúci v stopách svojho otca, v Kammených snoch nie práve lichotivo nazývaného Hospodárom...
Kniha vyznieva trochu tendenčne, je jasné, že v tomto konflikte nemajú maslo na hlavách len Azeri. Autor sa však háji - nemá právo písať o krutostiach, ktoré páchali ich protivníci, to necháva na niektorého z odvážnych Arménov.
Ajlisli nerozoberá politiku a veľké udalosti novodobých dejín svojej krajiny. Do času tesne pred vypuknutím konfliktu o Karabach zasadil komornú drámu, kde na príbehoch niekoľkých postáv ukazuje korene všetkého toho zla. A tvrdo kontruje dobrom, ktoré však už náleží iba spomienkam a denníkovým zápiskom z dôb ešte starších.
Z univerzálnejšieho pohľadu Kammené sny ukazujú, ako rôzne sa dá chápať jedna a tá istá vec či udalosť. Ako sa dá krútiť história a kriviť jej vnímanie. A ako sa to môže diať kdekoľvek. Teda môže... ono sa to žiaľ aj deje.
„Peklu jsme říkali ráj...“
Musím ocenit překlad Alexandry Stelibské, ale téma knihy je mi příliš vzdálené, abych si z četby něco vzala. Vidím tu podobnost s našimi Sudety, ale neznám historii a kulturu Ázerbájdžánu a tak vlastně postavy v téhle knize moc nechápu.
Štítky knihy
arménská genocida Ázerbájdžán etnické konflikty postsovětský prostor ázerbájdžánská literatura
Kamenné sny
Rozsahem jde o nevelkou novelu. Od první kapitoly se setkáváme s těžce zraněným ázerbajdžánským hercem Sadajem Sadyglym, jehož do nemocnice dopravil jeho přítel, herec Karabachly. Z jeho rozhovorů s lékařem Farzáním se dozvídáme, co se přesně stalo, a že rozhodně nejde o jediný incident s rasistickým podtextem, což oběma působí nemalé starosti. V dalších kapitolách pak bloudíme hercovou myslí, který se vrací do místa svého dětství a dospívání. Skrze něj objevujeme krásy, ale i temné stránky městečka Ajlis - poznáváme všemožné kuriózní postavy a postavičky, které patřily k místnímu koloritu, a při tomto líčení narazíme i na události děsivé, které formovaly a utvářely charakter zdejších lidí. Dozvídáme se o nich spíše zprostředkovaně, jaksi "tlumeně", z dálky, z rozhovorů s jinými lidmi - o to silnější znepokojení pak tato výpověď vzbuzuje, neboť až fyzicky cítíme, jak to pod zdánlivě klidným povrchem kdesi vespod vře. Objevuje se zde i svérázná postava lékaře Abasalijeva, hercova tchána, a spoustu dalších postaviček.
V hercových "kamenných snech" odkrýváme tíhu dávných vin, jež způsobují stále se zvětšující trhliny, nahlodávající mírumilovné soužití dvou národů. S obavami sledujeme nárůst rasisticky motivovaných útoků, páchaných na arménské menšině, a tušíme přízrak blížící se tragédie.
Autor se nebál hnízdo - nikoliv vosí, ale rovnou sršní - zpříma rozkopnout. Je úžasné, s jakou lehkostí dokázal na tak malý prostor vměstnat tolik motivů - určitě by stálo za to, kdyby látku více zpracoval do podoby obsáhlejšího románu. Text je bohužel poněkud nepřehledný, vyprávění dost skáče v čase a kvůli případné přehlednosti by nebylo od věci přidat závěrem i informace o moderní historii a současné situaci v Ázerbajdžánu.
"Bylo zvláštní, že už několik měsíců na ulicích Baku nejen po večerech, ale dokonce ani přes den člověk nezahlédl, aby někdo chodil sám nebo ve dvojici. Teď lidé chodili v hloučcích, jako stádo. a absolutní právo mluvit, křičet a pět chvalozpěvy měly pouze tyto hloučky. Co bylo ještě podivnější, počet slov, která tyhle existence vykřikovaly, se rovnal bezpočtu slov, která nejspíš používali pravěcí lidé během lovu. "Svo-bo-du! De-mi-si! Ka-ra-bach!" V posledních dnech se slovní zásoba těchto davů rozšířila o další tři fráze: "Jsi Ar-mén! Mu-síš um-řít!"
"Chtěl obejmout, přitisknout k sobě celý Ajlis jako jednu velkou rodinu, zatřást s ním jako s mladým stromkem, nabrat ho do dlaní a vypít jako doušek vody..."