Kameny mluví

14.12.2024

působivé a přesvědčivé líčení z řídce obydlených zemědělských usedlostí na jihovýchodním cípu Islandu před 120 lety prizmatem dítěte, autobiografický ich-vypravěč ze statku Oháňka popisuje nejprve první dojmy a útržky vzpomínek z doby záhy po svém narození a postupně rozšiřuje svůj rádius pozorování na rodinné příslušníky, zvířata, hosty, sousedy, pak na obytné místnosti, stodoly a stáje, okolní statky, pak na louky, hory, řeky a nedaleký mořský břeh; zkoumá atmosférické jevy a vypráví o místních zvycích (svatba), pověstech a tradicích (bájesloví, ságy a písně) i každodenních činnostech (chov ovcí, rybolov, kuchyně) = drsné životní podmínky, odmalička málo pohodlí a spoustu práce, a přesto přebohatá dětská fantazie a žádné zpovykané trauma

27.07.2022

Čteno podruhé, protože člověk k takovým knihám musí docestovat a dospět. Tato kronika života na odhlehlé farmě je jedinečným záznamem a nezaostává ani co se stylu psaní týče, přestože se jedná o vyprávění z pohledu chlapce. Drsné, naturální, ale také plné snů a kamenné krásy. (Jen u těch mučených koček se vždycky zaseknu, příliš detailní, příliš nepochopitelné...).

07.01.2020

Na Islandu jsem byl dvakrát. Oblast, kde autor vyrůstal, je dnes celkem normální, "civilizovaná" oblast ostrova. Projeli jsme ale i řídce osídlené oblasti včetně Západních fjordů nebo Duhových hor a jejich atmosféru Thórdarson popsal mistrovsky. Skoro mu závidím, že měl dětství právě takové a ne jako já, kdy se za okny bytu míhaly troleje tramvají.

09.05.2017

Četla jsem v lednu 2007. Dle mých poznámek:
Vyprávění malého kluka, co si pamatuje od svého narození a z dětství. Popis života na islandském venkově. Zajímavé, poetické, čtivé.
Při své cestě na Island jsem hledala to, o čem autor psal. Ne vše jsem našla, měla bych se tam vydat znovu.
Citát:
"Nejdůležitější věci se stávají, když se člověk nedívá."
"Kameny... byly nejpřírodnější a určitě nejvíc pamatovaly. Nikdo je nepřetvářel a nenutil, aby byly jiné."

07.11.2015

Prosté, láskavé, voľne plynúce rozprávanie, nezaťažené dejovou líniou, majúce skôr charakter reálii skoršieho islandského obdobia. Vo svojej podstate čímsi krásne, pôsobiace až meditatívne. Rozprávač akoby žil vo vlastnom svete, kde fantázia prepožičiava čaro všetkému, čo je inak príliš obyčajné. Kniha zachytáva minulosť takú, akú si ju Thórdarson pamätá z čias svojho detstva – spôsob života diametrálne odlišný oproti dnešnému, časy kedy ľudia ešte žili v zhode s prírodou, kládli dôraz na iné hodnoty, civilizácia ešte nebola poznačená modernými výdobytkami techniky. Život v mnohých ohľadoch ťažší, no rozprávač by aj tak nemenil, lebo hoci človek nemal toľko možností ako sa núka dnes, jeho život bol predsa bohatší, šťastnejší. Z jeho rozprávania cítiť pokoru, lásku, hrdosť, vernosť domovine až za hrob. Skvelý kúsok, dopĺňajúci mozaiku života na Islande. Som zvedavá ako by Thórdarson písal o svojich krajanoch, keby žil v dnešnej dobe. Zrejme by ani zďaleka nebol taký zhovievavý...

20.10.2014

Velmi zvláštní vyprávění o dětství prožitém na islandském pobřeží koncem 19.století. Dozvíme se především o tom, co bylo pro lidi důležité, s čím se denně setkávali, s čím bojovali - počasí, moře, příroda, zvířata... Způsob života, který se po staletí nezměnil nebo jen minimálně. K tomu si přidejme dětskou fantazii, která k sobě poskládá jména přírodních útvarů, zkazky o jejich vzniku, dávné legendy a ságy, zkušenosti generací předků i vlastní zvídavé otázky. A už víme, proč kameny mluví.
Po čem touží chlapec objevující svět? Po kompasu a hodinkách s vteřinovou ručičkou, aby mohl určit vzdálenost lépe než kroky nebo změřit rychlost zvuku.

"Náruživě rád jsem se brouzdal kolem moře. Dalo se tam spatřit tolik neobyčejného. A pobřeží bylo stále jako právě stvořené. Panovala tam vše prostupující velebnost, která člověka téměř ochromovala, a přece ho přitahovala jakousi prapůvodní mocí živlů. Byl odtud vetší rozhled než z domova. Bylo vidět dál na východ i západ, a dokonce i hora vypadala úplně jinak. A když se tak člověk dívával k domovu na louce, zalité sluncem letních večerů, bezděky se sám sebe s naivní upřímností ptal: "Který je toto asi stupeň lidského bytí?" A za hranicí pevniny začínal nesmírný oceán."

"Kdykoliv mě tím směrem vedla cesta, tak jsem se tam zastavil, prohlížel si zídku a uvažoval o ní.Byla monumentem dávného činu člověka. Ale byla už sešlá stářím a sesouvala se. Některé kameny už spadly ze zdí, ležely bezúčelně na zemi a zarůstaly trávou. Kteří lidé asi ty kameny navršili? Jak se jmenovali? Kdy žili? Jak vypadali? O čem asi mluvili, když ohradu stavěli? Třeba o nějaké důléžité pravdě života, která je teď už zapomenutá. Možná, že znali hranice života, ač dnes jsou neznámy? Nebo možná mluvili o hladomoru na Jižním pobřeží a o vyhlídkách na úrodu sena příštího léta. Snažil jsem se vyzkoumat z toho, jak byly kameny ve zdích poskládány, zda byli stavitelé chytří a jak asi uvažovali. Šlo to nevalně. Nicméně jsem ze zdí vyčetl, že to byli šikovní stavitelé. A často jsem se kamenů o samotě tázal: "Kde jsou teď ti lidé, kteří vás postavili?" Tou otázkou končila hádanka života na Jižním pobřeží."