Kapitalistické básně

Soubor gest, postřehů, hříček, přátelských upozornění. Touha občerstvit svůj pohled na svět a občerstvené obrazy sdílet.

Kniha, která v závěru vykládá (a ani ne moc suše) samu sebe: cílem jsou ustálené myšlenkové stereotypy a konvence (alias diskurz), se kterými si text pohrává metodami "kombinace, variace, permutace" tak, aby se objevil vtip, trapnost či absurdita. Po požití takto rozehraného textu dochází u čtenáře k poznání skrze náhlé zření. Četbou knihy se čtenář vystavuje sémiotickému terorismu, jehož prostředky jsou např. "opuštěný text, kolonizace, konfrontace, interference, invaze, atentát, oslovování, příkaz, učení, honění".

Takže jsem se nechala s čistým srdcem literárně terorizovat. Došlo u mě k náhlému zření? Ne. Něco k němu scházelo, nejspíš na mě nedýchla dost výrazně zmíněná absurdita. Hra je jemná. Došlo u mě k pobavení (další kniha, při níž jsem se nahlas smála v tramvaji, a smála jsem se sama sobě) a k nečekanému dojetí (čistota básně U hlavního nádraží), a nakonec i k intelektuálnímu zaujetí spojenému s nepříjemným znejistěním a znepokojením, které je asi nejblíž zmíněnému prozření (Pravda a láska, Pohřeb Kim Čong-ila...), až na to, že v nich není žádné (dokončené) poznání. Ten jemný otřes, prasklinky a rozrušení vyvolalo jen několik málo textů, které se mi zdály významově nelehko uchopitelné, a přitom v dálce, kam nedohlédnu, brnkající o něco zásadního. Básně-výzvy. A třeba ve mně i ostatní texty dál pracují vskrytu - i ty, které mi přišly průhledné, nevýrazné a rozostřené. Třeba se můžou časem otevřít jako zavírací špendlík v žaludku. Nebo zazáří jako sklíčka v mozaice, až se k nim dostane několik dalších dílků a zapadnou do sebe.

Díky za všechny postřehy. "Investujte svou emocionální energii do ohromného systému populární zábavy!" A žlutá barva je opravdu nejlepší.