Karlínská číslo 5
Helena Šmahelová
Dobrodružství party dětí z jednoho pražského činžáku, které ze všech sil pomáhají svému kamarádovi, osamocenému chlapci, jemuž onemocněla matka....
Přidat komentář
Jako malá jsem tuto knihu milovala. Pamatuji se, jak děti malovaly předsíň a tam, kde byl flek, namalovaly růži. A vypadalo to, jako padající růže. Nebo jak jeden z chlapců jedl kůži ze slaniny. Myslím, že knihy HŠ zařadím na příští rok do četby. Copak tomu budou asi říkat dnešní děti podléhající mobilmánii, tabletománii a já nevím jaké mánii.
Tuhle knihu jsem otevřela po tom všem, co jsem dosud četla. Ne, že by to - co jsem četla - bylo špatné, ale tak nějak jsem si chtěla odpočinout. Koupila jsem ji tady na DK ještě s několika staršíma knihama.
Když se na knihu podívám, tak je mi jí trošičku líto: Je na ní vidět, že toho má za sebou dost. Je na ní vidět, že prošla hodně rukama.. Prostě.. je hodně čtená. Ale razítka z knihovny nemá! Na druhou stranu mně těší, že majitelka - nebo majitel - ji často a rádi otevírali a četli si v ní. A asi ji často půjčovali, protože sem-tam jsou fleky od jídla, nebo pití. Kdo ví, jakou cestu urazila.
Každopádně je to hezký a milý příběh dětí - spolužáků ze základní školy, jak pomáhají svému kamarádovi.
Kdoví, jestli autorka psala příběh z vlastní zkušenosti, nebo z vyprávění někoho jiného, nebo si příběh vymyslela. Každopádně věřím tomu, že se to mohlo stát.
Já jsem totiž v té době, kdy se příběh stal (nebo nestal) žila.
Vím, jak se tehdy děti chovaly.
A teď tady sedím a přemýšlím, dumám, zda by se to mohlo stát i dnes..
Našla jsem ji mezi knihama dcery a opět přečetla, už snad podesáté, a znovu mě bavila i v 39 letech :-) Zajímavá je i dobová sonda do socialistické propagandy, např. pionýři a jak tam zagitují kluka, který není pionýr, a nakonec se jím touží stát :D
Tahle knížka se mi v dětství neskutečně líbila. Dobrodružství pár kamarádů z jednoho činžáku. Napínavé, svým způsobem dojemné, až na to jméno hlavní dívčí hrdinky... dost síla ;-)
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1959 | Velké trápení |
1984 | Stíny mých otců |
1979 | Žena roku 1900 |
1964 | Dobrá mysl |
1985 | Stopy mých otců |
Úlovek z knihobudky. Kniha z dob minulých, které ovšem opět klepou na dveře. V pražském bytě se lidé myjí studenou vodou, topí uhlím a na výlety si balí vlastní jídlo, protože dojít si na jídlo někam do hospody je zbytečně drahé.
Podstatnější je ale výborná psychologie dětských postav, chovají se vůči sobě i ke svému okolí přesně tak, jak to ve skutečnosti vždycky chodilo a chodí. Osamocený chlapec s nemocnou matkou není úplně kladná postava a nemocná matka už vůbec ne; pokaždé znovu mě překvapí ženská ostrost, s níž reagují na ženu, která se pořádně nestará o domácnost.
S trochou studu musím uznat, že jméno Aurora ve mně neevokovalo na první dobrou minulý režim, ale pod dojmem drastického kanadského filmu (Aurore, 2005) mě napadlo, jestli rodiče nejsou náhodou frankofonní. Ale každá doba má svoje libůstky. V Sovětském svazu lidi dávali dětem jména Pětiletka a Traktor, v naší jasnozřivé současnosti jsou zase jistí Lakatošovi z Litomyšle schopni pojmenovat svého novorozeného syna Rolex.