Katolický pohled na náboženskou pluralitu

01.01.2025

„Komparace, které se snaží vyzdvihnout přednosti jedné strany na úkor druhé, se podle mého názoru zvláště dnes míjejí účinkem a vyvolávají zpětnou vlnu kritiky. A to nejen ze strany teologů, ale i většinové společnosti, která dnes velmi vyostřeně vnímá, pokud nabídky jednotlivých tradic předkládají především autoritativní výroky a postrádají existenciální autentičnost, jež s sebou nese i vědomí vlastní křehkosti a bazální pokoru a úctu k poctivému hledání ostatních lidí.“

Text navazuje na myšlenky z knihy Náboženství jako teologický fenomén. Reflektuje je, rozvíjí a promítá do praktického křesťanského života. Opět jde o náboženskou pluralitu, tedy o vztah mezi křesťany a příslušníky jiných vyznání. Tedy téma, které není pouze akademické dokonce ani v naší zemi (která je jednak domněle bezbožná, jednak bez zabydlených mimokřesťanských komunit) - minimálně náš vztah k Islámu je zatížen takovou mírou neznalosti, že je to pro kulturní národ až ostuda (momentálně tady náboženská nesnášenlivost tak nerezonuje, ale on to zase nějaký politický podnikatel rozdmýchá, to se nebojím).

I v tomto textu pojednává sestra profesorka téma teologicky, a to v poměrně obvyklé osnově: vztah Božího lidu ve Starém zákonu, pak v Novém, pak postoje církevních otců, pak středověk a scholastika, novověk a současný postoj učitelského úřadu církve. Zacílení teologického promýšlení ústí do mezináboženského dialogu jako praktického výsledku teoretických úvah. Bohužel není prostor na víc než na seznámení se s oficiálním učením církve; na krátkém prostoru nelze zabíhat do teologických koncepcí, které jsou v katolickém prostředí spíše okrajové.
Pro mě to bylo čtení radostné, protože se mi líbí církevní otevřenost papeže Františka a jeho důrazy na respektování druhých. Viz jeho slova: „Vzájemný respekt je podmínka a cíl: respekt k tomu, že druhý má také právo na život, na fyzickou integritu, na základní svobody jako je svoboda svědomí, myšlení, vyjadřování a právo na náboženskou svobodu...“ Naštěstí to není jen jakási soukromá aktivita současného Svatého otce, tendence k otevřenosti je v katolické církvi přítomná minimálně od druhého vatikánského koncilu – dobře je to shrnuto například v dokumentech MTK Křesťanství a ostatní náboženství nebo Dialog a zvěstování.

Reálné postoje mnoha katolických křesťanů (laiků i kleriků) ale tak mezinábožensky vstřícné nejsou. Obavy jistě nejsou neopodstatněné: v nesprávně vedeném dialogu a při nesprávně pojaté otevřenosti hrozí leccos: třeba promíchání pravd víry do synkretického guláše nebo znevážení významu spasitelného významu Krista. Nebo oslabení vlastní víry u nehluboce zakořeněných křesťanů (ano, když nevíme, kdo vlastně jsme, může nás mnohé cizí rozviklat).
Mnozí také připomínají pomalý pokrok a spíše rozpačité výsledky dialogu – což je ale spíš doklad toho, že se musí dbát na to, aby se dialog vedl správně. A jak na to? No, těžko radit, ale jistě pomůže začít sami od vlastní identity (Může to znít jako paradox, ale čím víc jsem si jist svojí vírou, tím otevřenější můžeme být a čím víc budeme pevni ve své identitě, tím lepší bude ten dialog). A brát dialog vážně: nejen se sejít na mezináboženském setkání, potřást pár pravicemi, udělat si pár fotek, sníst pár chlebíčků, odškrtnout si splněný úkol a pokračovat nezměněn. Zkrátka počítat s tím, že i ten druhý má nějaký podíl na spáse i pravdě, že můžu v dialogu nejen přesvědčovat a obohacovat, ale být i obohacen. Přistupovat k setkání s druhým s vírou, nadějí a láskou.

„Náboženský dialog vyžaduje také smysl pro pravdu. Nese s sebou otevřenost vůči kategorii pravdivosti, tedy přesvědčení, že náboženská dimenze lidského života odpovídá skutečnosti, kterou jedinečným způsobem a vlastními prostředky vyjadřuje prostřednictvím konkrétní náboženské kultury. V tom smyslu je mezináboženský dialog odlišný od dialogu se skupinami těch, kteří považují náboženství za způsob ovládání druhých lidí, založený na zvláště rafinovaných technikách manipulace, nijak neodrážející realitu, do které je lidský život vsazen. Křesťanství přitom s sebou nese přesvědčení o tom, že plnost pravdivého poznání reality a lidského místa v ní jsou pevně spojeny s postavou Ježíše Krista, nikoliv však způsobem, který vylučuje přítomnost pravdy u druhých, ale spíše v inkluzivním smyslu. Teologický pojem zjevení také předpokládá, že pravdu si do našeho diskursu nemusíme konstruovat a dodávat, protože se sama vyjevuje a dává k dispozici uvnitř souřadnic lidských dějin. Dialog s druhými posléze může vést k hlubšímu chápání již poznané pravdy.“