Katovo poslední přání
Jevhenija Kononenko
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/456088/bmid_katovo-posledni-prani-t6q-456088.jpg
4
48
48
Syn sovětského spisovatele obdrží rukopis posledního otcova díla. V něm Ivan Ivak líčí vlastní tvůrčí dráhu i události, které jí předcházely: zážitky dospívajícího chlapce z chudé kyjevské čtvrti po příchodu Němců i svou následující profesi popravčího v sovětských orgánech. Ivak ke konci 40. let pracoval jako vykonavatel trestu smrti a teprve setkání s nadpřirozeným jevem, o němž nesměl celý život hovořit, ho přimělo vykročit zcela jiným směrem Román současné ukrajinské autorky Jevhenije Kononenko Katovo poslední přání vypráví autobiografii starého spisovatele, ale sleduje i reakce potomků na otcovo doznání. Na pozadí příběhu jedné rodiny jsou v knize vylíčeny moderní dějiny Kyjeva, „Města pochmurných domů“ – zásadní historické zvraty i životy obyčejných lidí.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Romány
Vydáno: 2020 , Volvox GlobatorOriginální název:
Останнє бажання, 2015
více info...
Přidat komentář
I mne ke knize dovedla výzva. Neměla jsem žádná očekávání. Ale vyvolala ve mně spoustu pocitů. Převládá smutek z toho všeho zlého, co se dělo a co se stále děje.
Kyjev už pro mne zůstane Městem pochmurných domů.
Katovo poslední přání jsem našla kvůli čtenářské výzvě. Román kombinuje autobiografii starého spisovatele Ivana Ivaka s reakcemi jeho potomků na jeho doznání. Kniha je překvapivě čtivá a nápaditě zpracovaná. Čtenář se tak seznámí s reáliemi Kyjeva a Ukrajiny od zhruba 30. let 20. století, které nejsou obecně známé, ale také s osobním osudem člověka, který se stal popravčím v sovětských orgánech.
Kniha však není bez nedostatků. Dlouho jsem si zvykala na styl memoárů (dva typy třetí osoby plus první osoba) . Zmatení čtenáře je zřejmě záměrem autorky, která klade otázku, co je pravda a co je fikce, ale někdy je to frustrující. Například děti Ivana Ivaka si myslí, že lže, protože se nevěšelo, jelikož z jiných údajů ví, že se střílelo. Montování “nadpřirozených jevů, jako je Ivakova nesmrtelnost nebo jeho schopnost vidět budoucnost, je také zvláštní, i když zde jsem ocenila realistické vysvětlení Ivakova kolegy.
Jelikož je kniha dva v jednom, tak pořádně není vysvětlený ani příběh Ivana, ani současné dění (např. rodinná historie blízké arménské rodiny).
Přesto oceňuji nápaditý příběh, který není určen pro čtení na volné chvíle, ale vyžaduje pozornost a soustředění. Postava, která se pouze zmínila, je důležitá třeba o 50 stránek dál.
Knihou jsem si rozšířila obzory. Hodnotím knihu 3,5 hvězdičky.
Po této knížce jsem sáhla, ostatně jako mnoho čtenářů tento rok, díky čtenářské výzvě a nelituji. Příběh je velmi čtivý a skvěle se prolínají osudy všech členů jedné rodiny. Na pár stránkách je toho opravdu hodně a příběh rozhodně nenechá člověka netečným. Jen tedy pořád se nějak nedokážu nacítit na tu ukrajinskou náturu, ostatně stejný problém mám i s ruskými autory. Když čtu východoasijské autory, africké, jihoamerické, nikdy tak velký problém nemám. Nevím jak je to s tím slovanským odkazem, já si ho asi nenesu.
Knihu Jsem začala číst v rámci Čtenářské výzvy. Překvapilo mě, jak byla čtivá. Vyprávění Ivanova života od jeho vyrůstáni v chudinske části Kyjeva, přes jeho práci "kata", rodinný život až do stáří, mě ale zaujalo. Je smutné jak totalitní režim poznamenává životy obyčejných lidí. Knihu bych doporučila především mladým, kteří totalitní režim odsuzují a vedou "hrdinské" řeči jak by oni udělali to či ono a vůbec netuší pod jakým tlakem se odehrával život v tehdejších dobách.
Přemýšlela jsem, proč je první třetina napsána stylem průměrného absolventa vysoké školy života - a ono se to pak ozřejmí. Životopis Ivana Ivaka a jeho předků a potomků prostě kromě letmého líčení života v Kyjevě přes vztahové epizody od cca třicátých let do devadesátých nabízí úvahu o paměti a jejím fungování, stylizaci osobní a autorské a o tom, co je vlastně podstatné (po Vypravěči Anny Bolavé, při vší jazykové, stylové a kvalitativní rozdílnosti, je to druhá věc v krátké době, zkoumající toto důležité téma). A díky marara za příspěvek.
Tohle bylo hrozně zvláštní čtení. I já jsem se ke knize dostala jen díky čtenářské výzvě, ale jsem ráda. První třetinu jsem četla jen stěží, ale pak mě ta surrealistická atmosféra vcucla. Dostávalo se mi ale víc otázek než odpovědí. Stejně jako děti Ivana Ivaka váhám, co vlastně byla realita jeho života. Prožil Ivan vše, jak vypráví, nebo byly některé popisované události jen autorskou fikcí, která má děj učinit zajímavým? Může vůbec spisovatel napsat pravdivou autobiografii? Vždy přece musí některé události vybírat a jiné potlačit, klíčové osoby svého života a jejich jednání si interpretuje, ale trefí se?
Zajímavé bylo poznat život Kyjeva: chudinská roklinka za války v kontrastu s luxusním bytem rodičů Máši Kalamatné, bytová situace mladé rodiny, která je nucená žít na ubytovně, později v jediném pokoji v intimní blízkosti s hlučným sousedem-opilcem a uklizečkou. Teprve jejich smrtí získali plnohodnotný třípokojový byt. Letmo jsem nahlédla do praktik sovětského režimu - jak probíhal nábor mladých kádrů NKVD, jejich studium i praxe kata. Jací lidé kati byli? Líbila se mi myšlenka, že ten, který se zaprodal, nemůže zemřít, ač po smrti touží. "Bylo zaznamenáno několik pokusů vyrovnat si s udavači účty. Málokoho zajímala jména vyšetřovatelů, kteří vedli spisy na jejich příbuzné. Ačkoliv vina vyšetřovatelů byla nesrovnatelně větší než vina donašečů."
"
Knihu jsem přečetl jen díky čtenářské výzvě. Zpočátku jsem se nemohl začíst, teprve když začal životopis, začalo to být čtivé. Nicméně jsem čekal, že to bude zajímavější a vadily mi tam časté vstupy ze současnosti, které narušovaly plynulost příběhu.
Nebýt Čtenářské výzvy, nedostala bych se k této knížce ani omylem…
S obavami jsem očekávala obrovské drama. To se ale nenaplnilo (což jsem ráda) a hlavní pocit po dočtení je… vlastně smutek…
Jak moc může být život člověka, který by mohl být dobrý, spokojený, naplněný… znetvořen jakoukoli ideologií a zrůdnou mocí.
Dýchl na mě “chlad vesmírné nekonečnosti”…
Jsem moc ráda, že jsem se díky čtenářské výzvě dostala k téhle knížce, které bych si nejspíš jinak nevšimla. Je strašné, jak totalitní režimy zasahují do životů lidí a ovlivňují jejich charaktery. Nikdo a nic není černobílé. Vždyť i ten „kat“ byl vlastně hodný člověk, milující manžel a otec, který „jen“ dělal svou práci. Útlá knížka, velmi čtivá, zařadila bych ji mezi povinnou četbu. Mrazilo mě i při čtení částí o moderním Kyjevě (psáno v roce 2015), když jsem si uvědomila, že na něj momentálně dopadají ruské bomby. :-(
Ke knize jsem se dostala přes čtenářskou výzvu. Je v ní zajímavě zpracovaný příběh, líbí se mi, že je postaven na dobových reáliích.
Hodně mě zaujal tenhle kousek, tak si ho tu napíšu:
"...A ví, že i když mají s dcerou, zetěm a vnukem dobré vztahy, z jeho smrti budou mít v podstatě radost. Jako se oni s Ljubou tiše radovali, když zemřela Iryna Vasylivna. Přestože syn Valerij po uklízečce upřímně smutnil. Jen zvláštní duševní kontakt se starým člověkem způsobí, že po něm lidé doopravdy truchlí. Něco takového se stává, budeme-li upřímní sami k sobě i k Bohu, velmi zřídka. Ivan takový kontakt s rodinou nemá."
Ivan Ivakov už nechce žít, trpí těžkou nemocí plic, ale před smrtí,jak se říká, musí mít čistý stůl a tak se vyznává o svém životě ve své autobiografii. Ta se několik let po jeho smrti dostává záhadným způsobem do rukou jeho syna.
Malý Váňa vyrůstal v chudinském jaru Kyjeva v rodině citově ještě chudší. Za to,že jeho život nenabere, ten nejhorší směr vděčí svému učiteli. Ve vzpomínkách se Ivan vrací ke všem událostem a lidem,kteří měli pro jeho život, i když to na první pohled nevypadalo,zásadní význam.
Z doby,kdy jeho národním jazykem byla ukrajinština,se přes období 2.sv.války a okupovaného Kyjeva,přeneseme do doby kdy se mluvilo spíše rusky a tvrdé krutovlády bolševiků. Naverbován,pod tlakem, tajnou službou se dostane až k funkci kata nepřátel režimu a státu. Tu vykonává jen několik pár let,přesto ho
poznamená. Z jeho tíživého psychického rozpoložení se mu podaří uniknout,když začne psát. Je úspěšný a stane se uznávaným sovětským spisovatelem.
Kniha nám předstírá ne jenom život Ivana, ale i poměry té nelehké doby.
Doby,kdy lidé žili v neustálém strachu,že jsou sledovaní nebo někdo je udá za prostistátní jednání. Kdy lidé ze dne na den zmizeli a více se neukázali. Doby,kdy jen ten,kdo držel pusu a krok měl šanci žít lépe než jiní. Kdy nebylo možné vyjadřovat se otevřeně a svobodně.
Kniha také ukazuje, jak se proplétají různé osudy lidí,kteří sami nemají o tom ani ponětí. Jeden jediný skutek jednoho může změnit životy jiných v několika dalších generacích.
Závěr je opředený rouškou tajemna a nadpřirozena, trochu mi zamotal hlavu ale po několika dnech mi to všechno dalo smysl.
Knihu této ukrajinské autorky jsem začala číst s mírnými obavami,ale velmi mile mě překvapila. Styl byl čtivý a prostý, a myšlenky v příběhu ukryté byly hluboké.
Útlá kniha, která měla vcelku čtivý děj... Pohled ukrajinského děda na minulé století...
Útlá kniha s nevýrazným malým písmem, které se mi nečetlo příliš dobře.
Ale ten děj... Přečetla jsem ji během jednoho odpoledne, nemohla jsem se utrhnout.
Nenapadají mě jiná slova než "brutálně autentické".
Přímý zásah, akce bez kudrlinek. Bez slovního balastu, kterého byla předchozí kniha, již jsem četla, plná.
Ukrajinské vyrovnávání se s dvacátým stoletím mě docela potěšilo. Jedna současná kyjevská rodina čte vzpomínky nedávno zesnulého dědečka. Prolínání historie a její reflexe v současnosti zde bylo podáno docela čtivě, nenásilně a nečernobíle.
Katovo poslední přání
Pochmurná kniha z pochmurné doby. Souhlasím snad se všemi komentáři níže. V průběhu knihy jsem ji musela často odkládat, abych přišla na jiné myšlenky. Ale i tak ve mě zanechala smutnou náladu z toho všeho, co se dělo, a co se v knize zmiňovalo. Velmi zajímavý náhled na dobu 20. století na Ukrajině.