Katyně
Pavel Kohout
Mrazivý příběh o škole pro mistry popravčí odkrývá neúprosné mechanismy moci. Toto své životní téma zpracoval Pavel Kohout mnohokrát, zde však s doslova brutální účinností. Katyně bezesporu patří k vrcholům tvorby tohoto autora evropského formátu, oceňovaného paradoxně více v zahraničí než v domácím českém prostředí. Nové vydání jeho „černého románu“ vychází ve výtvarně pozoruhodné grafické úpravě Pavla Růta.... celý text
Přidat komentář
Lízinka Tachecí. Adeptka, na první katyňi světa je děvče jako lusk. Co na tom, že její mozkovna je většinou někde na prázdninách a na slova je víc než skoupá. Má totiž jiné přednosti, které to všechno bohatě vynahrazují a které spolužáci i pedagogové dokáží jistě ocenit a využít. I když zdánlivě hlavní postava, v knize jde především o její pedagogy Vlka a Šimsu a jejich krvavý (jak jinak) příběh.
Není to lehká četba. Autor neustále přeskakuje v čase. Udržuje čtenáře ve střehu. Popis některých scén byl na mě až příliš sugestivní i když chápu, že vzhledem k tématu, se tomu dá jen těžko vyhnout.
Kniha napsána s humorem víc než černým, který však nemusí jít pod nos každému.
Kniha se mi moc líbila - skvělý nápad, dobře napsané, úsměvné, zároveň však smutné, alarmující. Mezi řádky v knize čtenář bez problémů pozná narážky na minulý režim, jeho systém a absurditu ...
Jakkoliv obdivuju nápad i autorovu práci s jazykem, prostě mi to úplně nesedlo. Tak od půlky jsem se už do čtení nutila, pasáže o Vlkově a Šimsově minulosti mě nebavily, celkově se to pomalu plácalo od jedné rádoby šokující absurdity ke druhé, až jsem ztratila zájem, k čemu se to nakonec doplácá. Při moc velké koncentraci nechuťárny prostě už nemají ten efekt a spíš mě nudí.
Lízinka Tachecí je ale zajímavá ne-postava. Většinu knihy nemluví, nemyslí, nejedná, o jejích pohnutkách ani minulosti se nic nedozvíme, takové slepé místo v příběhu. Když už je autorem zahnaná do situace, kdy by se měla nějak projevit, tak se dozvíme, že kouká z okna nebo počítá sedačky. Klidně by to mohla být geniální autistka, ale...
P.S.: To inovativní dělení kapitol jsem strašlivým způsobem nedocenila. Myslela jsem si, že se mi to prostě blbě načetlo v programu v mobilu, občas mi tam text dělá strašný brikule:-D
Také jsem knihu nedočetl, možná se najdou čtenáří, kteří to mohou, ale já mezi ně bohužel nepatřím.
Pavla Kohouta moc nemusím, ale knihu Katyně (kterou jsem podle názvu kdysi mylně považoval za reportáž o katyňském masakru) považuji za skvělé nadčasové dílo náležící do každého režimu.
Těžké čtení. A ještě těžší představa, že to byla, a možná ještě je, povinná četba. Nebo aspoň doporučená četba, ať ti naši mladí vidí, proti čemu jsme bojovali. Já to nečetl nijak zvlášť pozorně, ale ani to nebylo nutné, aby mi neuniklo meziřádkové vnímání reálné doby, z které dílo i autor pochází. A úplně stejně, jako jsem neuměl jásat nad pokrokovými autory povinné četby své doby, nejásám ani teď. Jediný rozdíl je v tom, že tenkrát jsme to číst musel a pokud mě to nebavilo, zvolil jsem jiný, rychlejší, snadnější a zábavnější způsob, kterým jsem zjistil, o co jsem to vlastně přišel, respektive nepřišel. Vždycky jsem se bránil a vzpíral autoritářskému přístupu, servilnosti a odevzdanosti, nedělal věci, které se musí, protože si to doba žádá, protože je dělají všichni, protože se to nosí. A snad i díky tomu nesedám na zadek při čtení knih jen proto, že jejich autorem, diktátor, představitel vládnoucí (klidně i jediné) strany, disident či všemimilovanýdemokrat.
...já nejsem nikde organizován a můžu si číst, co chci...Katyni určitě ne
- Já si myslím, že ač je možno spisovatelský um prokázat mnoha zajímavými způsoby-
Na základě popisu jsem čekala parodii např. na Rudolfovy romány pro děvčata, říznuté cynickou společenskou kritikou tehdejší doby a absurdním dějem. Ano, cynismu a absurdity je tam halda a místy jsem se docela bavila. Jenže co činí knížku částečně torturou je
-tak přerušování přímé řeči dlouhými odstavci textu a přeskakování mezi dějovými liniemi bez uvedení a varování, takže čtenář se pořád pokouší zorientovat, kde sakra vlastně zas je-
neustálé přemítání těch postarších zchátralců nad tím, kdy a jak přefiknou hlavní protagonistku, v jejíž mozkovně se zřejmě odráží jediná mozková buňka jak hodiny ve spořiči v uindous, a příliš vlastního názoru a introspektivy se nám od ní nedostane, navíc se s ní zachází jak s hadrem na holi. Protože o tom a o osobním a chaotickém kariérním životě těch dvou je většina knihy, katyně samotná je vedlejší. Na druhou stranu, od popravčí se naprostý nedostatek osobnosti možná očekává.
-mezi tyto způsoby nepatří, jen mě tím autor naštve, prohlásila Zir znechuceně a po dočtení vymazala knihu ze čtečky s tím, že ji podruhé nikdy číst nebude
Komickej Fuks s místy strašlivě otravným slohem, kdy je jedna věta přímé řeči rozdělená odstavcem popisu situace. Dobré sobotní ráno od mísy, přeje Pečivo.
Katyně od Kohouta je česká klasika jak pochoutkovej salát a Pavel Verbíř a tak jsem si řekl, že si to teda taky přečtu. A v životě jsem učinil horší rozhodnutí. Třeba když jsem chodil za mlada na diskotéky a pil griotku, rum a zelenou tak dlouho, dokud jsem si nenablil do bot.
Katyně je o Lízince Tachecí, která bohužel má tu smůlu, že se spoustu let po vydání románu na scéně vyskytla vyšinutá jmenovkyně a tak jsem měl co dělat, abych si při popisech uhlazené 16ky nepředstavoval vyšinutou Barboru.
Lízinka je mladá tichá lolitka, která se nedostane nikam na střední a tak se shodou náhod dá na studium poprav. Kohout tak servíruje guláš z historie poprav, psychologického dramatu, komedie a dobové kritiky. Hodnocení zvedá fakt, že jsem se několikrát zasmál a to už se mi dlouho nestalo. Taktéž zvedá hodnocení obohacení mého slovníku o výrazy “rozpíčit se” a “píchalky”.
Bacha montuju spoiler - Lizínka dostuduje, zemře/zabije se kvůli ni několik chlapů a dojde k výstupu z metra na Flóře aka defloraci. Jdu si udělat kafe, naskle! 7/10
Nehodnotím hvězdami, jelikož jsem nedočetla. Mně to nešlo, absolutně mi nesedl styl psaní, skákání do řeči, dlouhé monology a rozseknutí kapitol. Jako bych měla číst dál a dál a dál a nikdy se nezastavit. Všichni pořád žvanili (až na Lízinku). Podle mě by to byl ideální seriál. Každý díl by měl svůj cliffhanger. Většinu času byste se dozvídali o historii tohoto fascinujícího řemesla. Vlastně kvůli tomu jsem to chtěla dočíst, ale chuť stále nikde...
Co ale mohu doporučit je divadelní představení. Pavel Kohout knihu vzal a předělal ve scénář. Pak ho hráli v Horních Počernicích a tam to fungovalo skvěle. Všechno. Dialogy, vizuální stránka, herci a jejich výkony, děj, vše dávalo smysl a bylo to napínavé... A nakonec přišel i autor. Takže! Pokud budete mít šanci jít na Katyni do divadla, určitě jí využijte. Knihu za sebe doporučuji jen pokud nejste tak roztěkaní, jako já... že vám při dlouhém monologu ujíždí hlava furt někam jinam, třeba k seznamu nákupu potravin...
Tohle je "ostrý" text, opravdu dost ostrý. Na autora s pověstí Pavla Kohouta možná až trochu nečekaně ostrý, ale v jeho případě to byla jasně zákonitost vývoje. Mohl by to být také docela zajímavý důkaz toho, že i kniha skrz naskrz nepříjemná, až odpuzující, může být napsaná naprosto mistrovsky. Někoho to udiví, někoho pohorší, ale je to nejspíš Kohoutova nejlepší práce. A jeden z milníků české literatury 20. století (i když částečně v negativním slova smyslu).
Líbila se mi ta základní myšlenka, kdy je svět v Kohoutově románu obrácen naruby, kdy se v totálním převrácení hodnot to zlé v nás nejen neschovává, ale ono se to přímo povyšuje a vydává za ctnost.
Líbila se mi i postava Lízinky, která ve své vyprázdněnosti umožňovala být projekčním plátnem ostatních postav – a ačkoli vypovídala tak málo o sobě, zobrazovaly se v ní motivace a tužby jejich mužských protihráčů.
Absurdní humor se zdá být vhodným prostředkem pro zobrazení takového prostředí. Funguje i grotesknost, která spočívá v soustředění se na detaily tam, kde je bizarní už celý rámec. A Pavel Kohout se nezapře jako talentovaný vypravěč, dokáže být vtipný i zauzlovat dramatickou zápletku, má bohatou slovní zásobu a jeho přípravu nelze než obdivovat – Katyně je mimo jiné důkladnou exkurzí do dějin popravování.
Přes všechny klady, které jsem napsal v předchozím odstavci, mě kniha nebavila. Lépe řečeno: ze začátku bavila, ale velmi brzy přestala. Jako by pan Kohout neznal míru a do knihy vršil hlava nehlava všechno, co ho napadlo. Jako by se nedokázal nepochlubit tím, co všechno literárně zvládne. Ve výsledku je tak kniha možná třikrát delší, než by mohla být a je přehlcena navzájem si vadícími motivy.
Forma románu (ta rozsekávaná přímá řeč a prolínající se kapitoly) mi vadila, obvykle mám literární experimenty rád, ale tady to narušovalo moje soustředění. Erotické pasáže, doslovně popisnou tělesnost a brutality jsem vnímal neutrálně – nebyl jsem pobouřen, ale neměl jsem ani pocit, že by dílu prospívaly.
Katyně byla pro mě nakonec dost úmorný zážitek, párkrát jsem byl už jen kousek od rozhodnutí nechat knihu nedočtenou, ale nějak jsem se od čtení nedokázal odtrhnout – Kohoutova řemeslná zručnost mi nedovolila odejít z příběhu, aniž bych se dozvěděl, jak vše dopadlo. Takže by nebylo spravedlivé hodnotit knihu příliš kriticky.
Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že Kohout promarnil velkou šanci, že potenciálně pětihvězdičkovou novelu neúnosně překrmil.
Po přečtení knihy jsem se dala do čtení zdejších komentářů. Nadšené komentáře jsou sice skvělé, ale já bohužel patřím k těm negativním...
Knihy z katovského prostředí mám moc ráda, proto jsem se pustila do čtení Katyně. Zvláštní používání přímé řeči, rozvleklost příběhu, nevhodně zvolené retrospektivní vyprávění, nesympatická hlavní postava... Dál snad pokračovat nemusím. Občas jsem nějaké části přeskočila, abych se konečně dostala na konec. Pro mě velké zklamání, čekala jsem víc.
Kniha měla zajímavý potenciál, ale ve finále mě vůbec nenadchla.Vysloveně mě štvalo autorovo netradiční používání přímé řeči.Zbytečný chaos.Hlavní hrdinka nesympatická blbka, která si v hlavě hraje dementní hry.Všichni jsou z ní paf ačkoliv působí jak retardovaná s nezájmem o nic, taková (mouchy snězte si mě). V knize jí nebylo ani věnováno tolik prostoru.Nebýt kniha psaná tak zbytečně složitě, hodnocení by bylo lepší...jinak pěkný komentář ( callahanh ).
Kohoutova Katyně je klasika. Právem. Má to ovšem své ale... To pozitivní je námět. Lízinka Tachecí je děvče bez zájmu o cokoli a vlastně bez talentu. Je symbolem mladického nezájmu a lenosti, ale o tom bylo napsáno už taky dost a nakonec - symboly si hledejte sami, drazí potenciální čtenáři. Lízinka se nakonec dostane na učiliště velmi netradiční - učiliště pro katy. No a tím končila původní povídka, kterou později Kohout použil jako první kapitolu rozsáhlého románu, v němž alegorie k soudobé situaci trochu zaniká, jinde se zase dokresluje. Román je zajímavý a bizarní, místy zábavný, místy odporný. A věřím, že to vše bylo záměrem, který vyšel. Teď k tomu ale: Někdy působí text příliš natahovaně, největší problém jsou vedlejší příběhy, kterým je věnováno někdy až příliš mnoho prostoru... Ale i tak je tahle kniha důležitá a já jsem fakt rád, že jsem si ji před časem konečně přečetl. Nemile mě ovšem překvapilo nakladatelství (vydání z roku 2016, Větrné mlýny) - přes moc hezkou grafickou úpravu vydání (ta je na paperback fakt parádní) je text nacpaný překlepy... Fakt hodně nacpaný. Což nechápu, zejména proto, že jde o starší text, který byl vydán už mnohokrát... Kde se sakra stala chyba? Možná i tahle nakladatelská nepozornost (zde bohužel nepřehlédnutelná) kazí dojem ze čtení...
Z téhle knihy jsem měl pocit přinejmenším rozpačitý. Řada pasáží mi přišla samoúčelně brutální. A celkově kniha nesplnila mé očekávání - ale to nemusí být chyba knihy, ale mých očekávání. Očekával jsem psychosondu, možná s ohledem na autora kritickou sondu do padesátých let....našel jsem karikaturu s pořádnou dávkou sadismu. Účel a já jsme se nějak míjeli.
Štítky knihy
Československo normalizace (1969-1989) černý humor socialismus trest smrti rozhlasové zpracování popravčí, kati samizdaty reálný socialismus
Autorovy další knížky
| 2008 |  Katyně |
| 2008 |  Hodina tance a lásky |
| 1990 | Kde je zakopán pes: memoáromán |
| 2009 | Hvězdná hodina vrahů |
| 2005 | Konec velkých prázdnin |
Šílená a přesto zajímavá