Kdepak jsi, krásný světe
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/497480/bmid_kdepak-jsi-krasny-svete-GLR-497480.png
4
247
247
V novém románu se opět setkáváme se čtyřlístkem hrdinů, kteří jsou sice ještě pořád mladí, ale už je dohání realita života. Alice, intelektuálka a spisovatelka, se po psychickém zhroucení přestěhuje na venkov a seznámí se s Felixem, obyčejným klukem, který pracuje ve skladu. Její kamarádka Eileen zůstává po škole v Dublinu, prochází krizí po rozchodu a myšlenkami se neustále vrací ke své lásce z dětství, Simonovi. Stejně jako předchozí díla Sally Rooneyové nabízí i její prozaická novinka zcela odhalující, až intimní vhled do života mladých lidí. Zároveň v ní však čím dál víc zaznívá i hlas uvědomující si současné problémy světa – jeho nespravedlivost, nerovnoprávnost a zejména neudržitelnost. Stojí tak hrdinové, řečeno slovy Alice, „na pokraji temnoty, v poslední osvětlené místnosti, jako svědci nějakého prožitého traumatu“? A najdou způsob, jak uvěřit tomu, že krásný svět opravdu existuje?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , ArgoOriginální název:
Beautiful World, Where Are You, 2021
více info...
Přidat komentář
Myslím, že potřebuji napsat komentář k této knize už jen z důvodu, že jsem ji nechala dva roky rozečtenou (což se u mě opravdu nestává). Po dvou letech jsem se k ní vrátila a opravdu nic se nezměnilo. Táhlo se to, snažila jsem se nepřeskakovat emaily (jak sama autorka avizuje, není to divné?), ale ve výsledku mi to nic nedalo. Často tady čtu, že se lidé s knihou neztotožnili, protože řeší problémy mileniálů. No, sama jsem jedním, ale i na mě to bylo moc. Člověk se dokáže se spoustou věcí nějakým způsobem chvilkově ztotožnit, ale nedozví se nic nového.
Chování a myšlení hlavních postav bylo překombinované a bylo úplně minimálně vysvětlené. Ano, mělo by jít o další ,,Normální lidi", ale ať už se člověk pohybuje v jakékoliv skupině přátel, tak mi nepřijde normální, aby tato čtveřice vydržela společně trávit jakýkoliv čas... Ale i páry vzájemně mezi sebou.
Postava Felixe - hrůza.
Simon - nuda.
Alice - celou dobu se mluví o jejím mentálním zdraví, ale jediné co dostanete je nějaké její povrchní chování.
Eileen - ze začátku nejvíce ztotožnitelná, ale nakonec vlastně vůbec...
Z jejich setkání mi vyšlo pouze to, že si na sebe vlastně zbyli a v těch vzájemných vztazích přetrvávali ze setrvačnosti, aniž by jim to nějak výjimečně prospívalo. Asi si po dočtení zase pustím Přátele a bude mi líp.
Závěr knihy? Na jednu stranu cením, že nebyl konec výrazně otevřený oproti jiným autorčiným knihám. Na druhou těžko věřit, že takto už setrvají, vzhledem k tomu, jak se chovali celou dobu.
Tuto knihu jsem četla strašně dlouho (skoro měsíc) a dočetla jsem ji jen proto, že nerada nechávám knihy nedočtené. Děj byl hodně zdlouhavý a postavy se nechovaly a nemluvily vůbec přirozeně. Hodně mi také vadila přímá řeč bez uvozovek, kdy jsem se často jen dohadovala, kdo co říká.
Bylo zajímavé pozorovat čtyři hlavní hrdiny, jak prožívájí svůj život, ale spíš se mi zdálo, že autorka vede dialog sama se sebou a snaží se najít svůj smysl života, což jsem úplně nedokázala docenit.
Na třetí pokus jsem to konečně dal, ale autorčin styl mě zároveň přitahuje a irituje. Zajímá mě, o čem a jak mladí spisovatelé píší, a v mnohém Rooneyové rozumím. Přesto se však obávám, že výsledek četby neospravedlní vynaložený čas a námahu.
„Co když smyslem života na zemi není věčný pokrok k nějakému blíže neurčenému cíli – jako vývoji a výrobě čím dál lepších technologií, rozvoj čím dál složitějších a nesrozumitelnějších kulturních forem? Co když tyto věci jen přirozeně přicházejí a odcházejí, jako příliv a odliv, zatímco smysl života zůstává stále stejný – žít a být s jinými lidmi?“
Moje druhá kniha S.R.. dopadla určitě lépe nežli Normální lidi, ty jsem nezvládla dočíst, prostě mi ta konverzace hlavních hrdinů nic neříkala.
Tahle kniha se mi četla lépe, navzdory chybějícím uvozovkám, a připadala mi trochu reálnější. A ačkoli jsem velmi často ani Eileen, ani Alici – o pánských hrdinech se snad ani nezmiňuju – nechápala, tak mě jejich životní peripetie zajímaly. Rodinné nesrovnalosti především Eileeniny rodiny (konkrétně svatebčanka Lola) byly občas k popukání, ale občas i k pláči. Postava, které jsem nejméně rozuměla, byl Felix, ale o to víc mě jeho vývoj zajímal a překvapoval. Poslední dvě kapitoly mě posadily na zadek, ale proč ne.
Takže výsledný dojem neurazí - nenadchne; možná jsem už věkem příliš vzdálená všem postavám, takže občas mám pocit, že (se v tom) bezobsažně plácají. Ovšem nemohu nezmínit naprosto skvělý poslední dlouhatánský odstavec kapitoly 25, velká poklona také paní překladatelce! Jako by do knihy vůbec nepatřil, ale mně fakt učaroval, paráda.
Chápu, že způsob myšlení hlavních hrdinek může být spoustě lidem cizí, a to asi především starším generacím. Sally Rooney pojmenovává problémy a pochybnosti spousty mých vrstevníků - někdy sice příliš fatalisticky, na druhou stranu upřímně a citlivě. Na konci knihy se všechno tak nějak potkalo a spojilo.
Velmi lahko citatelne, realisticke romaniky hlavnych hrdiniek, pravdive dialogy, filozoficke dopisy som preskakovala nuda, celkovo prijemny styl pisania, o autorke som pocula vdaka serialu Normalni ludia a nesklamala :)
Asi v polovině jsem myslela, že knihu nedočtu. Vynechávala jsem ty dopisy hlavních hrdinek. Ale nakonec se mi kniha docela líbila.
Další ze série knih, kde mě rozčilují hlavní postavy. Tady mě krom hrdinů rozčilovala i absence uvození přímé řeči, což pro mě bylo v tomto případě mimořádně matoucí. Jinak kniha s banálním dějem, protknutá rádobyhlubokými myšlenkami v mailech, které se vyměňují hlavní hrdinky.
Lepšie od Normal People. Furt je to prudko aktuálne, ale zároveň dospelšie, premýšlavejšie. Cool kniha.
Knihy Sally Rooney mě baví!
Zaujaly mě všechny. Ale zatímco první dvě, mě spíš bavily tím, že mě vlastně provokovaly, třetí kniha mi konečně byla skutečně blízká.
Čtyři protagonisty třetí knihy Sally Rooney jsem totiž konečně chápala. Neříkám, že bych se chovala stejně. Pořád jsou to lidi, co se vlastně jen trápí, neví co se životem a většinu času jsou na přesdržku. Ale byli pro mě ze vsech postav tří autorčiných knih nejvíc pochopitelní.
Intimní vhled do života čtyř mladých lidí, má ustálenou formu - vyprávění o životě Alice, Eileen, a jejich mužích, které prokládají e-maily, jež si ženy posílají mezi sebou.
Zatímco životní peripetie mě moc bavily, e-maily byly trochu jako pěst na oko! Jelikož jsou postavy přibližně v mém věku, je pro mě naprosto nepředstavitelné, že bych si s mýma holkama psala filosofické statě o rozpadu civilizací.
Na druhou stranu mě v nich spoustu myšlenek zaujalo a bavilo. Jen to prostě působilo strašně na sílu a neuvěřitelně.
V Emailech se řeší všechny dnešní problémy - klimatická krize, náboženství, feminismus, těhotenství po konci světa,
Postavy jsou opět zvoleny tak, aby tu byl nějaký třídní rozdíl a o jistou toxicitu ve vztazích taky není nouze.
Dalo by se tedy říct, že třetí kniha je stejná jako ty předchozí, jen se vyměnily jména postav.
Ale není, je mnohem, mnohem vyzrálejší a lepší!
K autorce me privedl serial Normalni lidi, kterej mi pripadal uplne skvelej. Protoze jsem nechtela cist stejnou knihu, rozhodla jsem se pro jinou. Velky zklamani, prislo mi to naprosto o nicem, dej zadny, kniha se nikam neposouvala, emaily jsem zacala umyslne uplne preskakovat, naprosto me nudily. Nejzajimavejsi mi prisla postava Felixe, Simon jeste usel, holky naprosta tragedie, vetsinu casu jsem ani nechapala, co tak strasnyho je trapi, ze maj zniceny zivoty. Prislo mi to jako snaha o psychologicky roman, coz nedopadlo.
Pro mě byla ta knížka takové velké zklamání. Moc se mi líbily Rozhovory s přáteli a Normální lidi, ale co bylo proboha tohleto? To byla taková slátanina názorů, bezbřehosti, nesympatičnosti ... vůbec jsem tu knihu nechtěla ani dočítat, ale pořád jsem si říkala, teďka už to přijde, teď se to zlepší. Nejhorší část pro mě byly ty e-maily... jelikož jsem stejná generace jako autorka, nedokážu si vůbec představit, že bych si s někým psala takové filozofické žvásty. Vůbec celkově nechápu postoje jednotlivých postav, které se dle mého vůbec nesetkávají s realitou ... všechny ty postavy jsou strašně nesympatické a ty jejich vztahy tak destruktivní. A poslední věc .. to měla být nějaká miléniálská verze 50 odstínů šedi? Polovina knihy je jenom o popisování sexuálních scén ... No další Sally Rooney už si nekoupím, vyhozené peníze za naprostý žvást ...
Bez atmosféry, bez přesahu, dvě hlavní protagonistky, sebestředné zmatené pipiny libující si v planém rozebírání svých niter a světa kolem, mě akorát vytáčely.., možná je to kniha pro mladší (15-25..?). Nenacházím bohužel žádná pozitiva kromě celkem povedených sexuálních scén :)
Sally Rooney je milovaná, doporučovaná autorka, na kterou jsem měla opravdu dlouho spadeno. Trvalo mi několik let než jsem se dostala k její knize, a bohužel jsem si vybrala asi tu nejslabší.
Kniha se zaměřuje na dvě nejlepší kamarádky - mileniálky, které hledají své místo pod sluncem. Přestože jsou to nejlepší kamarádky, dělí je několik kilometrů a ony si pouze píší e-maily, ve kterých si sdělují novinky. Zatímco v jedné kapitole sledujete co se které událo, v té další se to dozvíte celé znovu, protože si dvě hrdinky píší dopisy, emaily apod. A právě v tom jsem měla s knihou problém. K čemu se v jedné kapitole dozvíte o setkání dvou postav a jejich milostném začátku, a ve druhé kapitole se to dozvídáte očima hrdinky, kde vám zároveň řekne i jak se cítila? Pro mě byly tyto kapitoly především opakováním, brzděním v dalším ději, a věčným točením se v kruhu. A nyní se dostáváme k nejdůležitějšímu problému této knihy - ona totiž nemá pořádný děj, respektive zápletku.
Alice a Eileen jsou dvě nejlepší kamarádky - dá se říct, protože se roky neviděly. Svěřují se se svými milostnými eskapádami, které jsou ale bez nápadu. Možná realistické, to asi ano, ale nudné.
A pak tu máme ještě jeden můj obrovský problém. A tím je konec. Příběh nikam negraduje, nemá žádný spád, a najednou je tu kapitola, která končí, a další je už epilog odehrávající se po nějaké době a najednou mají hrdinové to či ono. Celé to na mě působilo, jakože autorka už nevěděla co psát dál, nebo ji ten příběh sám přestal bavit, tak zkrátka napsala epilog a čau.
Bohužel musím zkonstatovat, že mi ani jedna z postav nebyla sympatická, a vlastně mi bylo i jedno, jak to s nimi dopadne. Přitom postavy samotné byly v mém věku a řešili vztahy a své místo pod sluncem.
Ach jo, kde je ta Sally Rooney, kterou jsem si zamilovala díky Normal People? Vloni jsem četla Conversations With Friends a už ta mi přišla o něco slabší, nicméně jsem doufala, že ve svém nejnovějším románu to autorka zase napraví. Ale bohužel, tohle se mi vůbec nelíbilo.
Knížka vypráví obyčejné životy čtyř přátel a už tady narážím na první problém, který jsem s knihou měla. Já jsem si nedokázala oblíbit ani jednu z postav. Přestože jsou to lidé v mém věku, kteří řeší dost podobné problémy jako já, vůbec jsem se do nich nedokázala vcítit. Další věc, která mě v knížce strašně moc nebavila, byly e-mailové konverzace mezi dvěma hlavními hrdinkami. Ty v e-mailech řešily různé filozofické a existenciální otázky a názory a mně to přišlo strašně zbytečné. Jako by autorka chtěla do knihy vložit své názory a tohle byl pro ni nejjednodušší způsob, jak to udělat.
Bohužel, dějová linka byla také hodně slabá. Nenašla jsem v tom žádnou pointu, bylo to vlastně o ničem. Veškeré naděje pak úplně pohřbily poslední dvě kapitoly, kam autorka zbytečně zatáhla pandemii koronaviru a já jsem vůbec nechápala proč. Tohle se mi opravdu nepíše snadno, ale jsem fakt zklamaná a neskutečně mě to mrzí. Začínám přemýšlet nad tím, že po další knize Sally Rooney už asi nesáhnu.
Chtěla jsem si přečíst něco od tolik opěvované Sally Rooney. Loni byla na sítích vyzdvihovaná tahle kniha, tak jsem si na ni udělala rezervaci v knihovně.
K nadšeným čtenářům se nepřidám, Sally Rooney a její styl psaní není evidentně můj šálek čaje (třeba mi dost citelně chyběly uvozovky v přímé řeči). Knížka mě neoslovila, přišla mi plytká. Nedočetla jsem.
Tato kniha pro mě byla velkým zklamáním, protože vím, jak úžasné knihy dokaže Sally Rooneyová napsat. Tento příběh je ale o ničem. Postavy mi nepřirostly k srdci, byly mi vyloženě nesympatické. A závěrečné dvě kapitoly? Tak ty jak kdyby do knihy vůbec nepatřily.
S přihlédnutím k tomu, že se mi knížka vůbec, ale vůbec nelíbila, nad ní přemýšlím na můj vkus až příliš dlouho. Asi nejdominantnější pocit je rozhořčení. Nelíbil se mi styl, jakým je knížka psaná, nezaujala mě žádná z postav.
Má to být satira na dnešní mladou generaci, nebo to autorka myslí vážně? Chtěla tím poukázat, jak moc plytká a sebou pohlcená tato generace je, nebo je přesvědčená, že jde naopak o její výkvět?
U filozofických částí jsem se musela smát. Asi nejvíce mi v hlavě utkvěly ty, které se týkaly přemíry plastů a špatného kapitalismu. Obojí jsou sice důležitá témata ve společnosti, ale jejich reflexe v knize byla tak povrchní a tak moc generická, jako kdyby je tam autorka napsala jen proto, aby je zmínila (a získala tak titul "nejvlivnější autorka své generace"), protože nic jiného ji při myšlence na vlastí generaci nenapadlo.
Když nad tím ale přemýšlím, možná to byl záměr. Možná postavy opravdu měly všem připadat plytké a, promiňte mi ten výraz, na svůj věk docela hloupé a sebestředné. Pak se ale nabízí otázka, co tím vlastně chtěla autorka říct? Takhle vnímá svou generaci? Dost nelichotivý obrázek, na druhou stranu ale nejspíš pohotově nastavené zrcadlo.
Z knížky jsem si odnesla poučení, že až se i já za pár let stanu třicátníkem, takhle dopadnout určitě nechci.
Štítky knihy
přátelství partnerské vztahy irská literatura psychologické romány mezilidské vztahy partnerské rozchody
Autorovy další knížky
| 2020 |  Normální lidi |
| 2019 | Rozhovory s přáteli |
| 2022 | Kdepak jsi, krásný světe |
| 2024 |  Intermezzo |
Naordinovala jsem si irské autorky: Sally Roony - Kdepak jsi krásný světe (dávám **) a Caroline O'Donoghue - Ta věc s Rachel (dávám ******) . Sally Roony mě bohužel neuvěřitelně zklamala, nápad s dvěmi dějovými liniemi propojený emailovou konverzací, která částečně komentuje chování v předchozí kapitole a zároveň se zamýšlí nad současným světem je výborný. Začátek vypadal slibně, tím ale bohužel končí, člověk nemá šanci si najít oblíbenou postavu. Lidi spolu mluví a nemluví, podstatné věci si neříkají. Děj často působí jako by někdo umazal půl strany. Hrdinky vlastně nedělají nic a muži si občas přijdou pro sex a ony z toho padají na zadek. Imho samotný sex je strašně špatně napsaný - tento styl bych čekala od neznalého muže, nikoli od ženy, která by už mohla vědět jak ženské tělo funguje. Dočetla jsem, ale bolelo to. Za to Caroline O'Donoghue mě velmi velmi potěšila a doporučuji ji stokrát více, ale to v recenzi u její knihy .)