Kdepak jsi, krásný světe
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/504198/bmid_kdepak-jsi-krasny-svete-Fux-504198.jpeg
3
259
259
Předprodej 30% textu e-knihy Kdepak jsi, krásný světe se slevou 30%. Celá e-kniha bude bez dalšího doplatku k dispozici od 13.10.2022. V novém románu Sally Rooneyové, světoznámé autorky bestsellerů Normální lidi a Rozhovory s přáteli, se setkáváme se čtyřlístkem hrdinů, kteří jsou sice ještě pořád mladí, ale už je dohání realita života. Spisovatelka Alice se po psychickém zhroucení přestěhuje na venkov a seznámí se s Felixem, obyčejným klukem, který pracuje ve skladu. Její kamarádka Eileen zůstává po škole v Dublinu, prochází porozchodovou krizí a myšlenkami se neustále vrací k Simonovi, své lásce z dětství. Stejně jako předchozí díla Sally Rooneyové nabízí i její prozaická novinka zcela odhalující, až intimní vhled do života mladých lidí. Zároveň v ní stále silněji zaznívá i hlas uvědomující si současné problémy světa – jeho rozpornost, nespravedlivost, a zejména neudržitelnost. Stojí tak hrdinové, řečeno slovy Alice, „na pokraji temnoty, v poslední osvětlené místnosti, jako svědci nějakého prožitého traumatu“? A najdou způsob, jak věřit tomu, že krásný svět opravdu existuje? Nejvlivnější autorka své generace The Guardian... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Argo
Originální název:
Beautiful World, Where Are You, 2021
více info...
Přidat komentář
Očekával jsem asi víc. Ale super oddechovka na čtení u moře.
Co k tomu napsat?
Asi jediné slovní spojení: "that's life"...
(...)
Ano, to vystihuje tenhle děj nejlépe. :)
Lehké úvahy nastiňují myšlenkové směry hlavních hrdinek a otázky k směřování vlastního života v kontextu doby. Tyto jsou formou e-mailu mezi hlavními postavami. Přišlo mi to osobně zajímavější než ta linka jejich normálního života.
Jak už tu zminovala VeruFreckles - tolik úvah o kontextu a konečnosti až na závěr přijde přijetí starých vzorců. Vlastně to chápu tak, že co je lidských úvah, ale hlavní podstatou všeho živého je stejně pokračování
Do knihy jsem se pořádně dokázala začíst až tak v poslední třetině a pak mi bylo skoro líto, že už je konec... Vypadá to tedy, že mi nesedla ta intelektuální část a líbilo se mi "obyčejné" čtivé vyprávění. Až si budu chtít přečíst eseje a pojednání o složitosti dnešního světa a zániku naší civilizace, sáhnu raději po jiné knize. Asi nejsympatičtější postava Felix ostatním říká: "Prostě se chovejte normálně, jo? Nepouštějte se do nějakejch keců o světový politice a tak. Lidi by vás tu měli za exoty."
Ach ti mileniálové....nevědí co chtějí, řeší pořád dokola jen vztahy...kdo se v tom také vidí? Sally Rooney je momentální mluvčí třicátníků, od knihy jsem vlastně dostal to, co jsem čekal, ale bohužel nic navíc. Na jedno přečtení dobrá, ale nějaký výraznější prožitek bohužel ve mě nezanechala.
(SPOILER)
Opravdu takhle přemýšlí moje generace?
Čtivě psaná kniha (musela jsem si zvykat na chybějící uvozovky v přímé řeči), kde je příběh prokládaný e-mailovou korespondencí hlavních hrdinek. Ty si ale moc nepíší o tom, jak se mají, ale spíš řeší, kam ten svět spěje. To taky řeší tak nějak pořád a u toho mají strach dovolit si žít a něco prožít. Až nakonec v posledních dvou kapitolách popřou samy sebe a přijdou happy endy v tradičním hávu.
Tak já nevím..co to znamená? Nevíme, co se sebou, tak nakonec stejně zopakujeme vzorec generací předešlých. Jen později a prosadíme si možná trochu víc rovnosti?
Chtěla bych ještě pokračování “po dětech”. Najdou si čas na úvahy o dělnické třídě a povaze krásy? Přála bych jim to.
Tohle bylo utrpení. Všechny postavy v knize jsou nesympatické, neumí komunikovat a chovají se k sobě hnusně. "Intelektuálně náročné" je asi to, že hrdinky znají slovo kapitalismus. Celé je to o ničem, naštěstí to aspoň rychle uteče.
Je to o hledání sama sebe. A o tom jak se lidé mohou ve svých životech míjet. Bojí se spolu otevřeně mluvit a bojí se reakce toho druhého. No jo, život si někdy umíme pořádně zkomplikovat.
Kniha o tom jak člověk sám sobě může komplikovat život. Zásadní témata jako duševní zdraví, politické působení, sexualita.
Patlání postav ve svých pocitech a myšlenkách je místy zdlouhavé, mě se nejvíce zamlouvá přístup Felixe “ neřeš to žij “
Tato kniha vyniká svým psychologickým rozměrem a svým autentickým zachycením přemýšlení a životů generace blížící se ke třicítce. Text tvoří společenské, filozofické i politické úvahy, stejně tak jako vztahové dialogy. Ukazuje, že každý s něčím vnitřně zápasíme. Velmi příjemné čtení, od Normálních lidí (které hodnotím také velmi kladně) posun autorky k více “esejovitému” stylu psaní a asi i více osobitému. Těším se na další.
Čtivě napsaná knížka, kdy oči plynou po řádcích a na ničem se nezaseknou. I přes pro mě trochu netradičně uspořádaný text, skoro bez odstavců a uvozovek k přímé řeči.
Avšak obsah řádků mě úplně nenadchl. Rozjímání nad problémy světa jsem chtěla rychle projít a jít dál v příběhu, i když některým myšlenkám jsem dala za pravdu. Nejvíc mě ale nebavila sebelítost a sebeobviňování v podstatě všech postav. Ano, většina to v sobě máme a je dobré si to připustit, ale tahle knížka toho byla až moc plná.
Předchozí autorčiny knihy se mi líbily. Přesto, že nejsem milenián, dokázala jsem se do hrdinů vcítit, jejich osudy mne zajímaly, fandila jsem jim. To se mi v tomto příběhu rozhodně nepovedlo. Všichni mi jen lezli na nervy svojí neživotaschopností, sobeckým nimráním se v sobě a řešením povšechných světabolů. Jako by zamrzli ve dvaceti... Trochu to napravil konec, který snad aspoň někoho umístí nohama na zem...
Navíc po stránce stylu nic nového, co bylo u Rozhovorů zjevením a v Normálních lidech fungovalo, tady tak nějak vyčpělo...
První moje kniha od Sally Rooney. Po seriálu Normální lidi jsem tak trochu tušila, jak to bude vypadat, a přesně tak to také bylo. Na jednu stranu se v tom vidím, a je to děsivé, protože to pořád bylo úplně to samé a samé dokola. Pořád a pořád spousta rozhovorů o vztazích, touha mít někoho k sobě, ale zárověň strach "co když" ... a to mě docela pak už štvalo, je to totiž únavné úplně stejně jako v realitě. Napříč všemi generacemi zůstává jediná jistota, o kterou jde, láska, tak jsem si to zase potvrdila :) a chválím autorku za bravurní vystihnutí naší generace.
Ach, Sally! Toto bola moja pravdepodobne moja posledná kniha od teba, pretože si síce hajpovaná a literárnym svetom naprieč známa, ale nejako sa mi vzďaľuješ... K Rooney mám práve ambivalentný vzťah, kým som jej Normálnych ľudí žrala všetkými desiatimi, tak jej Rozhovory s priateľmi boli pre mňa tragédiou a táto jej tretia kniha mala byť definitívnym rozuzlením môjho vzťahu voči nej. Môj verdikt? Rozídeme sa!
Kniha rozoberá príbeh dvoch kamarátok Alice (spisovateľka) a Eileen (editorka v literárnom časopise), ktoré navzájom konverzujú skrze emaily a rozoberajú tam svoje úvahy o svete, ekológii, literatúre, láske a podobne. Alice si na írskom vidieku nájde týpka menom Felix a Eileen rieši vzťah so svojím kamošom z detstva Simonom. Nuž, to by bolo všetko skvelé, ale celé je to akoby opakovačka Rooneyiných predchádzajúcich kníh... Rozhovory, vzťah naprieč spoločenskými triedami, výlet do Talianska, divné sexuálne konverzácie, scenáristické popisy, nuž a riešenie vzťahov, takým spôsobom, že sa mi to chce oblúkom obchádzať.
Veľmi zlá recenzia? Možno, ale aj miléniali starnú a ak im chce Rooney písať, tak by to mohla tiež reflektovať do svojej tvorby, pretože sa mi zdá, že vo svojej tvorbe nikam nepostupuje. Takýmto spôsobom si o pár rokov nikto nespomenie, že niekedy spustila literárnu senzáciu...
Inak, ohľadom recenzie na knihu, odporúčam ešte epizódu relácie Liberatura_radio_wave (nájdete na Spotify), o ktorej som si pred čítaním tejto knihy myslela, že sú k nej zbytočne prísny. Nakoniec musím uznať, že sa s nimi v názore v celku zhodujem...
O Normálních lidech a Rozhovorech s přáteli rád uvažuju jako o způsobu zachycení určitého výrazného aspektu současých západních společností skrze románové výrazové prostředky. Souvisí s tím i polarizace hodnocení jak kritiků a kritiček tak komentářů na knižních serverech: knihy jsou to v řadě významů banální, až dotěrně nás zatěžující nezajímavými podružnostmi, fetišizující hořkosladký románek dvou citově nevyspělých "young adults". Rozdíl mezi pozitivním a dotčeným až frustrovaným přijetím spočívá v tom, jestli nám takový popis světa připadá v něčem autentický - i když ne nutně náš, tak věrný tomu, co vidíme kolem sebe. Beautiful world where are you jde podle mě ještě dál v tom, že postavy a témata, kterými žijí, jsou daleko zřetelněji "otravné". Při pohledu zvenčí působí jejich spory a trápení malicherně, dětinsky, až má člověk chuť si jednoho po druhém vzít stranou a proplesknout, aby se vzpamatovali. V čem ale Rooney exceluje - a v tomto bodě není její úspěch zdaleka jen do extrému vyhajpovaný marketing - je schopnost předat tuhle společenskou ztracenost a hledání smyslu skrze vtahující dialogy a situace, které nás v ideálním případě přinutí zaujmout alespoň na chvíli a částečně perspektivu oněch ztracenců, a v ideálním případě jí i porozumět.
Čtení románů Rooney je někdy opravdový záhul, stejně tak jako skutečný život tzv. mileniálů. Technologický pokrok vyvolává někdy iluzorní dojem, že se před nimi všechno prostírá jako na dlani, stačí se "chopit příležitosti", "nezahálet", "jít za svým cílem" atd. Zároveň se nejrůznější možné cíle vzájemně vytlačují, soupeří o naši pozornost, zaplevelují náš horizont možností, až nakonec splývají v jednolitou šedou masu, z níž ve výsledku není možné vybrat téměř nic. Takže ani světově uznávaná spisovatelka s obřími majetky, prestiží a společenskými kontakty nakonec upadá do letargie až klinické deprese, než aby jí svět takříkajíc "ležel u nohou".
Co považuju za nehoráznou chybu je odhodlání mluvit o dystopii bez jakéhokoliv výraznějšího odkazu k enviromentální krizi (včetně enviro úzkosti). Když se postavy chovají v mnoha ohledech individualisticky až sobecky, mělo by být zjevné, jak jejich činy zapadají do kultury nadprodukce, konzumu a plýtvání. Takto románová sonda vyznívá sice jako symptom doby, ale pouhý symptom je na spisovatelku formátu Sally Rooney zoufale málo.
Byla jsem zvědavá na jednu prý z nejvlivnějších autorek mé generace, tak jsem vzala rovnou její nejnovější román s nejvyšším hodnocením. A vlastně nevím, co si mám myslet... Místy se mnou příběh hodně rezonoval, místy vůbec (taková místa převažovala). Takže bohužel velké nadšení se z mé strany nekonalo, doufala jsem v nějaké souznění, které neproběhlo.
Stále v tíme Sally Rooney. Rovnako ako si viem napr. pri spomienke na Murakamiho, Stéfanssona, Nicole Krauss vybaviť určitý pocit z ich písania, mám to už aj pri Sally Rooney. Píše neotrelo, inak a aj keď niekedy balansuje na hrane plytkosti a pózerstva ja to vnímam, že priestor "behind the scenes" necháva na čitateľovi. Okrem toho natrafiť na nesentimentálnu vzťahovú knihu je zriedkavé.
Jsem mileniál, co má rád knihy o lidech, pocitech, vztazích a tématech, která jsou pro naši generaci důležitá, a která hýbou naším světem. Přesto mě novinka Sally Rooney, na rozdíl od Normálních lidí, vůbec neoslovila. Naopak mi přišla neskutečně plytká, plná nabubřelého filozofování o ničem a zároveň o všem, a s tak nesympatickými postavami, že jestli takhle mileniálové vypadají v očích starších generací, tak se vlastně nedivím, že jsou naše potřeby a touhy často brány na lehkou váhu. A ačkoli se opravdu nepovažuju za prudérní osobu, ta nadmíra laciných sexuálních scén mi připadala jak vystřižená z erotického románu pro rodinným životem frustrované paničky a mamky. Tímto jsem se Sally Rooney skončil.
Trochu mě překvapuje to neustálé omílání, že je to výpověď mileniálů. Pro mě je to univerzální výpověď a právě většina lidí se v tom najde, proto mají knihy Sally Rooneyové takový úspěch.
Po pravdě netuším, jak to spisovatelka dělá, vlastně v to není nic zvláštního, ale krásně se to čte, krásně se o tom přemýšlí. Možná ta rovina, kdy sledujeme všechny ty postavy, jak pochybují, jak se odhodlávají k něčemu a kolikrát pak ani neseberou odvahu něco udělat. V kombinaci s dopisy, kde je částečně odhalena motivace a souvislosti to pak krásně zapadá do nějaké ucelené podoby.
Tahle kniha se mi moc líbila. Autorka se mohla více rozepsat a trochu se více zaměřit na minulost Alice a její problémy. Konec mohl být také více rozepsaný. Jinak milá oddechovka.
Štítky knihy
přátelství partnerské vztahy irská literatura psychologické romány mezilidské vztahy partnerské rozchodyAutorovy další knížky
| 2020 |  Normální lidi |
| 2019 | Rozhovory s přáteli |
| 2022 | Kdepak jsi, krásný světe |
| 2024 |  Intermezzo |
S přihlédnutím k tomu, že se mi knížka vůbec, ale vůbec nelíbila, nad ní přemýšlím na můj vkus až příliš dlouho. Asi nejdominantnější pocit je rozhořčení. Nelíbil se mi styl, jakým je knížka psaná, nezaujala mě žádná z postav.
Má to být satira na dnešní mladou generaci, nebo to autorka myslí vážně? Chtěla tím poukázat, jak moc plytká a sebou pohlcená tato generace je, nebo je přesvědčená, že jde naopak o její výkvět?
U filozofických částí jsem se musela smát. Asi nejvíce mi v hlavě utkvěly ty, které se týkaly přemíry plastů a špatného kapitalismu. Obojí jsou sice důležitá témata ve společnosti, ale jejich reflexe v knize byla tak povrchní a tak moc generická, jako kdyby je tam autorka napsala jen proto, aby je zmínila (a získala tak titul "nejvlivnější autorka své generace"), protože nic jiného ji při myšlence na vlastí generaci nenapadlo.
Když nad tím ale přemýšlím, možná to byl záměr. Možná postavy opravdu měly všem připadat plytké a, promiňte mi ten výraz, na svůj věk docela hloupé a sebestředné. Pak se ale nabízí otázka, co tím vlastně chtěla autorka říct? Takhle vnímá svou generaci? Dost nelichotivý obrázek, na druhou stranu ale nejspíš pohotově nastavené zrcadlo.
Z knížky jsem si odnesla poučení, že až se i já za pár let stanu třicátníkem, takhle dopadnout určitě nechci.