Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/32404/bmid_kdo-chyta-v-zite-QHO-32404.jpg
4
4231
4231
Tento psychologický poválečný román poprvé vydaný v roce 1951 patřil v padesátých letech k těm nejčtenějším. Příběh vypráví sedmnáctiletý mladík Holden Caufield, který byl vyhozen z přípravné školy a popisuje tedy jeho cestu domů. Cestou se setkává s různými typy lidí a získává nejednu zkušenost. Černý humor, kterým nám je tento příběh vyprávěn, nás více přibližuje k povaze pubertálního hocha, který cestou poznává nejen nové lidi a nová místa, ale také tak trochu sám sebe.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , Knižní klubOriginální název:
The Catcher in the Rye, 1951
více info...
Přidat komentář
Abych řekla pravdu, nevěděla jsem, co od knihy čekat. Nečetla jsem ani zadní stránku knihy, prostě jsem vše nechala na svém dobrém pocitu a musím říct, že jsem více než příjemně překvapená. Již od první stránky jsem hltala každé slovo, které autor napsal. Dle mého názoru není kniha nějak silná co se týče příběhové stránky, ale jestli něčím převládá, je to stránka duševní. Hlavní hrdina, Holden, je v mém věku a do jeho myšlenkových pochodů jsem se snadno vžila. Někdy jsem se u knihy smála, někdy jsem byla poněkud zamyšlená a v některých případech měla kniha i takovou až depresivní atmosféru. Zkrátka a dobře, vše, co prožíval Holden jsem prožívala s ním. Hlavní pointou knihy je dle mého i temnější stránka dospívání, nejistota a bezmyšlenkovité bloudění, zatímco se ve svém životě snažíte najít cíl.
Co se mi opravdu líbilo byl rozhovor, který měl Holden se svým bývalým učitelem ke konci knihy. V ten moment jsem totiž byla asi tak stejně zoufalá jako Holden a slova, která řekl učitel Holdenovi ve mně probudila takovou malou jiskřičku naděje, že pro Holdena - a vlastně ani pro mě - není nic ztraceno.
Tudíž, abych napsala konečnou větu této recenze - na tuhle knihu prostě musíte mít chuť, věk a možná být i trochu imbecil.
Pro mě dost náročné čtení a moc mě neoslovila. Úplně jsem nepochopila smysl knihy. Lehce vtipná, ale ne zas moc. Dost jsem se musela přemáhat, abych knihu dočetla a jsem za to ráda. Nejvíc obdivuju styl, jakým je kniha napsaná, i se vším "to mě umrtvilo".
Knížka mě neoslovila, musela jsem se přemáhat abych ji dočetla. Čekala jsem od ní něco jiného.
Čitatelia tejto knihy sa rozdeľujú iba na 2 skupiny. Buď ju budete milovať, alebo nenávidieť. Ja sa radím do druhej skupiny.
Žádnou hlubší myšlenku mi tedy tahle knížka nepředala (tedy až na pasáž s proslovem pana Antoliniho), ale je vtipná a dobře se čte, na odreagování ideální.
Ta křehkost dospívání! A střet se světem dospělým. Formativní román bez kterého by byl svět o dost chudší.
V podobných knihách si sice moc nelibuju, avšak tahle mě bavila, protože Salinger má velmi čtivý způsob vyprávění a hlavní postava byla prostě sympaťák.
Velice mě zaujalo, jakým stylem byla kniha napsaná. Ačkoliv vlastně neobsahovala žádnou pořádnou zápletku, musím říct, že se mi moc líbila.
Vyprávění Holdena jakožto kluka, kterého nic nebaví a vše ho deprimuje. S jeho názory se moc často neztotožníte, a proto nemáte moc příležitost ho ani politovat či se s ním hlouběji "spojit". Zkrátka se nestane jednou z Vašich oblíbených knižních postav. Ale i přes to, že se v knize nic neděje, čtete jeho vnitřní monolog dále a čekáte co se bude dít, protože jeho vyprávění je nesmírně čtivé. Ale nebude se dít nic, a nakonec zjišťujete, že mu ke troše štěstí stačil jen pohled na jeho malou sestřičku na kolotoči.
"Nikdy nikomu o nikom nevypravujte, poněvadž by vám pak začal scházet."
Kniha mě příliš neoslovila a musel jsem se hodně přemáhat, abych ji dočetl. Děj bez zápletky, spíše takové tlachání o ničem. Ale co se týče Holdena, tato postava mi byla svým stylem a svojí mluvou převážně sympatická.
Protagonista Holden Caufield je jednou je nejrealističtějších postav jakou jsem kdy v knize poznal. Tato velmi zajímavá a komplikovaná osobnost vypráví svůj příběh a myšlenky a divák jej následuje po jeho odchodu ze střední školy. Holden jako takový je děsně nesympatická osoba, pořád si na něco stěžuje, považuje většinu lidí za "smrady" nebo "pitomce" a vesměs nemá nic pořádného rád. S tím jsem měl největší problém, knihu jsem často odkládal, ne proto, že by mne nebavila (ba naopak), ale protože jsem z toho všeho přívalu negativních emocí neměl dobrou náladu. Kniha jako taková není rozhodně dílo pozitivní a celou knihu jen čekáte, jaká další nemilá událost se Holdenovi stane.
Dílo odráží rozlítanou dobu po druhé světové války a staví se proti měšťáctví, pokrytectví a typickému stylu života. Jde proti konvencím a dogmatům a dívá se na klasické věci, co nás provází v běžném životě dost atypicky. I přesto, že dílo vlastně nic moc kontroverzního neříká, z textu mezi řádky, vypovídající jak o Holdenovi, tak o poválečné době, si lze mnoho vyvodit. To dělá Kdo chytá v žitě ještě zajímavějším dílem a já si jej určitě zařadím do dvaceti maturitních knížek. Salinger píše velmi neformálním a chaotickým stylem, který je velmi specifický, nemůžu ale říct, že by byl styl špatný nebo dokonce hloupý. Kniha jako taková mne moc bavila, zvláště druhá půlka.
Holdík jede dom! Jako obvykle dostal padáka ze školy a musí se pakovat. Cestuje si na svůj věk celkem slušně a doláče se kutálej, asfalt plní plíce a jatýrka maj taky radost. On ten člobrda blbej nebude i když podle známek to tak nevypadá, ale do školy bude chodit jenom dokud neuteče z baráku a nebude si vydělávat sám. Bylo to jako na houpačce. Chvíli jsem ho neměl rád a jindy jsem mu zase fandil. Taky se to občas blbě četlo a dlouhý to taky nebylo.
Hele ve výsledku to bylo celkem fajn, ale byl bych radši, kdyby se v nějakym dosud neobjevenym šuplíku pana Džejdýho našlo takový kraťoučký pokračování o tom, jak nakonec Holdík rozjel svůj podělanej život.
I když zdánlivě se v ní moc děje neodehrálo, podle mě opravdu silná kniha. Neuvěřitelně mi sedla do rozpoložení a už po pár stránkách jsem věděla, že si ji zamiluji, a po dalších pár stránkách, že se po dočtení hned vrátím na začátek a přečtu si ji znovu. Pustila jsem se do ní v originále, protože česká zrovna nebyla na skladě a já si ji prostě potřebovala přečíst co nejdřív, a nelituji ničeho - na stylu, jakým je psaná, novela vlastně stojí a originál ten zážitek jen podtrhl. Fakt doporučuju originál.
Co si budem, je depresivní, Holden je téměř neustále depressed, a i těch pár vtipných momentů je vlastně vtipných jen tak nějak ironicky. Vlastně je to strašně smutný vývar emocí jedné duše ztrácející se v "dnešním" světě, nepochopení, vztek na faleš, neschopnost naslouchat (pokaždé, když Holden začne "hey, listen," tak ho ten druhý utne a nevyslechne).
A vůbec, mohla bych o tom mluvit ještě dlouho a v hodně rovinách, tak, že to nejvíc asi vyjádří tento citát:
"What really knocks me out is a book that, when you're all done reading it, you wish the author that wrote it was a terrific friend of yours and you could call him up on the phone whenever you felt like it."
Fakt bych teď moc chtěla zavolat a říct ať mi dá k telefonu Holdena a jen bych řekla: "hey, I'm listening."
V rámci povinné četby jsem si k ní našla cestu a doufám, že jsem ji nečetla naposledy. Příběh velice zajímavý, nic jsem od toho nečekala, ale četlo se to příjemně.
Zvyšuji hodnocení, Holden mi připadá o hvězdičku přijatelnější a bližší než před čtvrt stoletím :-)
Knihu jsem četla v originále a naprosto mě uchvátila. Autorův styl psaní mi nesmírně sedl, mnohokrát jsem se skutečně od srdce zasmála. Přitom ale kniha ve své podstatě vtipná vůbec není. Naopak vystihuje spoustu smutných věcí v životě. A i když je Holden dost složitá postava ("I'm very hard to talk to. I realize that."), často jsem se s jeho pocity dokázala ztotožnit a pochopit je. Je to takové pohlazení pro každou ztracenou duši nebo duši, která si jednou připadala ztracená.
"I went down by a different staircase, and I saw another 'Fuck you' on the wall. I tried to rub it off with my hand again, but this one was scratched on, with a knife or something. It wouldn't come off. It's hopeless, anyway. If you had a million years to do it in, you couldn't rub out even half the 'Fuck you' signs in the world. It's impossible."
Taková sonda do myšlenek dospívajícího chlapce - Holdena, který hledá sám sebe a své místo. Přitom je víceméně ze všeho "deprimovaný" a "umrtvený" a naštvaný na všechny "tajtrlíky"... Ze začátku jsem měla podobné pocity z této knihy a myslela jsem, že ji odložím, ale kupodivu jsem to později shledala celkem milé a dokonce i místy vtipné. Proto jsem dala nakonec 4 a ne pouhé 3 hvězdičky.
Četla jsem v originále, přirozeně na mě pak překlad působil krkolomně. Uvědomuju si, že ke knize mám zvláští vztah proto, že nám ji dramaticky předčítal náš učitel. Nepatří k tomu, po čem bych běžně sáhla a byla to rozhodně oddychovka, vlastně jen dvakrát jsem se při čtení pozastavila protože na mne některá pasáž udělala dojem. Tyto pasáže předkládám:
„On mi v jednom kuse vykládal, že když nemám rád učedníky, nemám rád ani Ježíše a nic. Říkal, že když si Ježíš učedníky vybral, tak je člověk má mít rád. Já mu říkal, že vím, že si je vybral, ale že si je vybral jen tak nazdařbůh. Říkal jsem, že Ježíš neměl čas chodit a každýho analyzovat. Říkal jsem, že to nemám Ježíšovi za zlý a nic. Že to nebyla jeho vina, že neměl čas.“
„Fakt je, že když se člověk už už chystá, že to s některou holkou udělá – jako s holkou, která není prostitutka a nic – tak vám ta holka v jednom kuse říká, abyste přestali. A u mně je ten problém, že přestanu. Většina kluků ne. Já za to nemůžu. Člověk nikdy neví, jestli doopravdy chce, abych přestal, nebo jestli má jenom pekelnej strach nebo jestli mi to říká jenom proto, aby to bylo na mně a ne na ní, když se to stane. Zkrátka a dobře, já pokaždý přestanu.“
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapce
Autorovy další knížky
| 1971 |  Devět povídek |
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Nádherná kniha. Myslím si však, že aby ji člověk mohl správně ocenit, mělo by mu být tak 15,16,17 let. Protože mladšími ještě tyhle myšlenky nezmítají, a starší již možná zapomenou. Celkově si myslím, že toto dílo má velice vyhrazenou cílovou skupinu, i kdyby ne věkovou. Doporučila bych ji všem, co hledají hluboké myšlenky zprostředkované tak jako zlehka, jemně, ale zároveň velmi prostě. Ne vždy logické, ne vždy příjemné. Nejlepší na téhle knize je, že si hlavní hrdina na nic nehraje. Neschovává své činy za hluboké, hrdinské motivy, když tomu tak je, bez okolků přizná, že vlastně nic neví. Někdy až nepříjemně realistické a vždy na sebe vztažitelné (relatable). Pokud toto hledáte, pak je to příběh pro vás. Jinak myslím, že pro vás kniha bude pomíjivou záležitostí.