Kdo zabil mého otce
Édouard Louis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488604/bmid_kdo-zabil-meho-otce-4rU-488604.png
4
188
188
Literární zpověď, která je stručnou, ale sžíravou obžalobou francouzského třídního systému a zároveň něžným milostným dopisem. Autor se po mnoha letech vrací na sever Francie do průmyslového městečka, které popsal v knize Skoncovat s Eddym B., aby navštívil svého umírajícího otce. Tomu je sotva padesát let, ale po pracovní nehodě, která mu rozdrtila páteř i ducha, se ze zatvrzelého hrubiána proměnil v opilého, tloustnoucího invalidu, který sotva chodí a dýchá a není schopen postarat se o svou rodinu. Louis znovu zkoumá jejich komplikovaný vztah, poraněný hanbou a opovržením, které vůči němu otec cítil kvůli jeho homosexualitě. Vzpomíná na útržky jejich rozhovorů a hádek, ale i na něžné momenty. Nakonec dochází k tvrdé obžalobě francouzské vlády a bezohledného kapitalismu, který otce odsoudil k předčasné smrti.... celý text
Literatura světová Novely Biografie a memoáry
Vydáno:
2021
,
Paseka
Originální název:
Qui a tué mon père, 2018
více info...
Přidat komentář
Nejkrásnější a nejbolestivější vyznání.
Krutá a nesmlouvavá obžaloba.
Ryzí literatura.
Zamilovala jsem se od první stránky, od první věty.
První knížka, kterou jsem od Édouarda Louise četl. Poněkud mě překvapil její nevelký rozsah, u prózy vydávané v samostatném svazku neobvyklý. Zhutnělé, intenzivní podání protagonistova (zdá se, že jde o dílo silně autobiografické) dětství a mládí, příběhu jeho otce a konfrontací s ním ovšem přesto dává tušit velký a silný příběh. Určitě si dovedu představit jej rozvedený a důkladněji rozepsaný, ale autorem zvolený střídmý, náznakovitý a útržkovitý přístup k tématu má jistojistě své kouzlo. Navíc nechává vyniknout poněkud překvapivému sociálně a politicky angažovanému vystupňování v závěru, kdy autor s poukazy na konkrétní rozhodnutí a kroky čelných představitelů Francie (ale zároveň poněkud - a je to bezpochyby záměr - jednostranně a rozechvěle až hystericky) viní systém z neodvratného fyzického zchátrání svého otce a vyzývá k jakési velké revoluci. Překlad Sáry Vybíralové je kultivovaný, jen škoda nepečlivé redakce knížky, v níž (ač je takto krátká) zůstalo na můj vkus až příliš nehezkých chyb (včetně pravopisných!) a překlepů.
Édouard Louis mě nadchl prvotinou, v níž odtajňuje svou sexualitu a prchá z rodného venkova do velkoměsta. Druhá kniha (Dějiny násilí) mě, i přes závažnost tématu, ponechala víceméně chladnou. Na vině je zpracování, které působilo velmi odosobněně. Bohužel i v této novele, byť se autor z velké části navrací k vlastním prožitkům dětství, jsem se zvolenou stylistikou válčila. Celá myšlenka znovuohledání vztahu s otcem je působivá, v první knize je totiž otec vykreslen velice ploše, jako děsivý tyran, macho, který doma nesnese jakékoliv náznaky feminního chování u muže. Nyní Louis buduje mnohem plastičtější obraz, v jehož světle se najednou tento muž mění v místy velmi citlivého člověka. Člověka ovlivněného rodinným pozadím a s vlastními projevy, za něž se pravděpodobně styděl, a proto je na jiných tak krutě odsuzoval. Nicméně abych se vrátila k subjektivnímu problému se stylistikou – i tentokrát jsem měla dojem odosobnění, a to z prostého důvodu nespolehlivosti autorovy paměti a času, který od událostí uplynul. Fragmentární útržky vzpomínek mi sice polidštily otce, nicméně neposkytly mi nějaký hloubavý dojem prožití textu. Ten jako by sloužil opravdu spíše jen jako terapeutická zpověď autora, která je ale čtenáři (nebo alespoň mně) víceméně nepřístupná. Závěrečné odsouzení francouzské vlády vnímám jako nejnaléhavější a nejdůležitější moment knihy, při jehož čtení jsem konečně začala nad řečeným uvažovat a pokyvovat hlavou. Byť předpokládám, že je to víceméně jasné, jen dodám, že tuto novelu nemá cenu číst bez předchozí znalosti minimálně autorova debutu.
V životě bych neřekla, že se na tak málo stran dá vměstnat tak ojedinělí literární zážitek. Autor jde přímo k věci, nelituje se, jen stručně a bolestně upřímně shrnuje takovým způsobem, že jsem se občas přistihla, jak mám husí kůži, zejména k závěru.
Krátká, svižná a čtivá člověčinka, která nám dává nahlédnout do strastí jedné chudé rodiny z francouzkého maloměsta. Autor se pokouší o reflexi svého vztahu s otcem, o pochopení toho, proč byl takový, jaký byl. Proč se v něm hromadil vztek, agrese, pocit bezmoci a následně i rezignace. Může za to neoliberální společnost, která místo solidarity sází na konkurenci a boj jednotlivců o drahocené zdroje? Nebo si za svou mizérii může člověk pouze a jen sám?
Tahle kniha je hodně věcí. Ale ani jednu z nich nezvládnu popsat slovem "uchopitelné".
Kniha je složená z útržků a vzpomínek na časy horší i lepší. Proto nedoporučuji číst někomu, kdo od autora ještě nic nečetl. Bylo zajímavé pozorovat ten postup. Možná je tedy škoda, že kniha nemá o pár stránek víc. Protože takhle to bohužel pouze působí jako obžaloba systému, která nenabízí žádné řešení. Což zvládne každý...
Doufám, že se v příští knize autor konečně někam posune. Možná s ním nemusím ve všem souhlasit, ale potřebuji argumenty. Protože to levičáci prostě umí. Všechny obviňovat z toho, jak je to vína všech, jenom ne jejich, ale když se jich jeden zeptá na řešení, tak je často ticho...
03/2022 Zrovna se prokousávám epickým dílem norského autora Karla Ove Kanusgaarda: Můj boj, kde autor na ploše šesti tlustých knih rekapituluje svůj život a zejména značně komplikovaný vztah s otcem... Zní to povědomě? "Kdo zabil mého otce" je zajímavou anti-tezí "Mého boje". V téhle knize totiž dělá Édouard Louis v podstatě totéž jako Kanusgaard, ale na 100x menším prostoru - tahle útlá knížka nemá ani sto stran a zhltnete ji za hodinu. První půlka knihy je tvořená zejména vzopmínkami na klíčové okamžiky utvářející autorův vztah s otcem, druhá půle je ale zajímavější - je to vlastně obžaloba francouzské vlády, společnosti a celého systému, což mi přišlo nečekané a příjemně mě to překvapilo.
Sartre říká, že náš život je definován tím, co jsme udělali, ale život Eddyho otce byl jen tím, co neudělal. Ukradl mládí a celou dobu se bál, že není jeho, a pak mu vláda ukradla zdraví, čas, peníze.
Tahle kniha je odvaha být něžný, a přitom se nebát být kritický a ukázat prstem – říct konkrétní jména, protože to oni ho zabili.
Autorova třetí kniha, i když na prvotinu Skoncovat s Eddym B. nemá, i tak se jedná o kvalitní čtivo, které chytne za srdce. Myslím, že se v této knize najde dost dětí, které měli komplikované vztahy se svými rodiči.
Ovšem daleko zajímavější než kniha, je její divadelní ztvárnění v divadle Venuše ve Švehlovce. Eddiho hraje výborný Daniel Krejčík. Takže pokud jste knihu četli, neváhejte jít na ni i do divadla.
Krátká a pěkná kniha, která završuje dvě předchozí. Prvotina Skoncovat s Eddym byla výborná, druhý díl mě zklamal, ale touto knihou autor ukázal zase své kvality.
Krátká, leč výstižná kniha, která nutí k zamyšlení. Kniha vzpomínek a vlastně hledání cesty syna a otce.
Jak autor sám píše na začátku, jako divadelní hra by to bylo fakt zajímavé, hra jednoho herce.
Asi jsem měla začít se Skoncovat s Eddym B., ale pod ruku mi dříve padla Kdo zabil mého otce. Citlivá osobní zpověď, zároveň žalostná obžaloba škatulkování a vlády.
Od autora jsem už četl 2 knihy – prvotinu SKONCOVAT S EDDYM B. a DĚJINY NÁSILÍ. Nejvíce se mi líbila autorova prvotina, o něco méně se mi líbila kniha Dějiny násilí. Kniha, KDO ZABIL MÉHO OTCE je velmi krátká kniha na jedno posezení. Kniha se četla dobře, ale je škoda, že autor se více nerozepsal.
Autor v této knize navštěvuje svého umírajícího otce. Vzpomíná na zážitky z minulosti. Střídají se jednotlivé roky vzpomínek.
Určitá vzpomínka, kterou autor popisuje, je podobná vzpomínce, kterou jsem v minulosti prožil, když jsem byl na návštěvě u své babičky a nebylo to nic příjemného. Dodnes mám tento zážitek v paměti. Autor také kritizuje politiku ve Francii a souhlasím s autorovými názory. Je neuvěřitelné, jak se vláda chová k lidem, kteří mají nějaký handicap. Na příkladu autorova otce se o tom dočteme.
Líbí se mi autorův styl psaní. Můžeme se zamyslet nad spoustou otázek, které jsou palčivé v současné době. Určitě by se našly citáty, které bych si poznamenal, ale tentokrát jsem si nic nevypisoval. Budu zvědavý na další autorovy knihy, a pokud časem nějakou další knihu napíše, určitě si knihu přečtu.
Opět další niterný střípek ze života a duše Édouarda Louise. Vztah k otci, dopis na vysvětlenou, pro smíření. Louiseho otec ovládaný toxickou maskulinitou vesnice a kamarádů z řad manuálně pracujících. Drcených pod představami jiných a opovržením mocných. Bojujících za chleba a sebeúctu ve světě, kde musí ohýbat záda, protože jejich startovací čára byla hodně daleko za ostatními. A mladý Édouard, který se nemůže dočkat porozumění, protože jeho svět není ve výše popsané realitě možný. Ke smíření ale dojde. O desítky let později, po spoustě bolestných momenteů, zklamání, neštěstí. Po promrhaných letech, životech v odcizení a snažení se být někým, kým nejsem. Vztah Édouarda a jeho otce se nakonec zlepšil, ale mezitím došlo k poškození obou, které ponese jizvy. Nemohlo to být jinak - toxická maskulinita, hledání identity, boj o přežití, hrdost, snaha nebýt na společenském dně, nebýt poslední, nejvíce opovrhovaný - to všechno byly překážky postavené asociálními politiky, strůjci společenského a ekonomického řadu, který zabijí (láme) ducha lidí.
"I to už jsem vyprávěl - ale copak není správné se při vyprávění tvého života opakovat, protože životy, jako je ten tvůj, nikdo nechce poslouchat? Copak není správné opakovat se tak dlouho, dokud nás neuslyší? Abychom je donutili poslouchat? Nebylo by lepší křičet? Nebojím se, že se budu opakovat, protože to, co píšu, nemá vyhovět nárokům literatury, ale nárokům nezbytnosti, naléhavosti, ohně."
Nejnovější kniha Édouarda Louise (ve Francii vyšla již před třemi lety, ještě v době "předkovidové") je opět velice otevřená a přímá. Louis nezabíhá do podrobností, jenom vše konstatuje. Spojením stručné, téměř dopisové výpovědi otci a bojovného stylu vůči vládě (společnosti?) se Louis projevuje jako sebevědomý, až rázný člověk, což je oproti předchozím dvěma knihám velký posun. V této je jeho styl skvělý a trefný.
"Změnil ses ze dne na den, jeden z mých známých říká, že to děti mění rodiče, nikoli naopak."
Z hlediska obsahu lze nad knihou diskutovat, i když to je na dílech tohoto typu právě to nejhezčí a autor s tím jistě počítá. Louis je ve svých názorech možná až příliš urputný, v podstatě se jedná o pamflet proti celé vládní garnituře.
Nerozumím francouzské vnitřní politice, takže nemůžu posoudit její podíl viny na otcově pádu na absolutní dno. Spíš mě překvapuje, že Louis otcovo někdejší chování (a že bych takového tatínka opravdu nechtěl) do značné míry omlouvá prostředím, ze kterého jeho rodina pochází, potažmo i jeho povahou ("oběť násilí i vlastního násilnictví"), protože obojí mi přijde velmi zavádějící, ale chápu to jako dojemné hledisko vzájemného smíření mezi synem a otcem a umím si to představit jako bod imaginární diskuze s autorem.
Zajímavé by bylo zjistit, jaký ohlas má "Kdo zabil mého otce" mezi čtenáři ve Francii.
Nepřestávám být fascinovaná povedenými krátkými prózami. Takovými těmi ochutnávkami slohu, přivonění si k autorovu uvažování za harmonického proplutí přesně determinovaným příběhem. Tak čistě, bez příkras. I přes pouhopouhé nostalgické ústřižky ze života a přestože nemusíme znát kontext, pochopíme nepochopitelné, definujeme nedefinovatelné. S lety přetrvávající jizvou na srdci je dosaženo jakéhosi smíření vykřičením všech nespravedlností světa. A přestože nad závěrečným vykřičníkem typicky francouzské "levičácké" kritiky někdy rozpačitě sklopíme zrak, vše zapadlo do celkového protagonistova postoje a letitého pátrání po podstatě jeho existence.
Hm. Édouard Louis umí psát, to už víme. Umí psát o sobě bez přílišného otravného patosu, umí chytře střídat vypravěčské perspektivy (zde se zajímavě proměňuje adresát vyprávění), umí skákat z události na událost a budovat tak ani ne příběh, ale pocit. A víte co? Přestože to tak dělá už potřetí, přestože jsem si u prvních stran říkal "nečetl jsem to už někdy?", přestože šlo o ne-dostatečně-odlišný návrat do světa autorova prvního románu, zase mě to bavilo, zase jsem se nechal proudem jeho přesně dávkovaných slov strhnout a pohltit.
Mám jen dvě pochybnosti: Nevím, zda je možné z daného tématu vykřesat ještě něco dalšího. A hlavně: nevím, zda mi činí radost intenzivní manifestace autorova radikálního levičáctví v jeho próze, zda je takto lacině vystavěná obžaloba politiky vůbec důstojna jeho (zřejmé) intelektuální úrovně.
Štítky knihy
homosexualita francouzská literatura vzpomínky dětství otcové a synové společenské třídyAutorovy další knížky
| 2017 |  Skoncovat s Eddym B. |
| 2019 |  Dějiny násilí |
| 2023 | Jak se stát jiným |
| 2021 | Kdo zabil mého otce |
| 2022 | Boje a proměny jedné ženy |
Další silný příběh z pera Édouarda Louise, který je rozsahem velmi krátký, ale o to intenzivnější.
Promítají se do něj dvě hlavní linky - autorův složitý vztah s otcem a kritika systému, který charakter jeho otce v podstatě stvořil (dotlačil ho do něj) a pak se k němu choval hrozně - prakticky způsobil/napomohl k jeho velmi špatnému zdravotnímu stavu... Oba stavební kameny knihy jsou nesmírně silné a hluboce se mě dotkly.
Autor v knize popisuje řadu vzpomínek na otce, z nichž všechny jsou velmi osobní a některé jsou skutečně smutné a tvrdé. Těsně před koncem ale přichází obrovská úleva - otec Édouarda konečně přijal takového, jaký je, a má ho rád - nebo to tak alespoň působí.
Kritika francouzského třídního systému a současného bezohledného kapitalismu je tvrdá, ale dle mého dobře podaná. Přinutí člověka k zamyšlení, jak moc jsou někteří lidé systémem ovlivněni, lapeni do nekonečného cyklu, a jak moc je to může (často i nevědomky) poškodit...
Zapsala jsem si z knihy tři citáty, které mě při čtení zaujaly:
"Změnil ses ze dne na den, jeden z mých známých říká, že to děti mění rodiče, nikoli naopak."
"Myslí si, že chudí jsou moc bohatí, a bohatí, že jsou bohatí nedostatečně."
"Šéfovi, který sedí celé dny v kanceláři, a úkoluje ostatní, se nikdy neříká lenoch. Nikdy..."