Kdokoli
Hugo von Hofmannsthal
Proslulá skladba spisovatele Huga von Hofmannsthal (1874–1929) z počátku 20. století odkazuje daleko hlouběji do minulosti: je v ní zpracován anglický Everyman, moralita z patnáctého století. Středověký námět oděl rakouský básník po pěti stech letech do jazyka zbarveného starodávnou němčinou. Původní anglický moralistní dialog umírajícího s postavami Smrti, Boha, Dobrých skutků, Náboženství, Vědění atd. přetvořil v divácky přitažlivé drama o rozhazovačném muži. Monolog personifikovaného Mamonu, dialogy boháčů i chudáků velmi současně probírají neřesti našeho moderního světa. A hra představuje i hluboké zamyšlení nad prožitkem smrti. Její hluboký i temný humor zlákal ke zpracování i hudebníky. Již v roce 1916 k ní napsal scénickou hudbu Jean Sibelius, šest monologů zpracoval i významný švýcarský skladatel Frank Martin. Hra každoročně zahajuje slavný salcburský festival v Rakousku, v Německu bývá hrána v berlínském dómu. Její věhlas ji ve třicátých letech přivedl i na česká jeviště.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2020 , Opus (ČR)Originální název:
Jedermann, 1911
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
rakouská literaturaAutorovy další knížky
| 1981 |  Lucidor |
| 1979 |  Píseň na cestu |
| 2020 | Kdokoli |
| 1981 | Žena bez tône |
| 2009 | Malé divadlo sveta |
'Jedermann' je tak trochu v jádru totéž, co Dickensova 'Vánoční koleda'. Očividná moralitka. Zbohatlíka potkává smrt a v dialogu se střetávají otázky ohledně života, dobra, víry, peněz - kdy "každý ví, ale nikdo nedělá"... a všichni se budou kát, až když bude pozdě. Každý dělá moře chyb, ale podle mě je to o tom, jak skrze ně kráčíme, jak kráčíme skrze život (Bukowski: kráčet skrze oheň). Spousta lidí se denně dopouští špatností, přesvědčení o tom, že jsou dobří lidé (přitom jsou jen vychcaní a mají morálku krys, velmi české) a sami sebe přesvědčili o tom, že konají dobré skutky... a přitom celou dobu tuší jaká je pravda, jen odvrací zrak. Hádám, že tohle je důležité pochopit, to, že jste "papírově" dobrým člověkem a máte na to "papír", je stejné, jako když zde Jedermann "poctivě" platí církvi, aby si pojistil duchovní vykoupení, ale když přijde na skutečný akt, který ukazuje skutečnou povahu jeho duše, samozřejmě selhává. Člověk musí být jaksi odříznut od čehokoliv myslitelného z civilizace a najít si svou vlastní cestu, aby mohl pěstovat tyhle kvality, jakmile jste současní dnešní společnosti, jen se, tak či onak, přetahujete. Člověk jako individuální entita vs. člověk, bažící po přijetí v davu, kde che být "nejvíce milován" a paradoxně jej to pak dohání k tomu nejhoršímu v něm.