Když byla Třebíč ještě valdštejnská

Kniha by jistě byla zajímavým pramenem, ovšem jen pokud se někdo chce věnovat myšlení a sebeprezentaci vyhnané české šlechty. Ostatním bych doporučoval se od tohoto díla držet co nejdál, jelikož taková kupa lží a polopravd bývá k nalezení jen málokde. Autorka předkládá směsici mýtů, křečovitých sebeobhajob činnosti za protektorátu, ahistorických teorií o dějinách a politice, svých osobních dojmů a vybájených rodinných historek, a to vše provázené špatně skrytým opovržením nad "lidem". Můžete se dočíst takové perly, jako že poválečná doba byla ve znamení boje koncepcí zlého proruského Edvarda Beneše a prozápadního Jana Masaryka, až komicky rozsáhlou apologii rodinných styků s Němci, kdy "hraběnka" neustále zdůrazňuje, jak se jim oni nechtění Němci cpali do rodiny málem i střechou, a nutili je pořádat s nimi dlouhé sedánky. Vrcholem absurdnosti je pak komediální líčení, jak Němci přichystali Dolním Vilémovicím (rodišti J. Kubiše) na Hitlerův příkaz osud Lidic, už vše na místě připravili, a dokonce již začali s popravami, přičemž tehdy nějaký kluk vyběhl do 12 km vzdálené Třebíče pro pana hraběte. Náš milý pan hrabě pak sebral rodinné finance, později dokonce i dobytek a majetky, a na místě těsně před popravou všechny odsouzené vyplatil u velitele SS. Zajímavé je jen to, že o tomto v Evropě v pravdě unikátním činu se žádné jiné prameny nezmiňují, a ani místní si na nic takového nevzpomínají. (A překvapilo mě i to, že panu hraběti nepomohl i vodník Kebule, což jsem už pomalu v této pohádce taky očekával.) Stranou pak nechávám pohoršování se nad Čechy či výpady proti národní povaze Slovanstva, prý odjakživa spjaté s nízkostí, krádežemi a podlostmi.
Popravdě mě tedy docela těší, že paní hraběnka už s námi svůj stát sdílet nemusí, a my s ní také ne. Pro oba je to jistě lepší.