Když kvete voda
Eva Schmidtová
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369782/bmid_kdyz-kvete-voda-FnW-369782.jpg
3
6
6
Kvetoucí voda je na pohled klidná a mírumilovná, má pěkné zabarvení, ale při bližším zkoumání spatříme pod hlavinou málo vábné chomáče řas a sinic. V přeneseném slova smyslu je takové i sebeuspokojení člověka, jeho odevzdané smíření s tím, co dosud vykonal. Podobnou kvetoucí vodou je i život hlavní protagonistky novely - Magdy Vávrové, matky třináctileté dcery. Po setkání s bývalou spolužačkou si začíná trpce uvědomovat, co zůstala dlužna svým představám z mládí. Nejde jen o nostalgický povzdech "Mládí pryč a do penze daleko", nýbrž o činorodou snahu změnit svůj postoj k životu. V praxi to znamená utkat se především s vlastní pohodlností, s nechutí cokoliv měnit. Vyžaduje to usilovat o vítězství a nebát se ani prohrát.... celý text
Přidat komentář
Přečetla jsem ji na jeden zátah. Přiznat si, že nežiju, ale přežívám a následně to změnit není jednoduché. Lehké a příjemné čtení.
Magda je, jak by se tenkrát řeklo, žena středního věku. Je rozvedená, sama vychovává třináctiletou dceru Vandu. Žije svou prací - teplá židle v pionýrském domě. Život jí tak vyhovuje, ale pak potká svou bývalou spolužačku a hned na to do jejího života vstoupí divadelní herec Luděk Bouček....
Za mě kniha prakticky o ničem, ale odráží svou dobu. Přijde mi, že ženy v Magdy věku a stavu to měly tak nějak spočítané. Opravdu je zde na místě známé - Mládí v pr..čicích a do důchodu daleko. Jsem o pár let starší než hlavní hrdinka, do důchodu mám opravdu daleko, ale takový život jako měla Magda, tak strašně fádní a nudný, si ani nedokážu představit - jediným velkým povyražením je hromadná pracovní oslava MDŽ.... :-))
Autorovy další knížky
| 1972 |  Dívka jako ty |
| 1995 | Pro lásku se džbánem |
| 1994 |  Julie umírá dvakrát |
| 1986 | Když kvete voda |
| 1993 | Odpusťte, že je mi šestnáct |
V anotaci knihy se píše, že „kvetoucí voda je na pohled klidná a mírumilovná“ a přesně taková mi přijde i celá novela Evy Schmidtové. Žádných osudových krizí, dramat nebo vypjatých situací se nedočkáme, autorka nám místo toho servíruje příjemně úsměvný, na první pohled docela obyčejný příběh o životních stereotypech a o tom, jak je skvělé je překonávat, byť ten první impuls něco na svém postoji změnit je tak trochu „na truc“. Výsledek totiž může mnohdy překvapit a některé věci zkrásnět. Eva Schmidtová se nesnaží o psychologický ponor do duší svých protagonistů, nemoralizuje ani neodhaluje tajemství svatého grálu, takže čtenář do jejího světa vklouzne jako do pohodlné papuče. Zabalen do chlupaté deky pak může sledovat hru, v níž sice nejde o život (nebo přece?), ale něco pro sebe si tu bezpochyby každý najde. Jak už jsem zmínil na začátku: mírumilovná a klidná kniha.