Když má štěstí kliku
Aurélie Valognes
Opuštěné dítě. Mrzutá stařenka. Jakou podobu může mít štěstí? Francie roku 1968. Jeanovi je šest let a matka ho ze dne na den nechá u jeho babičky. Na léto. Napořád. Vůbec to nečekal. Babička taky ne. Vycházet s babi Lucette není zrovna snadné, skrývá však velké a něžné srdce. Až dosud si žila mírumilovně po svém, chodila na hřbitov a vášnivě pletla. Jean je pro ni se svým hbitým jazýčkem jako závan svěžího vzduchu. Každý z nich na své životní pouti právě zdolává docela jinou etapu – ona už všechno viděla, on se všemu diví. Jean a Lucette spolu čekají, až se matka vrátí, a zatím si jeden druhého podmaní. V období plném překotných společenských změn zjišťují, že i prosté radosti mohou být kořením života. Tahle nepravděpodobná dvojice je zárukou léčivě dobré nálady.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2020 , JotaOriginální název:
Au petit bonheur la chance!, 2018
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Vnuknout nám myšlenku, že to matka Jeana měla jako žena v té době velmi těžké a proto ho musela na 5 let opustit nebylo důvěryhodné. Kdyby matka během pár měsíců opravdu našla dobrou práci, dobré bydlení a synovi psala často, tak to příjmu, ale tím, že zůstala pryč tak dlouho, práci měla pořád strašnou a ještě si stihla pořídit další dítě je nepochopitelné. Kdyby zůstala s Jeanem a svou matkou, našetřila by si dostatek financí, protože život na vesnici by byl rozhodně levnější, babička by nebyla na vše sama a všichni by byli spokojení, ale ona přece chtěla být svobodná. A svobodná dopadla tak, že umřela jako mladá, takže tohle zas tak černobílé nebylo. A nepsat malému synovi kvůli studu? Pouhé výmluvy. Knihu přečtěte za den, nudná mi nepřišla, naopak byla velmi zajímavá a čekáte jak to dopadne. Doslov autorky bych klidně vynechala, tlachání o ničem.
Citlivý a dojemný příběh, ve kterém je i humor, překvapení, zklamání, obyčejná radost, láska a štěstí přesně jako v životě. Autorka píše stručně a velmi čtivě, bez dlouhého popisování jde rovnou k věci, někdy až na dřeň, a nechybí ani smích přes slzy, jak to umějí snad jen Francouzi.
Krásný hořkosladký příběh o životních osudech, kde nic není jen černé nebo bílé. Velmi čtivě napsáno.
Knížku jsem dostala od kamarádky s komentářem že je to takové oddychové čtení. Rozhodně mi to tak ovšem nepřišlo. Je tam tolik momentů nad kterými člověk musí přemýšlet že nevím který z nich je ten nejdůležitější. Asi matka která opustí své dítě a snaha pochopit její chování, vztah k sourozencům i vztah prarodičům to jsou věci které formují náš život. Takže určitě doporučuji k přečtení a i když se jedná o jinou dobu podnětů k přemýšlení tu najde každý dost. Je zajímavé si na závěr přečíst pohnutky, které vedly autorku...
Příběh malého chlapce a jeho babičky, která ho vychovává, protože jej matka opustila. Nemohla jsem se ubránit odsuzování matky, ale závěr knihy mě přiměl názor přehodnotit...
Bylo to pro mě silné čtení, i když chvílemi se mi vyprávění ústy malého Jeana zdálo trochu nedůvěryhodné.
Ale myšlenky za oponou byly pro mě zajímavé.
Veľmi príjemná kniha, ktorá má na záver silnú myšlienku, ktorú by ste nečakali. Celé to malo zrazu nový rozmer.
Když má štěstí kliku je na jednu stranu milý příběh sbližování babičky a vnuka, na druhou stranu příběh o tom, jak může matka opustit své dítě.
Na události se díváme očima Jeana, takže navíc vše podáno dětským pohledem.
Mě to přišlo takové neslané, nemastné...
Podle anotace jsem čekala trochu backmanovský příběh, který mě chytne za srdce, a nedočkala jsem se.
Špatné to nebylo, ale že by mě to nějak nadchlo se taky říct nedá, spíš to bude jeden z těch příběhů, u kterých za chvíli nevíte, o čem byly.
Nicméně pokud jste fanoušci pomalých vyprávění, nevadí vám pohled dítěte a hledáte nějakou trochu hlubší oddechovku na léto, tak tuhle klidně zkuste.
Moc hezká , ale smutná knížka a člověka donutí k zamyšlení. Nejprve matku odsoudí, jak toto může udělat dítěti, ale postupem času se jí ode mě dostalo částečné pochopení. Nicméně krásná souhra vnoučka a babičky byla úžasná.
(SPOILER) Je pro mě těžké napsat něco k této knize. Milé, dojemné? Ne, zkrátka je pro mě nepochopitelné, že matka opustí dítě, nechá ho své stárnoucí matce, odjede do Paříže a za pět let pošle dvě neosobní pohlednice. A širší rodina s tím vůbec nic nedělá. Vůbec se nedivím Jeanovi, že si k matce už nenašel vztah. Kdo chce, hledá cesty. Kdo nechce, hledá výmluvy. A tady se to výmluvami jen hemžilo. I když autorka v knize chtěla ukázat, že nic není takové, jak se zdá a matka byla jen hračkou v mužském světě. Je to pouhé hledání ospravedlnění, které autorce nevěřím. Kdyby matka chtěla, mohla zůstat v Normandii a být se svým synem.
(Audiokniha)
Původně jsem chtěla dát o hvězdu méně, jelikož mi příběh moc nesedl, tedy spíš celková interpretace.
Ale poslední třetina byla už mnohem lepší.
Věřím, že v dané době to nebylo lehké, ale že matka odloží své dítě babičce a vůbec o něj nejeví zájem, to hodně bolí.
Jean je skvělý chlapec a život se s ním nemazlil, ale i když byla babička taková jaká byla, jsem nakonec ráda, že žili společně.
Příběh je hodně k zamyšlení...
Audiokniha: čte Renata Růžová, sterilně encyklopedicky, disharmonie v moll
Příběh matky, která nezvládla odpovědnost za své dítě.
Příběh babičky, která nedokázala předat odpovědnost svojí dceři.
Příběh šestiletého Jeana, jehož štěstí mělo kliku.
Rozhodně kliku jsem neměla já, že jsem audioknihu zakoupila. Interpretace Renaty Růžové byla dle mého děsná, ale..
,, Nic není jen černé a bílé. Hrajeme hru s takovými kartami, jaké nám byly rozdány."
Dle doslovu autorky příběh autentický.
Tak proč mám pochybnosti?
Možná Jean byl na můj vkus moc chytrý a poměry ve Francii trochu podivné. Rozhodně rozporů v příběhu bylo dost (aspoň pro mě).
A patetičnost v doslovu autorky nad rámec mého chápání.
Přijímám fakt, že tento příběh nebyl napsán pro mě, přesto jsem všem držela palce.
Obálka knihy nádherná.
Příběh se letmo dotýká problému nežádoucího těhotenství a práva ženy na svobodnou volbu interrupce.
,,Román je věnován ženám dnešním i ženám zítřka, aby si připomněly ženy včerejška, které jim prošlapávaly cestu ke svobodě."
Přesto...
P.S.: Děti jsou život...
Zajímavost:
Zákon o interrupci byl ve Francii přijat v roce 1975, tedy o padesát pět let později než v Rusku a o dvacet pět let později než v ČR.
Trochu zvláštní pro národ s Marseillaisou v zádech.
,,Vzhůru děti vlasti, den slávy nadešel..."
Vydařená knižní lahůdka od francouzské autorky ! Příběh šestiletého Jeana, kterého maminka odloží na venkov k babičce byl dojímavý, laskavý, místy smutný, místy usměvavý, byl to něžný příběh o rodinné lásce a pospolitosti. Děj se odehrával v době mého dětství a mě nějak to babiččino pletení, návštěvy hřbitova, společné mše, to vše
mě chytlo za srdce a nepustilo až do dojemného konce.
V době thrillerové smekám nad obyčejností a laskavostí této knížky !!
Smutný příběh s velkou myšlenkou. Moc pěkné vyprávění, celá kniha se velice dobře četla.
Krásný příběh, který pohladí na duši. Moc hezky napsané, vyhovovaly mi krátké kapitoly a svižný děj.
Moc milé, dojemné. Babička a vnouček, ona původně taková životem unavená a on malý a nešťastný,opuštěný. Nakonec spolu byli tak sehraní.Uronila jsem nejednu slzu a děsně obdivovala chlapce Jeana, babičku i tetu.pro Marii jsem nenašla ani lítost ani pochopení. Jak naložila s Jeanem, jak zacházela se Sergem...nedojala mně ani její smrt. Pro mně prostě paní Sobecká
Hezka,ale smutna knizka. Malem jsem i obrecela. Nicmene matka Jeana mi k srdci tedy neprirostla ani trochu, dite opustila,nezajímala se ani o svou starou matku,cigarety na prvnim miste... vic prozradit nemuzu...spis mi prisla sobecka,ale to je jen muj nazor ;)
Štítky knihy
humor Francie 70. léta 20. století Normandie babička podle skutečných událostí vnoučata prarodiče a vnoučata
Autorovy další knížky
2020 | Když má štěstí kliku |
2021 | Snachy za všechny prachy |
2022 | Čerešnička na torte |
... zaujala mě obálkou a taky tím, že je napsaná podle skutečných událostí. Čtivý příběh o úžasném vztahu babičky a vnuka, chvílemi smutný, veselý. Dává podnět k zamyšlení. Představila jsem si sebe na jeho místě, bylo mi ho líto. Ale život jeho mámy nebyl zrovna růžový. Na jednu stranu člověk chápe, na druhou zase ne