Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď
Helga Flatland
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408518/bmid_kdyz-muzes-zustan-kdyz-musis-odjed-36a-408518.jpg
4
76
76
Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata. Čtyři mladíci se rozhodnou přihlásit na misi norské armády v Afghánistánu, tři z nich tam v jednom okamžiku zahynou. Proč se k takovému kroku rozhodli, co je vedlo k tomu, aby opustili pohodlí domova a vydali se vstříc nebezpečí, a jak na tyto události reagují lidé z jejich okolí? Křehký, místy až drásavý román Helgy Flatlandové popisuje příběhy obyvatel jedné zapadlé norské vesnice. Odhaluje jejich tužby, životní očekávání, ale také jejich zaslepenost a strach. Vypráví o zdánlivém klidu, který se stává vězením i o touze po svobodě a hledání cesty. Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
Větrné mlýny
Originální název:
Bli hvis du kan. Reis hvis du må, 2010
více info...
Přidat komentář
Během čtení mi docházelo, jak moc jsme odlišní. Jak stejné situace prožíváme každý úplně jinak. Každý se svými starostmi, obavami či kostlivci ve skříni.
Kniha, kterou mám chuť si přečíst znovu.
Precteno jednim dechem behem jednoho dne. Nezbyva nez autorce zavidet lehkost, s jakou se ji dari vykreslovat pocity a nalady postav. Na malem prostoru dokaze temer nemozne, takhle bych se jednou chtela naucit psat. Hodne mi pripominalo tematicky dve knizky, a to "Vse, co jsme si nikdy nerekli" od Celeste Ng, a "Osamelost prvocisel" od Paola Giordana. Co vsechno si neseme s sebou, co vsechno zustava nevyslovene?
Není snad lepšího pocitu než když má člověk vysoká očekávání a ta jsou více než naplněna. Tato kniha se četla velmi lehce, otáčela jsem stránku za stránkou, protože jsem prostě potřebovala vědět, co se dozvím dál, co se bude dít (a to přesto, že jsem věděla, jak příběh vlastně skončí, že). Postavy vykreslené sice na malém prostoru, ale tuze věrohodně; hned několik zajímavých a důležitých témat. Má to vůbec nějakou chybu? ... no, možná to mohlo být delší a nebo mít přeložené do češtiny i další dva díly (asi se pokusím naučit norsky, co mi zbývá :)
Jestli hledáte pohlcující čtení o lidských osudech, tuto knihu vřele doporučuji. Byl to úžasný zážitek.
(mé veliké díky patří Chytuš, protože nebýt jejího komentáře před pár lety, docela určitě bych se k této knize nikdy nedostala. A to bych přišla o opravdu hodně)
No...tak poprvé v životě mi tady nestačí hvězdičky...tohle bylo naprosto dokonalé! Neskutečně dobře napsané. Autorka píše lehce, zdánlivě jen jako pozorovatelka, vypravěčka, naprosto jednoduše, přitom obsahově jde kniha do hloubky, až na dřeň, postupně olupuje vrstvy a aniž by to člověk postřehl, octne se v hlubokých komnatách duše...nechci tu vyznívat moc pateticky, ale čtu opravdu hodně a dlouho a tato kniha je po delší době opravdový skvost, tak dobrou knihu už prostě člověk snad ani nečeká a o to víc ho zasáhne. V doslovu padne otázka, zda dojde k záblesku nad obecně lidskými pocity a zážitky a má odpověď je ano, zablesklo, zahřmělo, potěšilo, posmutnilo, dojalo, zpytovalo a hlavně - předalo poselství, jak důležité je v rámci rodiny a obecně ve vztazích nic neodkládat. V jeden moment jedna postava říká: Teď, tohle, takhle, jsem já - a tahle věta dle mého charakterizuje celou knihu - naprosto jednoduše a bez patosu sděluje ty největší a nejhlubší pravdy. Děkuji za tak úžasný čtenářský prožitek!
Čtyři postavy z téže malé norské vesnice vyprávějí o svém životě, jejich osudy se prolínají a vyprávění doplňují, což dohromady vytváří velmi živý obraz. Pro mě je to především kniha o tom, jak obecná očekávání od okolí i od nás samých a nedostatek komunikace mohou rozkládat vztahy i lidské životy, a o tom, že pokud člověk dlouho čeká, než začne věci v životě řešit, může být příliš pozdě. Autorka se nebojí otevírat náročná témata jako narušený vztah mezi matkou a synem nebo postupné odcizování manželů a její výpovědi jsou věrohodné. Jen mě mrzí, že v češtině neexistují zbývající díly této trilogie. Bohužel to asi komerční trhák nebude, tak se bojím, že skončíme u prvního...
Když jsem v nabídce Přidat do mých knih "odháčkovala" přečteno, uvědomila jsem si, že mi tam chybí přečteno na jeden zátah. Jsou takové knihy, od kterých se nelze odtrhnout. Nehledáte lupiče ani vraha, nezvyšuje se hladina adrenalinu, hned na začátku víte, jak příběh dopadne (i když nečtete anotace, jako já), a přesto nemůžete knihu odložit.
Nemám slov, vše podstatné bylo skvěle řečeno v dosavadních komentářích. Tak jen přidám myšlenku, která rezonovala v dětství i v mé hlavě:
"Táta se mi trochu posmívá, ale já jsem si napevno slíbil, že až budu mít děti, nikdy nezapomenu, že některým věcem člověk rozumí jen jako dítě. Nebo jako dospívající. Nebo co to vlastně jsem. " (Trygve)
Silný příběh o křehkých vztazích nebo možná velmi křehký příběh o vztazích mezi nejbližšími, které mohou být, a velmi často jsou, narušeny nedostatkem porozumění, komunikace či empatie. Zaujal mě zejména ten pohled na události z několika stran, prožívání stejných chvil různými postavami a to, že spolu vlastně o věcech nemluví, vede až k tragickým koncům. Přestože čtenář od začátku ví, jak to dopadne, pomalu se mu otevírají uzavřené komnaty těch nešťastných lidí. Mě jen teď mrzí, že dalších dvou částí se v češtině asi nedočkám.
Citlivá mozaika emocí poskládaná z kousíčků rozdrcených srdcí... kolik jen životů vyhodí do povětří jedna "zbytečná" smrt... navíc... tady máme hned tři a spoustu střepin okolo... některé jdou vytáhnout lépe... jiné hůře... síla vyprávění vám vezme dech... o to více, že jde jen o kapku v tomto tak zbytečném karmínovém moři nepochopení, osamělosti a sebezapření... o smyslu války nemluvě...
Čtenářsky velmi silná záležitost. Citlivé vyprávění čtyř obyvatel jedné malé norské vesničky, které spojuje nedostatek komunikace a pocity osamělosti - a to i (nebo spíš především) vůči jejich nejbližším. Není to lehké čtení, spíš seversky drásavé, dostane se vám až do morku kostí. Helga Flatland dokázala s lehkostí popsat stavy, které v nějaké formě v současnosti řeší mnohem víc lidí, než je zdrávo... Naprosto odzbrojující je zpověď Karin a jejího syna Tarjeie, zvlášť díky tomu, že se jejich vyprávění doplnilo a celý příběh tak můžete nahlédnout z různých úhlů pohledu. Knižní lahůdka, doporučuji.
Malá odlehlá norská vesnička. Všichni žijí vedle sebe od nepaměti, dobře se znají a přesto má každý uvnitř něco, co nechce pustit ven. A i po zdrcující smrti mladých chlapců zůstávají se svými pocity a zármutkem sami. Intenzivní, křehké, odzbrojující. Nejsilnější je zpověď Karin.
Nesmírně silná záležitost.
Hluboká sonda do duší několika lidí z jedné malé norské vesnice, mapující jejich touhy, potřeby, pocity, strachy, naděje, a z nich plynoucí následky na životy jich samotných i životy jejich blízkých.
Bravurně zachycená osamělost uprostřed lidí, potlačený individualismus pod pokličkou společnosti, potřeba být přijat i za cenu odlišení se od ostatních, touha dotknout se ostatních přes neviditelnou hradbu mlčení, strach z předsudků a odsouzení, nepochopení mezi nejbližšími.
I když se z detailu knihy zdá, že bude pojednávat hlavně o válce mladíků v Afganistanu , nikoliv. Obsah knihy je především o zachycení a vysvětlení důvodu, co je vedlo k tak nebezpečnému, život ohrožujícímu rozhodnutí. Po úmrtí třech z nich jsme svědky jaký dopad má toto jejich rozhodnutí na pozůstalé. Je to smutné čtení.
Před touto knihou jsem četl Sůl moře, kde naopak i v těch nejotřesnějších podmínkách lidé žít chtějí.
Psychologicky propracovaný pohled na vztahy v jedné zapadné norské vesnici, na povahy a traumata několika osob, jejich vnitřní svět i jejich působení na vnější okolí v důsledku nedostatečné komunikace, mlčení, nepochopení. V knize je dobře vystižena atmosféra norské vsi i rozvážnost (často nesprávně chápána jako odtažitost) jejich obyvatel. Jednotlivé výpovědi by mohly být delší, rozvedenější.
Název knihy je dle mého nešťastný - i když v norštině zní krásně - (málo lidí si jej spojí s básní Ch. Baudelairea). Anotace knihy je zavádějící, na misi v Afghánistánu se odehrává pár odstavců a osobně bych knihu přehlédla, kdyby nebylo hodnocení oblíbených uživatelů. A to by byla škoda.
Skvělá kniha, která jde do hloubky v popisu emocí a vnitřního prožívání jednotlivých vypravěčů. Je o sebepoznání a cestě k sebepřijetí, o nevyslovených, ale o to bolestněji prožitých emocích, o vztazích a o spoustě nevyřčeného. Zrání osobnosti nefunguje na principu kupení nových poznatků a informací, ale očišťováním od starého nepotřebného a pouštěním částí sebe, které už na cestě nepotřebujeme. Dříve či později na téhle cestě zjistíme, že jsme v něčem jiní. Jiní, než nás chtěli rodiče, jiní, než bychom sami chtěli být... Každý z vypravěčů nám nastavuje zrcadlo jiným směrem a nebojí se rozkrýt pravdu ukrytou v koutě.
Při čtení jsem si několikrát vzpomněla na filmy od Vinterberga, které stejnětak umí sevřít, že se skoro nedá nadechnout. Seveřani to prostě umí. Doporučuji.
Hned první věta anotace odkazuje k misi v Afghánistánu, která do celé knihy zapadá vlastně ze všeho nejméně. Ano, stane se zde to velké neštěstí, ale k němu by pro vyznění knihy mohlo dojít jakkoliv. Těžiště vyprávění leží jinde. Čtyři obyvatelé malé norské vesnice nám vyprávějí kus svého života a jelikož se všichni potkávají a znají, jedná se zčásti pořád o příběh jeden, ke kterému se s každým vypravěčem přidávají další podrobnosti. Každý ze čtyř obyvatel řeší nějaký svůj osobní problém. Povětšinou sám a v soukromí. Některá část vyprávění kolem vás jen tak propluje, jiná vás zasáhne svou intenzitou. Záleží na tom, s jakými problémy se potýkáte vy sami, co je vám blízké, co se vás dotýká. Nejvíc ve mně rezonoval příběh Karin poodkrývající komplikované hlubiny ženské duše a její vztah k vlastním dětem. Ten je na čistých pět hvězd. Trygve za čtyři, Tarjei tři a Jon Olav dvě a půl. Kniha pojednává především o vztazích - rodinných, sousedských i milostných. Trochu jinak, než jste zvyklí.
Dokonalé čtení, které jsem si užívala od začátku do konce (i když se mi trochu pletla mužská jména, asi jen můj problém). Vesnice, morálka, různá tajemství a nenaplněná očekávání. A konec..., ten vidím rozmazaně, tak mě to dostalo... Žasnu nad autorčiným umem a těším se na její další knihy. Taková nenápadná, naprosto srozumitelně napsaná knížka o dospívání a vztazích v rodinách (jejíž čtení jsem dlouho odkládala a koupila ji také díky komentáři amysy). Doporučuji a chválím Větrné mlýny.
Nešťastné vyhasnutí životů tří mladých Norů v afghánském konfliktu - co mu předcházelo, co následovalo, to se dozvídáme od čtyř různých vypravěčů. Běžné rodiny na malé vesnici neskrývají ohromující tajemství, přesto vztahy, city, nejistoty a mlčení postrčí čtveřici kamarádů vstříc tragické smrti. Zasáhla mne především Karinina výpověď.
Štítky knihy
přátelství Norsko norská literatura rodinné vztahy psychologické romány LGBT, queer, LGBT+Autorovy další knížky
| 2015 |  Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď |
| 2020 |  Moderná rodina |
| 2025 |  Každý chce domů, nikdo se nechce vrátit |
Afgánské vedro sežehlo 3 norské mladíky z jedné malé vesnice. Co je vehnalo do toho dobrodružství? Nechuť naplnit očekávanou roli v tradičním zemědělském způsobu venkovského života, snaha vyrovnat se sám se sebou, nuda a nedostatek příležitostí realizace? Spíš kombinace všeho. Příběh je vyprávěn čtyřmi účastníky,dvěma padlými vojáky, matkou jednoho z nich a sousedem. Do očí bije společný rys, nedostatek komunikace mezi nejbližšími. Jeden každý nese nějakou psychickou zátěž, se kterou není schopen se vyrovnat sám,ale zarytě mlčí a čeká,že to nějak vyhnije samo. Flatland není popisná, stroze naznačuje. A právě z toho úsečného strohého stylu vyprávění je člověku neobyčejně úzko.