Když rodiče pláčou
Anina Jiřičková
Tato kniha humorně pojednává o našich všedních starostech,pracovních i rodinných o našich přátelích. Má se naše generace díky generaci příští bát stáří? A co s našimi nejbližšími,čili rodiči,kteří už nejsou samostatní, kam s nimi, když musíme do práce? Je vůbec cosi na úrovni v nabídce? A co takhle zdravotní sestřičku do rodiny? A to nejlépe pěknou? Kam časem s vámi, a kam s námi a jak to všechno funguje v praxi, nevyjímaje z toho naše zahraniční sousedy, vám prozradí tyto NEJEN ÚSMĚVNÉ příběhy, které psal sám život. A jestli jste smutní či zoufalí, že vás zklamali právě vaše děti, kterým jste naprosto věřili VĚŘTE, že po přečtení této knihy zjistíte, že V TOM OPRAVDU NEJSTE SAMI.... celý text
Přidat komentář
Ano, je to tak. Maminky synů jsou smutné, jak píše autorka v jedné z kapitol... Jako by psala o mém vlastním životě... Jinak jsou moje pocity z knížky dost rozporuplné. Příběhy jsou zajímavé, to ano... většinou o tom, jak kruté a nemilosrdné může být stáří, a také jak krutí a nemilosrdní mohou být sami staří lidé, ať už důsledku své povahy nebo vinou nemoci. Autorka nicméně při psaní zážitků svých i zprostředkovaných jinými pečovatelkami vychází z německých/rakouských reálií. Aneb kdo si u nás může dovolit zaplatit soukromou ošetřovatelku na 24 hodin denně? Také mne příliš nenadchl styl psaní. V každém případě mi kniha určitě něco dala...
No tak tohle by si měl přečíst každý, kdo má doma rodiče či prarodiče nebo alespoň občas přemýšlí nad stářím. Pravdivé příběhy z velmi pravdivého života pomohou člověku nahlédnout do toho, jak to v životě opravdu chodí a co by se mohlo ve stáří stát. Ale nejen ve staří, některé z příběhů jsou i o hledání životního partnera.
Autorovy další knížky
| 2011 |  Když rodiče pláčou |
| 2003 |  Hodně štěstí, princezno |
| 2010 | Vítejte v divném světě politiků a ráji podvodníků |
V anotaci je psáno, že kniha HUMORNĚ pojednává...no, ten humor mi tam jaksi chyběl, vadilo mi neustálé zapracování věty "a to je čas, kdy rodiče pláčou". Ano, někteří rodiče pláčou. Ale aby jste věděli i některé děti pláčou. Prostě to tak je. Ale nesouhlasím se spojením stáří = smutek, pláč. Jsou i šťastní staří lidé a stejně tak šťastné děti.
Tento titul vypíchl v rodinných vztazích jen negativní a ošklivé příběhy. Např. bohatí rodiče dali dětem první, poslední a pak se hrozně divili, že se dospělé děti ozvou jen, když potřebují finanční injekci.
A co se týká péče o nemocného příbuzného, není to tak jednoduché, jak si někteří z nás můžou myslet. Práce je fyzicky i psychicky náročná. Nemůžeme soudit jiné, pokud dají svého nejbližšího do pečovatelského domu, kde mu zajistí péči, jakou si zaslouží. Pro každou rodinu nelze z finančních důvodů zajistit sestru na celodenní, ne-li i noční péči. Je mnoho věcí, které rodina musí zvážit, než se odhodlá k velkému kroku a určí další osud nemocného/starého příbuzného.
Kniha se mi moc nelíbila a působila na mě velmi depresivně. Často se zaměřovala na finanční část (např.hledání partnera dle titulů a majetku, nestačila jsem se divit...) a spojení starý člověk chudák, mladí ho okradou o majetek...
Jediné s čím souhlasím s autorkou je, že stáří patří k normálnímu životu a nevidím důvod, proč by se mělo vyčleňovat ze společnosti nebo dokonce z rodiny (kniha popisuje nestýkání se prarodičů a vnoučat atd.).