Když v ráji pršelo
Jan Otčenášek
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161093/bmid_kdyz-v-raji-prselo-dvr-161093.jpg
4
587
587
Nejen slunné klima životního optimismu, které vládne nad dvojicí milujících se lidí, ale závažnost, kterou JAN OTČENÁŠEK (1924-1979) přikládal smyslu pro současnost, je jistě důvodem, proč jeho román KDYŽ V RÁJI PRŠELO stále zůstává čtenářsky živý a vychází již ve čtvrtém vydání. V úsměvně vyladěném obrazu dvojice mladých pražských intelektuálů, která se odhodlaně rozchází se stereotypy městského panelového vegetování a mění svůj společný život v jakousi moderní robinsonádu v šumavském Zapadákově, zřetelně vystupuje téma celé Otčenáškovy tvorby - problém lidské aktivity a svobodné vůle, která chce a je schopna na základě sebepoznání ve společenské nutnosti vzít svůj osud do vlastních rukou a učinit jej svým rozhodnutím. (vydavatel)... celý text
Přidat komentář
Někde na internetu jsem četla větu, že dokonalé manželství jsou dva nedokonalí lidé, kteří to jeden s druhým odmítají vzdát.
Kdysi dávno jsem přečetla a byla nadšena. Určitě ji doma ještě někde mám. Ten pocit z té knihy mám dodnes.
Podobnou knihu jsem ještě nečetla. Hodně zajímavá kniha o obyčejném a zároveň těžkém a šťastném životě a lásce, která se nevzdá. Vztah, který se nerozpadne s prvním problémem, kde lidé spolu mluví a milují se celou bytostí. Nádhera, štěstí
Knihu jsem četla před maturitou v rámci povinné četby. Strašně se mi líbila. Příběh plný lásky na jedné straně, na druhé boj s kamny, přírodou, nedostatkem financí, nepojízdným autem, rozpadajícím se domem. Já bych do toho nikdy nešla. Ke knize se ráda vracím. Doporučila jsem ji i několika známým.
Poprvé jsem knihu četla v deváté třídě a určitě se k ní vrátím a jednou si ji přečtu znovu.
Příběh o lidech z města, kteří se snaží vrátit k přírodě a poznávají strasti Šumavy.
Netradiční (naštěstí ne budovatelská) česká klasika Jana Otčenáška, která dokáže oslovit čtenáře i v dnešní době, kdy útěk z civilizace, hledání původního a své vlastní cesty navzdory těžkostem začíná být tolik oblíbené téma.
Kniha je psána pěkným jazykem a jediné, co mi vadilo, byla nevěrohodnost vyprávění a vnímání hlavní ženské postavy (především ve vztahových popisech).
Ta častá nerozhodnost a nespokojenost člověka, který se nedovede vzdát pohodlnosti, kultury a útulnosti městských kaváren a zároveň toužícího po návratu do přírody, k tomu, aby si život (jídlo, světlo, teplo...) zasloužil, byla před 50 lety a ještě dlouho bude, tedy pokud se bude možné kam vracet.
Vzpomínám, když jsem knížku četla prvně, bylo to na koupališti asi ve věku 16-17 let a představovala jsem si, že odejdu taky z Prahy na Šumavu. Teď jsem jí při úklidu knihovny jenom prolistovala a přečetla si z knížky jen kousky, ale určitě se k ní vrátím.
Jsou knihy, které Vám v určité chvíli padnou do ruky. Ve chvíli, kdy je máte číst.
Knihu Jana Otčenáška “Když v ráji pršelo” jsem poprvé četla v sedmnácti. Pamatuji se, že mě doslova uchvátila. S mým kamarádem jsme se z legrace oslovovali příjmením, stejně jako hlavní protagonisté knihy, více jsem si však nepamatovala. Až nyní. Vyrazila jsem odpočinout si na čtyři dny na horskou chalupu obklopenou lesy a přírodou, když v tom mě hned první večer padly oči do místní skromné knihovničky, kde jsem JI objevila. A byla moje. Četla jsem v každou volnou chvíli, když jsem se zrovna netoulala po horách. V duchu jsem prožívala každé zklamání i radost Petra a Ludmily. Slzela jsem při jejich něžného oslovování, i při intelektuálních hádkách o maličkostech i zásadních rozhodnutích. Byla jsem překvapená, jak citlivá a romantická kniha vznikla v dobách tvrdé normalizace. Kniha o obyčejných lidech, kteří našli odvahu vyprostit se ze zaběhnutého stereotypu a postavit se na vlastní nohy. Jsem ráda, že to jde. Že je to možné, a to i dnes, kdy možná mnozí z nás touží na chvilku se zastavit a vrátit se k podstatě našeho bytí. Prostě jenom žít, volně dýchat. Moc se mi líbilo líčení jejich vztahu, protknutého láskou. Nekritickou, opravdovou. A bylo mi i trochu smutno, asi z toho, jak moc je těžké takovou bezmeznou lásku prožít. A co bych ráda vyzdvihla je fakt, že celá kniha je psaná velmi krásným českým jazykem. Bez zbytečných vulgarit, jak je v dnešních moderních románech zvykem. A tak krásně popisované hádky, to jsem měla sto chutí se s někým pohádat a pak se usmiřovat...
Zkratka, “Když v ráji pršelo” přišla v pravou chvíli. Četla jsem ji a za okny pršelo. Babí léto se přehouplo v mrazivá rána. Dny se krátily. Děkuji, pane Otčenášku.
Našla jsem zde spoustu myšlenek popisující vztah k přírodě, ale i vztahy mezi mužem a ženou. Tak alespoň něco málo:
“Řekla bych, že lidé ve městech sotva tuší, jak hraje počasí na jejich pocity a nálady, že je oproti nám vnímají tak na dvacet procent, leda při úvaze - mám si vzít pršiplášť, nebo to vydrží! Jejich nálady jsou odvislé víc od novin, rozhlasu a televize, žijí v soustředěné palbě slov, v každodenních smrštích informací, v záplavách šramotů a hluků, které si už ani neuvědomují, v inflaci tónů a obrazů, v dobrovolně přijatém obklíčení drbů a krátkodobých panik, drobných trablů, nadějí a radůstek. Nejsem si jistá - zvlášť ne v těchto dnech, že jim závidím”.
“Nechce se mi! Nechce se mi hýbat ani mluvit ani myslet, chce se mi jenom být! Prostě být! Je to málo - jen být?
Ne, usmál se. Mnoho lidí to pořádně neumí. Je to totiž náramně složitá a někdy namáhavá záležitost. Nebýt je poměrně snažší - vlastně totálně snadné - ale přesto není o co stát. Dobrá, tak jen buďme!”
A já se pokusím občas také jenom být...
Když jsem tuto knížku četla několikrát v nějakých "nácti", doslova jsem se do ní zamilovala. Dneska jsem k ní už trochu kritičtější, i když za přečtení rozhodně stojí.
Jak jsou teď (konečně) deštivé májové dny, dala jsem v knihovně do výstavky "Když v ráji pršelo" - a každý druhý ze starších lidí tu knížku vezme něžně do ruky a řekne něco jako: "Jé, no jo, to si musím zase někdy přečíst znovu..." Zatím si ji ale nikdo z nich u pultu nepůjčil, protože ji všichni mají doma. A já taky : o)
Opět jedna z knih, které jsem četla už v dětství, protože jsem je rodičům vytáhla z knihovny a v dospělosti jsem se k ní ráda vrátila. Tahle kniha je svým způsobem velmi romantická.
Kniha, která dává naději, že to jde. Že se lze vymanit z okovů každodenní všednosti. Zejména se mi líbil vývoj Lu, které postupně dospěla. Škoda jen, že je kniha tak jednostranná. Myšleno, že je pouze z pohledu dívky. Bylo by určitě zajímavé přečíst si tento příběh znovu, ale tentokrát z pohledu Petra.
Ale i tak se rozhodně jedná o příjemnou jednohubku. :-)
Učitelka a filozof. Odjíždějí na Šumavu do zapadlého kouta, kde koupili polorozpadlý mlýn. Chtějí tam po rekonstrukci provozovat hospodu a penzion. Odvahu tedy mají, ale vědí co je tam čeká? Nebudou se při prvních potížích chtít vrátit do města? Mají před sebou dlouhou a složitou cestu. Podaří se jim překonat všechny překážky, které je provázejí už od prvního dne? A jak vnímají tuhou zimu, která je tam doslova uvězní. Tak to jsou otázky, které jsem si kladla od začátku tohoto románu, kdy se Ludmila a její muž Petr vydali na Šumavu hledat nový smysl života a čelit novým výzvám.
Četla jsem na střední, možná ještě ani ne zamilovaná. Zůstalo pohlazení po duši a přebývání s fajn lidmi. Užila jsem si dobrodružství. Asi jsem přece trochu romantik přesto, že to dost popírám. Jen na to dobrodružství nám v realitě chyběla odvaha. Ale od toho jsou krásné příběhy aby nám zpestříly životní mozaiku.
Mé vydání knihy má podtitul: Český milostný román. – což není četba, kterou bych vyhledával. Přesto jsem si knížku kdysi po přečtení koupil. Je v ní toho totiž mnohem víc. Přiznám se, že milostné pasáže z většiny přeskakuji. Jinak ale knížka připomíná spíš napínavý dobrodružný příběh a jako přírodomilec si vychutnám i barvité popisy úžasné šumavské přírody. Doporučuji každému, kdo je alespoň trochu romantik.
Velmi uspokojivé.
Kdysi jsem viděla film, knížkou jsem se chtěla do toho pocitu vrátit. No, první dvě třetiny jsem se přemlouvala, abych četla dál. Ve poslední třetině mi došlo, že ta rozevlátá, trochu protivná a hlavně bezhlavě zamilovaná intelektuálka z Prahy se k té dospělé, vyrovnané, krásné ženě ze šumavské samoty musela prožít a protrpět. A já musela to přečíst do konce, abych příběh ocenila. Autor přesně ví, co a jak napsal, kde co vynechal, to v knížkách obdivuju. Skvělé vystavění příběhu i obou charakterů, bohatý jazyk, lyrické popisy propojující duševní stav Lu s okolní syrovu přírodou. A po dlouhé době mužský autor, který umí psát o ženských hrdinkách.
Štítky knihy
Šumava láska zfilmováno česká literatura člověk a příroda alternativní bydlení
Autorovy další knížky
| 1984 |  Romeo, Julie a tma |
| 1980 | Když v ráji pršelo |
| 1984 |  Kulhavý Orfeus |
| 1958 | Občan Brych |
| 1952 |  Plným krokem |
Tohle čtení nám kdysi dodalo odvahu k opuštění města a zároveň upozornilo, že vysněná idylka to bude jenom občas, což mohu potvrdit. Teď už se ta naše vesnička pod zalesněným kopcem změnila na městys, ale jsme tu stále, no… a velkoměsto není daleko...
90 % (82 % vygenerovalo 461 hodnotících).