Keby si len vedela
Hannah Beckerman
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463024/bmid_keby-si-len-vedela-PtE-463024.jpg
4
99
99
Sestry Jess a Lily spolu neprehovorili tridsať rokov. Stačila jedna traumatizujúca udalosť v detstve a odcudzili sa natoľko, že ani ich dospievajúce deti sa nikdy nestretli. Staré tajomstvo rodinu rozvrátilo a zdá sa, že nadobro. Dnes sú sestry rozdielne ako deň a noc. Jedna je rada, že má každý mesiac na nájomné, druhá si žije ako v rozprávke. Ich matke Audrey už neostáva veľa času a má len jedno želanie, aby sa sestry konečne zmierili. Napätie rastie a blíži sa chvíľa, keď dávne rozhodnutia konečne vyjdú na povrch. Možno aj za cenu, že skutočná pravda ublíži ešte viac.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2021 , Ikar (SK)Originální název:
If Only I Could Tell You, 2019
více info...
Přidat komentář
Příběh je o komplikovaných rodinných vztazích a hledání cesty k sobě. Tajemství staré třicet let rodinu rozdělilo ,otázkou je jestli navždy.
Psychologický smutný román co člověk dokáže udělat pro dobro věci.
Jsem matka a kniha mě semlela. Semlela mě tak, že i po jejím přečtení jsem dlouho seděla a přemýšlela a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy... Asi jsem udělala chybu, že jsem knihu neodlozila ve chvíli, kdy se v příběhu objevila Zoe... Nedoporučuji číst matkám. Je to síla
Je to takové celé ponuré. Závěr mě překvapil, přesto jsem trochu tušila, že tam něco takového proběhlo. Je mi hrozně líto toho, že spolu sestry přes 30 let nemluvily. Jess mi byla strašně moc protivná. Takový velký špatný negativista, který všechny akorát rozčiluje. Je pořád v práci, aby uživila sebe a svou dceru a přesto ji skoro nezná. Lily je na tom finančně velmi dobře, ale zase žije jen prací a nemá čas na svůj soukromý život což se ji bohužel také vymstí. Kniha nebyla špatná, ale hrozně se to táhlo, bylo tam málo akce a v podstatě to bylo nejzajímavější až na konci.
"Teď ležím na posteli a přemýšlím o tom, jestli je pravda to, co lidi tvrdí - že se skutečně cítíte jinak, když je vám šestnáct. Až do včerejška jsem měla pocit, jako že je všechno jednou dané, jako by už byl celičký můj život rozhodnutý za mě. Ale teď, teď mám pocit, jestli jsem dostatečně odvážná, abych šla ven a popadla ho oběma rukama."
(SPOILER)
Encyklopedie katastrofických událostí.
Rakoviny, smrt v rodině minimálně čtyřikrát, přiznání se k jiné sexualitě... No jako....
Poměrně drobná kniha, ale co je v ní tajemství, lásky, nenávisti, a to vše jen proto. že ani členové jedné rodiny nedokáží jeden před druhým říci co jej trápí. To vše nese v sobě dětská dušička, které nikdo nerozumí po celých dlouhých třicet let, až vše skončí matčiným odcházením. Škoda promarněných let mezi sestrami Lily a Jess. Nečekala jsem, že mě kniha náhodně vzatá do ruky, tolik zaujme a potěší.
Příběh o jedné rodině, u které nemoc, činy jednotlivých členů a především neschopnost spolu vzájemně a bez příkras mluvit, domýšlení a vykládání si skutečnosti k obrazu svému zapříčiní, že se na dlouhá léta rozpadne a dohromady ji má slepit opět až nemoc jedné z nich.... podaří se jim najít sílu si vše vzájemně vyříkat, vyslechnout si pravdu a důvody, co je vedlo k jejich jednání?
Na můj vkus trochu rozvleklé s neustálými náznaky, ale přesto čtivé a opět potvrzení pravdy, že lidé by spolu měli vzájemně komunikovat, i když to může mnohdy bolet.
Trochu moc rozvláčné, proto jsem četla tuto knihu docela dlouho. Chvílemi mě přestávala bavit, protože se pořád jen mluvilo o tom, že se něco hrozného stalo, jen jsem čekala, kdy už se to konečně dozvíme. Jak by to asi s touhle rodinou dopadlo, kdyby Audrey neonemocněla? Těch neštěstí tam bylo strašně moc. Kniha může být však dobrým varováním, kam vedou lži a předstírání, domýšlení si a nedůvěra lidí, kteří by si měli být nejblíž a měli by si i nepříjemné věci umět vyříkat. Bohužel se v rodinách často dějí věci, kvůli kterým spolu sourozenci nemluví, kde se vzájemně obviňují a nedokáží se usmířit. Nejvíc paradoxně dokáže ublížit ten, koho máme nejraději. Každý by však měl umět odpustit, protože život je krátký a často může být pozdě litovat. Oceňuji velký cit, s jakým je kniha napsána.
Přečteno jedním dechem. Obvykle se při čtení nedojímám, ale tady jsem měla skoro slzy v očích. Příběh o bolesti, smrti, smutku, ale i síle a odpuštění.
(SPOILER) Cítím i delší dobu po přečtení trochu rozpaky. Myslím, že když se v rodině něco takového stane, tak by se to nemělo nechat zajít takhle daleko. Matka měla donutit holky mluvit nebo je vzít k psychiatrovi. Tohle bylo celé zbytečné a i bez toho všeho si rodina vytrpěla dost. A nabalilo se i zbytečně moc témat v další generaci. Nevěra, pracovní vytížení, promítaní svých ambicí do dětí, sexuální orientace. A to všechno bylo jen naťuknuté a vlastně se nic moc nevyřešilo. I když si to nakonec sestry vyříkaly, tak nevěřím, že dál už bude všechno zalité sluncem. Třicet let mlčení se nedá jen tak napravit.
Knížka byla velmi smutná.Je smutné,když sestry spolu nemluví,i když bydlí blízko sebe a v jednom měste a ještě smutnější je když pravda vyjde najevo,a ta pravda někdy není taková jaká si mysleli,že to je pravda.Knížka je pěkně napsaná.
Obrovský kostlivec ve skříni a rodina, která spolu nemluví. Audreyiny dcery Jess a Lily spolu již téměř 30let nemluví. Ale co se v létě 1988 stalo? Proč není schopná být Jess s Lily v jedné místnosti?
Upřímně-nemám toto moc ráda. Nějaké strašně velké tajemství, které si daný člověk střeží, trápí se kvůli tomu a je naštvaný na celý svět. A trpí kvůli tomu celá rodina. Jess mi nebyla sympatická. Chápu, že pro ni to vše muselo být těžké, ale být na místě Audrey, vezmu obě dcery k psychologovi a řeším to a nenechám to takhle "hnít" další desítky let. Jak by to dopadlo, kdyby nebyla nemocná a nechtěla dcery udobřit?
Tohle mi moc nesedělo a asi i proto jsem knihu četla více než týden :( Polovina knihy je velmi obecné narážky na dané léto a člověk si říká "co se to vlastně stalo".
Hodně smutné čtení :( člověk si pak uvědomí, co je opravdu důležité a že Jess a Lily přišly o spoustu společného času-nehledě na jejich dcery...
Chápu, že bylo třeba pro téma knihy nechat uběhnout desetiletí a že někdo může být naprosto nepřístupný, arogantní, bezohledný a především hloupý, že nevidí neslyší a nenechá si nic říci. Přitom se sám užírá, citově trpí a to vše přenáší na blízké. To však neznamená, že s takovou hrdinkou soucítíme nebo ji omlouváme, tedy alespoň někteří čtenáři. Spíše mi to připadalo jako rozmazlený fracek, který potřebuje na zadek nebo „průplesk“, ale nikdo z postav se k tomu neměl, tedy slovně:o) Achjo tolik stran, čtete, čtete a ptáte se, kdy se to konečně prozradí…
Přání z názvu knihy však nemusí být velké tajemství. Máme to „na jazyku“ všichni a poměrně často v našich vztazích. Myslím, že až se to „proflákne“, dokonce někdy díky naší statečnosti, zjišťujeme, že kdybychom se řídili dobrou radou např. „nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce“ (Bible, Ef 4,26), tak bychom předešli jak svému, tak ostatních ve zbytečném nedorozumění. Holt ale život...
Moc pěkná knížka. Mějte u sebe kapesník. Smutné,ale bohužel reálné v téhle době,kdy rodiny a lidé, spolu tak mluví....????
Příběh dvou sester, které spolu nemluví už 30 let, kvůli jedné noci a tomu, co se tenkrát stalo. Když nyní vážně onemocní jejich matka, rozhodne se, že obě dcery usmíří. Díky tomu však vyjde najevo jedno staré skrývané tajemství.
Podle anotace jsem se na knížku moc těšila, bohužel jsem byla zklamaná. Nápad na téma super, ale absolutně mi nesedl styl, jakým byla kniha napsaná. Ve vyprávění se tu střídají obě sestry a jejich matka. Jelikož se toho v knize moc neděje, ale všechny vzpomínají hlavně na to, co se tenkrát stalo, tak se všechno opakuje, jedno a to samé čtete třikrát, jen z různých pohledů. Přišlo mi to zbytečně zdlouhavé.
Dalším problémem pro mě bylo, že neustále mluví o velkém tajemství, co se tenkrát stalo. Bylo to tam zmíněno tak často, že už mi to nepřišlo ani napínavé, ale spíš jsem měla pocit, ať už to řeknou, ať už to mám za sebou a nemusím stále číst, co to asi tenkrát bylo.
Všechny hrdinky mi byly značně nesympatické, skáče se tam z jednoho období do druhého (celkem jsem napočítala 6 časových rovin) a tím, jak je to „rozházené“, tak jsem si ani k žádné z nich nedokázala utvořit žádný vztah.
Rodina hlavních hrdinek si prošla takovou spoustou neštěstí, že jakmile přišla další katastrofa, říkala jsem si, že autorka to tam chtěla dát za každou cenu, aby to bylo dojemnější a srdceryvnější.
Na obranu té knížky musím říct, že dvakrát mě dojala a to téma, říkat si vše narovinu a nežít pouze v domněnkách, je opravdu důležité.
Zhruba půlka knížky jsem byla zvláštní a trochu jsem s ní bojovala. ( Za mě nám autorka až moc dlouho tajila postavu, která vše úplně otočí) Potom se začala pomalu otevírat skříňka s tajemstvím a příběh nabral na napínavosti.
Autorka nám chtěla ukázat jak domněnky, strach , nepochopení, nenávist a hlavně vůbec žádná komunikace může zkazit život celé rodině.
V knížce je snad všechno zlé, co se může přihodit. Je to velice depresivní knížka, která čtenáři neukazuje moc naděje.
Ať je to jak chce , já jsem nejvíc nechápala matku, jak se dostala do takového postavení a proč nedokázala zakročit daleko dříve.
Název sedí. ....Kéž by si to dokázaly říct včas.....
Vážná nemoc, sebevražda a k tomu nedostatek komunikace o tom, co se vlastně stalo. To je smrtící koktejl, který by rozložil každou rodinu. Kniha, kde jen pomalu a bolestivě objevujete pravdu a doufáte v sílu odpuštění...
Velmi smutná kniha, která ukazuje, že lidi mají spolu mluvit... dokud je čas.
Ač byla kniha moc smutná, a dost dlouho nás autorka udržovala v napětí, líbila se mi moc, a snad napíše další.....
(SPOILER) jako první jsem od Hannah Beckerman četla The Forgetting a byla jsem upřímně nadšená. bavila mě napínavost vyprávění i kvalitní twist... tento román ale má nadějná očekávání zklamal.
autorka se tu pouští do hlubších vod, možná až příliš hlubokých. těžká témata při tom ždíme do maxima, takže tu máme:
umírání malé holčičky na leukémii, sebevraždu jejího otce, jehož tělo objeví další malá holčička. taky utrpení a mnohočetné nádory u stařenky a její umírání. tajemství a mnohaleté pocity viny u všech přeživších, o nichž si samozřejmě neřeknou, protože by autorka neměla co psát. dále eutanazie, několik samovolných potratů, bouračka, nevěra, opuštění ženy s malým miminkem. a zřejmě americkému publiku na míru autorka přihodila i 9/11 (to už mi lezly oči z důlků), narukování v důsledku traumatu z něj, a útok sebevražedného atentátníka v Kandaháru (...)
příliš štědrá nadílka témat pro mě byla desenzitizující. a věčné narážky na tajemství mě otravovaly. stejně jako soustavné vzpomínání postav na minulost. to je jednak neuvěřitelně detailní, což pochopím u úmrtí milované dcerky, méně ale u obyčejných momentů, a jednak příběhu bere rytmus i dech. možná i život - byla docela řehole se těmi haldami vzpomínek nějak prokousat.
prokousání ale stálo za to, přibližně od příletu do NY se konečně něco začíná dít a poslední kapitoly byly opravdu dojemné. nebýt jich, je tu jenom jedna hvězda.