Kiliánovo tajemství

19.01.2020

Když pominu pár chyb v knize a zaměřím se jen na příběh, tak musím říct, že je nádherný plný kouzelný atmosféry a pozitivní energie. Pojednává o chlapci z jiné planety, který je poslán k nám na Zem, aby pomohl šířit radost a uzdravení.
*Téměř v každém tom obydlí jsou děti i dospělí. Ale jsou i taková obydlí, ve kterých jsou stáří lidé a ti většinou sedí, koukají do toho jednoho místa nebo sedí u okna a dívají se ven. Proč jsou ti stáří lidé tak smutní? A proč jsou opuštění? Kde jsou jejich děti? A zase děti těch jejich dětí? Kiliánek to nechápe, jelikož u nich na Bele, jsou všichni pospolu. Nikdo není sám. Je mu z toho smutno. Smutno z toho smutku, který vidí ve tvářích těchto zemských lidí. Vzpomněl si na slova babičky, aby nesoudil to, co tam uvidí. Nemá chtít pochopit, proč tomu tak je.
*Kilián nad tím, co řekla, chvíli přemýšlel. Nedávalo mu to smysl. Od babičky věděl, že lidé tady na Zemi nazývají odchod tělesné schránky smrtí. U nich na Bele to byl odchod. Ale nikdo nikdy netrpěl. Vzpomněl si na slova průvodce, který mu řekl, že lidé ze Země si své utrpení dělají sami tím, že ztratili kontakt s přírodou, sami se sebou a s Vesmírem. Pak jsou nemocní a trpí. Nenaslouchají svým duším, tělům a už vůbec ne Vesmíru. Kdyby jen trochu chtěli, mohli by to změnit, pomyslel si.
*Tam, odkud pocházím, si rodiče na své děti vždycky udělají čas, i když mají spoustu povinností. Ty jdou v tu chvíli stranou. Všichni se zastaví, práci odloží, povídají si, naslouchají si, hrají si, pomazlí se a jsou šťastní. A nikdy si nic nevyčítají.