Klingsorovo poslední léto a jiné prózy

20.02.2013

Titulní hrdina první třípovídkové novely Knulp je prostě kámoš, kterého jste si vždy přáli mít. pohodový týpek. Příjemný a velmi sympatický. Fyzicky a hmotně nemá vůbec nic, než svůj šat, přesto je bohatší než většina lidí z mého okolí s nimiž musím sdílet stejný prostor a dýchat stejný vzduch. Knulp jako člověk i jako novela jsou totiž ztělesněním a adorací prosté a čisté radosti stejně prostého a čistého života. Knulp vás obejme, pohladí, obohatí. Bude vám s ním nádherně. Přesně tak, jak má s opravdovým přítelem být. (*****) Podobně povídková druhá novela Klingsorovo poslední léto se výborně přizpůsobuje příběhu. Vypráví totiž o starém malíři a ve spojitosti s tím autor přistoupil k velmi barvité, až fantaskní a éterické formě vyprávění. Které se zabývá spíše myšlenkami, filosofií a pocity, než "tvrdým" odvíjením příběhu. Díky čemuž mi Klingsor zprvu neseděl a moc mě nebavil, někde od druhé půle mě však začal strhávat (skvělá část Klingsor píše Ludvíku Ukrutnému) a nakonec jsem odhalil krásu řečeného. Závěr Klingsora je pak již naprosto výborný. (****) S poslední povídkou Pouť do Země východní jsem to měl přesně naopak. Zpočátku mě to hodně bavilo, pak však děj začíná protahovat různými prostředími, stavy a situacemi - od té prvotní se dostane až někam, kde by to člověk nečekal - aby v závěru nabral až kafkovskou atmosféru (soudní část). (***) Jak se říká, není každý den posvícení, ale i tak jsem pořád nenarazil na knihu z této skvělé edice Světová četba, která by mě nebavila, nebo padla pod nepříjemný průměr. Není to ani tato,