Klobouk dolů!
Michèle Rozenfarb
Chloé je dvanáct let a žije v ústavu pro postižené děti. Její psychomotorické postižení jí neumožňuje mluvit ani se vyjadřovat posunky či ukazováním. Nikdo netuší, že toto dítě je schopné nejen bedlivě pozorovat svět kolem sebe, ale že o něm i rozumně uvažuje. Pak dojde k vraždě a Chloé se snaží se svým okolím dorozumět, vyjádřit, co ví, varovat ostatní… Vzhledem ke kriminální zápletce lze knihu právem považovat za detektivku, i když ne klasickou – hlavním tématem je spíše snaha odlišné bytosti o dorozumění. Je to i zajímavý pohled na život postižených, bez falešného sentimentu nebo morbidity.... celý text
Přidat komentář
Rozhodně něco neotřelého, pokus pohlédnout do nitra a myšlení dítěte s výraznou poruchou. Četlo se to dobře, i když mi postupně připadalo leccos přehnané: Chloé by svojí chytrostí trumfla i "normální" dvanáctileté dítě, přestože minimálně neměla dost sociálních a venkovních zkušeností. Rozuzlení bylo pro mě dost zmatečné, ale to by nevadilo, o to v krátké novele zas až tak nešlo. Pozitivní byl skvělý vztah všech ošetřovatelů k dětem s postižením a ochota se jim věnovat cele a nad rámec povinností (snad v tomhle autorka nepřeháněla a nejen ve francouzských zařízeních tohoto typu to tak opravdu funguje).
Klobouk dolů před touto knihou, resp. autorkou. Byl to pro mne velký čtenářský zážitek. Škoda, že je tak málo čtená. Já ji objevila díky čtenářské výzvě, tak snad bude mít takové štěstí více čtenářů. Neskonalá poklona takovým lidem, kteří se o takto postižené děti starají a mají srdce na správném místě. Přestože se kniha jeví jako detektivka, má mnohem hlubší poslání a jde z ní až mráz po zádech. Detektivní zápletka mi přijde spíš jako záminka pro udržení děje a to hlavní poselství je v nečem jiném. Ostatně anotace tuto knihu charakterizuje velmi dobře a nemám už moc co víc dodat. Jen to, že ji určtě doporučuji k přečtení.
Klobouk dolů!
Tohle je super kniha. Citlivá, smutná, dojemná, vtipná. Musíte obdivovat a zlobit se a být frustrovaní a unešení.