Kniha o zakládání

13.03.2017

"Mezi hrnci putuje Pán."
Nejde o pouhé osobní zápisky z historie karmelitánské reformy. Terezie uvádí příklady dobré i nedobré praxe v životě komunit a připojuje své komentáře a rady pro sestry, které přijdou v budoucnu. V jedné z počátečních kapitol zdůrazňuje, že klidné ústraní není nezbytnou podmínkou pokroku ve vnitřní modlitbě - a při čtení knihy se toto téma vnucuje znovu a znovu, když milá "tulačka Boží" vrší vzpomínky na nesčetná zařizování, únavné cestování, komplikovaná jednání s donátory, představenými, měšťany, dělníky...

Tenhle kousek mi připadá velmi půvabný a příznačný pro Tereziinu osobnost:
"Ze všeho nejvíc mne však bolelo, že odmítají dát mi svolení. Rozhodla jsem se, že se správcem diecéze promluvím sama. Šla jsem do kostela u jeho domu a vzkázala jsem mu, aby mi laskavě dopřál rozmluvu. Vždyť už se jednalo víc než dva měsíce a každým dnem se vyhlídky na úspěšné zakončení menšily. Když jsme se setkali, řekla jsem mu, že je velmi skličující, když několik žen chce žít přísně v dokonalé odloučenosti od světa a nemohou jen proto, že se najdou lidé, kteří jim nedovolí takto sloužit Pánu, ačkoli sami nedělají snad něco lepšího, nýbrž žijí si pěkně v blahobytu a v pohodlí. S velkou odvahou, kterou mi dával Pán, řekla jsem mu ještě spoustu jiných věcí. Srdce se v něm pohnulo natolik, že dřív, než jsme se rozešli, dal mi své povolení."

Opravdu bych chtěla slyšet tu "spoustu jiných věcí", co mu řekla! :o)

Kromě duchovních rad a povzbuzení existuje ještě jeden důvod, proč tuto knihu s potěšením čtu. Můj přístup k okolnímu světu je docela přízemní - ráda se dívám na to, co je mi drahé, ráda se dotýkám, ráda fyzicky pobývám na místech, která pro mě mají význam. Pár takových chvil je zážitkem na mnohé roky. A když se probírám těmito stránkami, těším se, jak se snad jednou vydám do Španělska a prohlédnu si místa, kde žili své životy s Bohem ti, kterých si tolik vážím.