Kniha prokletých
Jana Rečková
Není snadné přežít porážku. Ale někdy je těžší zaplatit cenu, kterou si žádá vítězství. Zranští čarodějové podlehli Temným pánům, po dně vyschlého jezera Fuibazoere se prochází podsvětní stvůry a Albethaneum, kniha bílých kouzel, je ztraceno, protože ho nikdo nedokáže přeložit. Je už jen málo těch, kterým je svědomí milejší než zlato, a Temní z nich prý nejvíce nenávidí ty, kteří se ujímají sirotků… Mistrovská fantasy z pera jedné z nejlepších českých autorek vás zavede do světa, kde se proroctví neplní tak, jak by měla, odvaha se rodí z bolesti a zbraně mají svou vlastní duši.... celý text
Přidat komentář
Táto kniha mi pomohla prekonať jednu dávnu péenku. Odviedla ma do iného sveta a moja hlava zabudla na to, čo sa deje s telom. Jasné, že ma nevyliečila, ale ľahšie som prekonal daný stav. Iste. Dokázala by to aj iná kniha. No, Rečková sa mi vtedy trafila do rozpoloženia. Nevybavím si dej. Len to že sa mi veľmi veľmi páčila. Z úcty k autorke (RIP) si ju idem položiť na nočný stolík a pripomenúť.
Českou tvorbu, krom klasik, moc nemusím, ale tohle je skvěle napsaná fantasy knížka a prakticky jedna z mých nejoblíbenejších vůbec.
7.4.2020 - 4,5*
Je to cynické a jako pohádka, bojujeme s netvory a pronášíme zaklínadla. Ke konci mě to chytlo a až do poslední stránky nepustilo. I když jsem byla tak zuřivá kvůli nespravedlnosti a příšerné zákeřnosti. A ztraceným snům.
Je to kniha, která je jako život.
Skoro lituji, že jsem ji četla. Tak mě rozzuřilo, jak smutně dopadla.
Dobrý konec totiž ne vždy znamená to nejlepší pro ty, které jsme se naučili mít rádi.
Ne pro ty, které osud určil jako prokleté.
pro mě byla kniha docela neznámou ale zaujala obálkou a od autorky jsem krom pár povídek v časopisu Ikarie nic nečetl. Ale rozhodně toho času při čtení nelituju. Skvěle napsaný fantasy příběh, který se tedy rozjíždí poněkud pomalu ... za mě čtyři hvězdičky, právě kvůli obálce, ta je podle mě šílená a to je fantasy obrázků všude plno, mnoho z nich by se hodilo líp
Zajímavě vykreslený svět, většinou i sympatické postavy, kniha se dobře četla, přesto všechno jsem s ním hodně bojovala, mnohokrát odkládala, přečetla jiné knihy a znovu se k ní vracela, snad žádnou knihu jsem nečetla tak dlouho.
Skvěle a detailně vykreslený svět i magie v něm. Začátek na sebe sice nechá chvíli čekat, ale pak se příběh rozjede a nastolený drive si drží až do konce. Velice dobrá fantastika, škoda, že již není k dostání a náklad byl tak malý. Určitě by si zasloužila dotisk.
Kniha prokletých mě nejdříve zaujala obálkou. Pak mě ale odrazovala ilustrací uvnitř. Chvíli jsem váhala, ale nakonec zvítězila moje zvědavost. A nelituji. Autorka mě vtáhla do fantastického příběhu a nenudila jsem se. Dávám 5*.
Je to moje první přečtená kniha od autorky a jsem zvědavá na další.
Na to, jak je kniha obsáhlá, mě překvapivě bavila až do konce. Kdybych to nevěděla, ani bych neřekla, že autorem je česká spisovatelka (což je pro mě klad, protože na české autory mám asi smůlu). Určitě sáhnu i po další knize.
Tak bohužel, této knize jsem absolutně nepřišel na chuť. Nevím, snad mi něco uniklo...
Děj velmi klišovitý, postavy nijak zajímavé a dokonce ani samotná próza mně osobně moc nesedla. Někde se to četlo příjemně a svižně, jindy mi zvláštně poslkládané věty trošičku drhly. Korunu nasadily tak trochu odfláknuté kresbičky, které se nakonec docela ironicky k tomu naivnímu příběhu hodí. Co se dá dělat, knihu zatím odkládám, možná se někdy vrátím.
Autorovy další knížky
| 2003 |  Kniha prokletých |
| 2008 | Pohřbeni na Soldafaru 1 |
| 2015 |  Virtuální vrazi |
| 2011 | Dračí mor |
| 2017 | Jáma a dům |
Kniha mě neuvěřitelně vtáhla. Rečková na nás hned na začátku vybalila něco tak silnýho, co u jiných knih (a to ještě jen těch hodně dobrých) přichází někdy v závěru během největšího vygradování. Já jsem z toho byla úplně paf! Říkala jsem si "jestli je TOHLE teprve začátek, co sakra může přijít dál?". Jenže ve druhé půlce knihy už to trochu ztrácelo tempo... teda, pořád se mi to sakra líbilo! Ale to nejlepší prostě zažijete v první půlce.
Jelikož jsem rozpolcená, rozpoltím i svou recenzi.
K první půlce:
Bohové, tohle je tak skvělé.
Rečková se mi líbila už v Silnici kolem kousku světa. Má úžasnou fantazii. Ale tohle! Tohle předčilo všechna moje očekávání. Tohle je mistrovské dílo.
Na knihách obvykle cením příběh, originalitu, sympatičnost postav nebo humor... a neříkám, že to tu není. Ten příběh, postavy, to vše je úžasné (Niviat je skvělá postava!). Ale kromě toho všeho je tady ten jazyk! Nikdy dřív mě sloh knihy nijak zvlášť nezajímal, ale to, jak ona umí používat slova... Myslím si, že Rečková snad do toho zapsala nějaké čáry, protože při čtení jsem se cítila jak uhranutá. Slova mě vtahovala do příběhu, vytvářela zvláštní, snad trochu ponurou atmosféru.
To, jak píše, je prostě neuvěřitelné. Znáte takový ty silný momenty, kdy vás příběh opravdu vtáhne, kdy máte pocit, že ten příběh tak prožíváte, že se vám z toho zastaví srdce?
Tak tohle jsem si poznamenala někdy v první půlce. :)
A teď k druhé části:
Malá Daidrax byla super a bavila mě. Jak ale vyrostla, nějak mi přestala být sympatická. A totálně to zabila tou scénou, kterou ztropila v tajném vězení.
Tohle je na Rečkové strašně paradoxní. Já vlastně nevím, co si o těch jejích ženských postavách mám myslet. Je skvělé, že někdo psal kvalitní ženské postavy (D. je ostatně nejlepší čarodějka světa, Wairin je fantastická bojovnice), ale některé jejich chování je na palici. S Wairin ve výsledku to samé.
Zážitek mi strašně kazil ten pedofilní vztah. Vždycky, když byl jen zmíněn, mě to totálně vytrhlo z příběhu a naskočily nepříjemný pocity. A já se musela nutit to ignorovat a číst dál. Protože příběh, postavy, svět, všechno mě to moc bavilo. Proč tam tohle muselo být?
Rečková má vůbec podivný vztahy! Toho jsem si všimla vlastně už dřív, ale teď je mi jasné, že je to asi pravidlo. Většinou jsou milostný vztahy mezi postavami hrozně smutné, pesimistické, neopravdové (přitom paradoxně jsou snad všechny postavy lidí dobré a čestné), což ale vůbec nevadí. Je to její styl a je to zajímavé.
Ale pedofilie? To už je fakt na mě moc. Sakra, vždyť jí bylo 13! A i kdybych přistoupila na to, že za ty 2 roky ve svém čase (kde byla úplně sama a akorát pracovala) zestárla na 15, pořád je to malé dítě ksakru!
Že mu asi nakonec taky přišla moc stará, tak šel za ještě mladší (ach jo, fakt, W., proč?), to už je jen třešinka na dortu... Ysqovi bych dala, ale jen přes hubu, asi jako první ženská v tom světě.
No, přes drobný výhrady týkající se hlavně vztahový linie (která naštěstí není až tak moc důležitá), mě to moc bavilo a určitě se chystám na další knihu od jedné z našich nejlepších spisovatelek.