Knihkupec v Kábulu
Åsne Seierstad
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/8999/bmid_knihkupec-v-kabulu-qV5-8999.jpg
4
351
351
Kniha norské novinářky, která žila půl roku v afghánské rodině knihkupce v Kábulu, beletrizovanou formou přibližuje historii Afghánistánu, život za vlády Talibánu i dnešní každodennost členů rodiny ve starostech o knihkupectví i ve vztazích s ostatními lidmi. Jednotlivé kapitoly přibližují témata zakázané lásky, domluveného manželství, rodinných tradic a zvyklostí, islámského způsobu života i uvažování. Kniha získala řadu mezinárodních ocenění, naposledy jí byla v Británii udělena cena EMMA (Ethnic Multicultural Media Award) za významný přínos k většímu interkulturnímu porozumění.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Bokhandleren i Kabul, et familiedrama, 2002
více info...
Přidat komentář
⭐️⭐️⭐️⭐️
Zajímavá sonda do rodinného života v Afghánistánu.
Autorka si vybírá jednu středostavovskou rodinu a skrze jednotlivé kapitoly popisuje úděl jejích členů v rámci rodinné hierarchie a v jejich úzkém světě.
Sledujeme rozbroje, dohodnuté sňatky, život na pomezí válek a režimů, perzekuce, byznys, zakázanou lásku, vzdělávání, víru a popis tamní společnosti, která je pro našince mnohdy zcela nepochopitelná a na hony vzdálená našemu “normálu”.
Čtenáři v textu naleznou zajímavé berličky. Kupříkladu výukové techniky Tálibánu, toleranci homosexuálních styků v rámci kmenových uskupení či svatební tradice a průběh oslav.
Afghánistán se zde ukazuje ve své rozpolcené verzi sebe sama a čtení je to věru zajímavé. Nejedná se o text, který by byl něčím průlomový, protože o takových věcech jsme už někde vesměs četli nebo jsme je slyšeli, přesto jde o naučný příběh a jako takový ho doporučuji.
Moc zajímavá knížka, popravdě jsem vůbec neměla tušení, jak moc špatné to v Afghánistánu je. Samozřejmě vím, co všechno jim islám zakazuje a přikazuje, ale nevěděla jsem, jaký mají na to názor Afghánci. V knize je hodně jmen, je těžké se v tom orientovat, ale vzhledem k velikosti jejich rodin to jinak nejde.
Kniha, po jejíž přečtení jsem neskutečně vděčná za to, kde jsem se narodila.
Absyntovky a edice Prokletí reportéři, to je prostě sázka na jistotu. Pokaždé obrovské rozšíření obzorů a pokaždé dokonale nenásilnou formou.
Knihkupec z Kábulu je moje třetí zkušenost s touto řadou a dotkla se mě zatím nejvíc.
Uvažuju o tom, jak odlišná kultura někde může být, jak mohou být některé ženy spokojené v absolutním patriarchátu a nic jiného nehledat…, nicméně mě to nevede k odsouzení, ale k mnoha úvahám, jak vnímají “náš svět” ti na druhé straně příběhu a že vlastně neexistuje definice toho, co je a co není správné.
Tady a teď s čistým svědomím říkám, že jsem šťastná za to, kde jsem se narodila a kde žiju, ale zároveň si naplno uvědomuju, že stejný pocit bych mohla mít, kdybych vyrostla v islámské zemi.
Nebo taky nemusela.
Mohla bych být jako Lejla, jedna z osob, jejichž osudu se kniha dotkne.
Lejla, která touží cestovat, vzdělávat se a nebýt jen služkou celému klanu a čekat, jakého starce jí rodina vybere za muže.
“Je jako Popelka, ovšem v Lejlině světě není žádný princ.”
A nakonec - v něčem jsou si stejně ty naše společnosti podobné:
“Aby se člověk někam dostal, musí znát toho správného člověka… Bez správných podpisů a potvrzení se nic nedá do pohybu.”
No nepřipomíná vám to něco? ️
Kniha se četla skvěle, autorka nabízí unikátní pohled do života rodiny z Afghánistánu, nad jejímiž osudy nám Evropanům leckdy zůstane rozum stát. Kniha mě velmi vědomostně obohatila a učinila tak nenásilnou a poutavou formou. Přečteno za pár dní, hltala jsem každé slovo. Pokud bych přeci jen musela něco vytknout, asi bych zredukovala počet postav v knize a prohloubila příběhy jen těch z nejužšího kruhu rodiny. Některá jména už se mi pletla, i když autorka často připomínala kontext dané postavy. Děkuji za vynikající knihu, doporučuji všema deseti.
Kniha byla zajímavá a dobře se četla. Byla zase jiná,než většina těch,které se soustředí jen na postavení žen v islámských zemích Je zde popsán život rodiny jako takové se svými zvyky a tradicemi.
Co mě ovšem utvrdilo v tom,že aby nastala nějaká zásadní změna,musel by se k moci dostat někdo opravdu osvícený a v žádném případě změna nenastane přičiněním západu.
Prostě změna musí přijít zevnitř.
Vždyť ani vzdělaný Sultán Chán není schopen změny myšlení ve vlastní rodině. Tradice jsou příliš hluboko zažité a pokud bych chtěla být lehce cynická,tak bych řekla ,proč by to měnil,vždyť muž je ten,kdo o všem rozhoduje a žena jen poslouchá. Jen málokdo
dokáže být tak velkorysý a tolerantní,aby jen připustil,že i žena může mít pravdu.
To je pro mě hlavní sdělení,této knihy.
"Žena v Afganistane nesmie túžiť po láske, je to tabu. Nezakazujú to iba mullovia, ale aj prísne klanové predpisy o morálke. Mladí ľudia sa nesmú stretávať, milovať, nemajú právo voľby. Láska nemá nič spoločné s romatikou, naopak, v niektorých prípadoch to je vážny zločin, ktorý sa tresá usmrtením. Nedisciplinovaní ľudia budú chladnokrvne zavraždení. Ak iba jedného z nich stihne trest smrti, bude to bez výnimky žena. Mladé ženy sú v prvom rade tovarom na výmenu či predaj. Manželsvo je zmluva, ktorú uzavrú rodičia alebo rodiny. Dôležité je, aký bude mať manželstvo prínos pre klan- city sa nezohľadňujú. Afgánske ženy sa s nespravodlivosťou, ktorá sa na nich páchala, museli zmierovať storočia. Vznikli o tom svedectvá v piesňach a básňach. Tieto piesne však nie sú určené verejnosti, ich ozvena ostáva v horách a v púšti."
"Aj v učebniciach matematiky zohrávala kľúčovú úlohu vojna. Taliban vydával iba učebnice pre chlapcov a žiaci nepočítali jabĺčka a koláčiky, ale guľky a kalašnikovy. Úloha vyzerala, napríklad, takto: "Malý Omar má jeden kalašnikov a tri zásobníky. V každom zásobníku je dvadsať guliek. Dvoma tretinami guliek zavraždí šesdesiatich neveriacich. Koľko neveriacich zavraždí jednou guľkou?"
"Aj tu v Pakistane potrebujeme nejakých Talibancov pri moci, aby to tu prečistili."
"To tvrdíte vy, čo ste nezažili Taliban na vlastnej koži. Pakistan by sa zrútil, keby sa Taliban dostal k moci, buďte si istí!" vybuchne Sultán. "Predstavte si, že by strhli všetky reklamné plagáty. Už len na tejto ulici je ich niekoľko tisíc. Všetky knihy s podobizňami živých bytostí by spálili a vyrabovali by aj celý pakistanský filmový a hudobný archív. Zničili by všetky prístroje. Už nikdy v živote by ste nemohli počúvať hudbu alebo tancovať. Všetky internetové kaviarne by zatvorili, televízne obrazovky by sčerneli a následne by ich skonfiškovali, rádio by vysielalo iba náboženské programy, všetky dievčatá by museli odísť zo školy a ženy by prišli o prácu. Aký dosah by to malo na Pakistan? Krajina by prišla o státisíce pracovných miest a upadla by do hlbokej depresie. A čo by robili všetci tí čerstvo nezamestnaní ľudia? Stali by sa z nich bojovníci? Nepremenil by sa Pakistan na zastaranú krajinu?"
Muž mykne plecami: "Dobre, dobre, možno nie celý Taliban, iba zopár predstaviteľov."
"Princ Daúd toho mal plné zuby. V roku 1961 vstúpil do platnosti zákon, ktorý štátnym zamestnancom nosenie burky zakazoval. Odporúčalo sa v ňom, aby sa obliekali západným štýlom. Ľudom chvíľu trvalo, kým sa ním začali riadiť no v sedemdesiatych rokoch v Kábule takmer nebolo učiteliek alebo sekretárok, ktoré by nenosili sukne a blúzky, zatiaľ čo muži chodili v oblekoch. Fundamentalisti sa však odhaleným ženám vyhrážali, že ich postrelia do lýtok alebo im polejú tváre kyselinou. Keď sa začala občianska vojna a v Kábule bol nastolený islamistický režim, čoraz viac žien sa zahaľovalo. S príchodom Talibanu sa ženské tváre z ulíc vytratili."
Ach no, táto kniha bola miestami úsmevná, ale v drvivej väčšine to bolo smutné čítanie. Asne Seierstad sa podarilo vytvoriť jedinečnú knihu, na základe osobnej skúsenosti života s afgánskou rodinou počas niekoľkých mesiacov. Vykreslila dynamiku života v rodine jedného kníhkupca, vzájomné vzťahy, pravidlá ako tieto vzťahy fungujú, utrpenie, ktoré v rodinách a vzťahoch spôsobuje náboženský fundamentalizmus a tiež aj stručnú históriu tejto ťažko skúšanej krajiny. Určite odporúčam prečítať.
Po knihe o Andersovi Breivikovi som si povedala, že po autorke ešte určite siahnem. Jej štýl je perfektný. Bola som zvedavá na ostatné jej knihy a práve Kníhkupec z Kábulu je jej najznámejšie dielo.
Åsne bolo umožnené pobývať v rodine kníhkupca niekoľko mesiacov. Sultán Chán(ako ho Åsne pomenovala, chrániac tak skutočnú identitu podnikateľa a jeho rodiny)ako rešpektovaná hlava rodiny,rozhodoval o každom a všetci bez výnimky ho poslúchali. Matka, sestry, bratia, synovci...Ako najstaršiemu chlapcovi sa mu dostalo všetkého, najmä vzdelania, aj keď boli chudobní. Hneď v úvode som dostala pomyselnú facku. Epizóda,kde sa Sultán (myslím, že už bol 50tnik)rozhodol vziať si ako druhú manželku 16-ročnú príbuznú. Jeho dovtedy jediná manželka musela s pokorou prijať mladú ženu, prenechať jej miesto nielen v spálni,ale napriek nesúhlasu rodiny s druhou svadbou,potupu "starej" manželky zavŕšil tým, že im osobne musela navliecť zásnubné prestene. Lebo Sultán to tak chcel. Už tu,a to bolo vskutku v úvode príbehu Chánovcov,bolo jasné ako sú vnímané ženy v Afganistane. Vďaka Åsne sme mali možnosť nahliadnuť do života každého člena rodiny-v značnej miere ovplyvnený Sultánovými príkazmi a rozhodnutiami. Ženy to mali\majú naozaj ťažké,no ani chlap, ktorý nemal to šťastie, že sa narodil ako prvorodený, nič nevyhral. Neviem do akej miery autorka sprostredkovala skutočné pocity postáv a koľko toho si domyslela,ale podala celý príbeh perfektne. Po každej kapitole som si vravela...JE TOTO MOŽNÉ V 21. STOROČÍ?
Ženy ako slúžky, zahalené, podriaďujúce sa každému, najmä tie mladé. V závere príbehu sa mi až vlasy dupkom stavali, čo všetko pretrpela Lejla, Sultánova najmladšia sestra.
V úplnom závere knihy Michal Hvorecký šokuje!V afgánskom kníhkupectve majiteľov syn pil kofolu! Poznal bryndzové halušky, lokše a pivo! Milovník československého dizajnu a kuchyne sa nájde asi všade XD
„Tak nám padnul ten Afghánistán,“ napsal by zřejmě dnes ten pisálek s nevymáchanou hubou, jmenoval se Hašek, jestli si dobře vzpomínám. Jeho armáda se zhroutila během pár dnů, což prý nikdo nečekal. O této zemi mám dvě knihy: Místa na půli cesty (viz můj komentář na databázi) a Knihkupce z Kábulu. První knihu jsem zakoupil asi za dvacku v Levných knihách na jednom nádraží a druhou za 2 Kč, po jejím vyřazení z naší obecní knihovny. Nikdo ji nečetl. Škoda. Obě knihy vám toho o A. řeknou velice mnoho a měli by je číst zejména ti, kteří stále nejsou v obraze. Náš a jejich svět je tak rozdílný, že je nelze nijak spojit.
O invazi a misi do této země krásně promluvil Pavel Kočvara, jeden z našich vojáků, kteří tam sloužili:
„Když jsem tam letěl, nemyslel jsem si, že jdeme zachraňovat demokracii, ale doufal jsem, že někomu pomůžeme, ulehčíme život,“ uvažuje Kočvara o misi v Afghánistánu. „První šok byl, když jsem viděl houf dětí, které hází kameny na americký obrněnec. Naskočilo mi: To je osmašedesátý!“ A jako totální kulturní průlom popisuje dojmy z filmu Avatar. „Někdo stáhnul Avatara a s pár chlapama jsme se na to společně dívali. Zírali jsme, zírali a zírali. A pak někdo řekl: Ty vole, to jsme my!,“ popisuje Kočvara. „Ještě teď mě rozbolí břicho, když si na to vzpomenu. Uvědomili jsme si, že my jsme ti nadutí vojáci, co mají na své straně šílenou technologickou převahu. A jinak nic. Místní lidé se k nám chovali zdvořile, spolupracovali. A já jsem si představoval proč: Pracuješ na zahrádce za domem, okopáváš rajčata, a najednou slyšíš dunění, pak ještě silnější a ještě. A za chvíli se rozezní zvonek na domovních dveřích. Otevřeš, stojí tam tři borci se zbraněmi, mikrofony, neprůhlednými brýlemi, ověšení další spoustou věcí a řeknou: ‚Dobrý den, nerušíme? Mohli bychom dostat něco k pití?‘ No, co asi uděláš? Budeš sprintovat pro vodu, podáš jim ji a řekneš zdvořile: ‚Teda, chlapi, vy asi musíte mít žízeň.‘“
O 2. světové už Američané napsali pár satirických románů, možná se za pár desetiletí najde někdo, kdo popíše o „tajnostech“ mise v Afghánistánu. Zdá se, že lezou na světlo, hlavně ty, o kterých zasvěcenci věděli, ale nemohli o nich mluvit. Tak si zatím pročtěte alespoň pár knih zde nakupených pod heslem Afghánistán, můžete začít třeba Knihkupcem v Kábulu.
Knihkupec z Kábulu je skvěle napsanou reportáží o světě, který lidem ze západní evropy může přijít až neskutečný.
Příběh jedné afghánské rodiny, kde slovo otce je zákon a nikdo si nedovolí mu odporovat, žena nemá žádná práva a naděje spolu se sny musí pohřbít v útlém věku a město kábul, zapisující osudy všech takových rodin, ve kterých se to od té zdokumentované příliš neliší.
Příběhy členů rodiny, snících o svém vlastním pojetí svobody - ať už se jedná o možnost jít studovat a nemuset pracovat v knihkupectví, svobodě před svým vlastním otcem nebo vymanění se z nekonečného kruhu starání se o celou rodinu.
Kniha je silným svědectvím o životě v Afghánistánu. Porovnání před a po Taliánu…
Zajímavá sonda do jiné kultury. Autorka nevyslovuje žádný názor, jen předkládá fakta. Některé příběhy jsou dost šokující, čtenář je opravdu rád, že žije v Evropě. Tím, jak je to napsané, se vše ještě umocní. Styl je syrový, jednoduchý, bez zbytečné omáčky.
Podtitulu „Příběhy ze života“ jsem si všiml až při psaní tohoto komentáře. A mnohé je mi nyní zřejmější. Jedná se o skutečné příběhy afgánské rodinné pospolitosti, tak jak je život umí vyskládat - tedy bez ladu a skladu. A já do závěrečné stránky věřil, že se autorce podaří alespoň poslední kapitolou jednotlivé příběhy nějak propojit. Doufal jsem v katarzi. Marně. Po dočtení epilogu jsem pochopil, že jednotlivé příběhy sice spojuje předivo rodinných vztahů, ale to je vše. Každá kapitola je v podstatě slepou uličkou se dveřmi ústícími do zcela jiného příběhu. A autorka dává sporadickou možnost se do již navštívených míst vrátit. Což mi bylo líto.
Pokud však člověk na román nahlíží jako na literaturu faktu a pomine tedy beletristickou stránku věci, je nutno přiznat že výpovědní a informační hodnotu tato kniha má. Relativně obyčejná rodina, ve které autorce bylo dovoleno žít a s jejími členy soužít, je snad to nejlepší prostředí, které nám dovoluje lépe pochopit, jak složitý a dramatický je život v Afghánistánu. A člověk jsa přesvědčován, že je nutno přijímat nedostatky našich životů s ohledem na tíži života jinde, snad opět nabývá více pokory.
V mysli mi hodně ulpěla burka, kterou autorka využila coby symbol nesvobody většiny afgánských žen. Burka jako osobní vězení se všemi jejími omezeními, které na mnoha úrovních ztrpčují život ženám v nich uvězněných. Ale také jako symbol mužské touhy ženu ovládat na všech jejích životních úrovních. A burka je v tomto ohledu velmi funkční prostředek a vynález.
Kniha mě donutila nahlížet na muslimské ženy jako na oběti. Což si myslím, že byl záměr, který autorka do malého knižního formátu dokázala úspěšně vtěsnat. Ve výsledku se tedy román dá zařadit do obecné kategorie knih, které prohlubují osobní světonázor a rozmělňují tendenci vidět svět černobíle. A takových by se prostě mělo číst víc.
Kniha ukazuje, že vedle radikálních islamistů žijí v Afghánistánu i islamisté liberální. Ti se neodpalují v obchodních centrech, ale zcela pokrokově nechávají ženy nakupovat, neuřezávají hlavu nevěřícím a místo burky svým manželkám občas povolí i hidžáb. I tak se ale v těchto kruzích nesluší, aby žena měla nějaké vlastní touhy a přání či aby si sama vybrala manžela, měla sex před svatbou či zpochybňovala genderové stereotypy. Toto je Afghánistán v roce 2003 a Seierstad píše stejně brilantně jako ve svých pozdějších knihách Dvě sestry a Jeden z nás. Jak by vypadal kulturní posun, kdyby se autorka do Kábulu vydala v roce 2021?
Norská novinářka žila několik měsíců ve středostavovské afgánské rodině. Patriarchát. Neschopnost žen oprostit se od pravidel ( i už zrušených). Úplně jiný svět. Přísná a striktní pravidla. Obrovská bída. Složité rodinné vztahy. (2006)
Seierstad môžm veľmi- a najviac ma zasiahla vo svojej knihe Jeden z nás: Príbeh o Nórsku. Jej Dve sestry boli takisto skvelým reportážnym počinom a veľmi som sa tešila práve Kníhkupca z Kábulu, keďže jej začiatočný úspech priniesla práve táto kniha, ktorá sa stala bestsellerom. Autorka zostáva verná svojmu štýlu- reportáž jemne beletrizuje a na základe rozhovorov s ľuďmi, do knihy vnáša príbeh a dej so spádom. Asi by som bola viac zvedavá, nakoľko hlboké rozhovory s ľuďmi vedie, akým spôsobom ich príbehy beletrizuje, pretože sa mi napríklad ťažko verí, ako mohla od Mansúra získať také detaily, pri jeho pobyte v Mazár-er Šaríf-e...
Jeden z detailne zdôvodnených dôkazov, že Boh neexistuje. Ak by existoval, nemohol by sa pozerať na takéto utrpenie, páchané v jeho mene. Je to smutné a poburujúce zároveň, človek žasne, že v dnešnej dobe existuje spoločnosť a žijú ľudia, ktorých mentálny vývoj sa zastavil v 6. storočí a dodnes žijú takmer ako neandertálci. V knihe nie je nič pozitívne, žiadna nádej, žiadny príbeh, ktorý by vás utešil a ponúkol aspoň falošný pocit, že sa to môže zlepšiť. Naopak, v súvislosti s expanziou tejto duševnej vypatlanosti do Európy sa môžeme preorientovať zo šitia rúšok na šitie burok. Kniha inak nie je písaná žiadnym oslnivým štýlom, je to skôr taká amatérčina, ale obsah tu víťazí nad slabšou formou a prečítať sa to rozhodne oplatí. Takže ten, kto z nás ešte nemá aspoň 5 detí, šup pod perinu. Tí, čo touto cestou záchrany Európy nechcú ísť, nech si už pomaly chystajú modlitebné koberčeky.
Opäť skvelá kniha od Åsne Seierstad. Tentokrát o živote v Afganistane počas vlády Talibanu a hlavne po jeho páde.
Kniha nám rozpráva o živote rodiny kníhkupca Sultána Chána, v ktorej aj samotná autorka strávila pár mesiacov. Sultán síce nie je nejak veľmi náboženský založený človek, v svojom obchodíku má rozličné knihy a je to kultúrne založený človek, ale k svojej rodine sa stále správa ako despota. Ako najstarší muž v rodine všetko riadi (okrem výdaja žien, tam má hlavné slovo jeho matka). V knihe sa dozvedáme príbehy jednotlivých členov rodiny - jeho najstaršieho syna, ktorého núti stále pracovať, jeho sestier, matky, jeho dvoch žien...
Kniha je opäť napísaná veľmi čtivo. Keď sa púšťam do takejto literatúry, stále mám obavy, že ma to nebude baviť a stále som prekvapená, ako sa mi takéto knihy skvelo čítajú. Opäť to je kniha, ktorá nám ukazuje, ako dobre sa nám vlastne žije. Nikto ženy v našej spoločnosti nenúti vydávať sa za koho nechcú, nehrozí im trest smrti za neveru alebo trest len za to, že sa samé stretnú s mužom. Kultúra v Afganistane je naozaj strašne odlišná (a nielen tam) a podobne ako autorka, aj ja som často mala chuť jednotlivým osobám vraziť a to som s nimi ani nežila. Knihu určite odporúčam prečítať každému.
Štítky knihy
Afghánistán islám norská literatura muslimové rodinné vztahy Kábul muslimské ženy vzácné knihy knihkupectví dohodnutý sňatekAutorovy další knížky
| 2018 |  Dvě sestry |
| 2005 | Knihkupec v Kábulu |
| 2019 | Jeden z nás: Příběh o Norsku |
| 2024 | Afghánci: Tři příběhy z jedné země |
Velmi zajímavý a čtivý příběh. Díky této knize jsem zjistila, že mě tato tématika zajímá. Zároveň jsem si uvědomila, jak se máme dobře a že bychom měli být nesmírně vděční, za to, že jsme se narodili právě tady!