Knihy básní

14.03.2018

„Tady však
dějiny přestávaly
jak přibývalo netečnosti
jak přibývalo souhlasu netečnosti
aby kdekoli za rohem
s vyloučením veřejnosti a přece ne dosti potmě
a přece ne dosti nenápadně Kohosi zvolna svlékali

Mohl to byt kdokoli, vždy bezbranný, jeden a všichni
Mohl to být kdokoli, když upadl v jejich ruce
neměl podoby ani krásy
aby se nám tím strašněji podobal
Muž Bolesti“

Prošlapat si cestu kompletní tvorbou Jana Zahradníčka, to byla pro mě docela těžká práce – také mi to trvalo přes čtyři měsíce. Nešlo jen o to, že básní bylo opravdu hodně, ale po většinu času jsem měl pocit, že se s autorem nepotkávám, že se nedokážu naladit na jeho vlnu. Bylo to zřejmě dáno jak použitým slovníkem (to všeliké „ó“ a „ach“ a „halouzky“), tak stavbou veršů, tak tématikou básní. Tematické zaměření většiny Zahradníčkovy tvorby mě totiž míjelo hodně. Samozřejmě rozumím osobním i společenským kontextům. Období kolem druhé světové války si říká o vlasteneckou poezii (i když spojení národovectví a náboženství je něco, s čím jsem hodně ve vnitřním nesouladu – bez ohledu na polehčující okolnosti specifické historické situace). Vědomí vlastního fyzického hendikepu zase ospravedlňuje sebelítostivý podtón (zejména v úvodních sbírkách), to chápu, ale stejně jsem si nemohl pomoct a zůstal jsem emocionálně nezasažen.

Nejvíc se mi líbil Zahradníček ve svém poválečném období – přechodem k volnému verši se mu, zdálo se mi, otevřel prostor pro přesnější vyjádření svých myšlenek (které musel dříve uzavřít do rýmů) a jeho tvorba dostala náboj a spád. Výrazně největší dojem ve mě zanechalo Znamení moci, to byl opravdový zážitek, dantovská atmosféra a přirozené propojení popisu konkrétní situace (přebírání moci komunisty) a obecného principu (skupina bezohledných lidí, která zneškodní bezmocného jedince) - skutečně velmi sugestivní.


„Byla jich hrstka
zrovna jak zrní v hlíně
spravedlivých a milosrdných
a touto setbou se obrozovala zem

Vždycky tomu tak bylo
Vždycky tomu tak bude“