Knížecí život
Karel Hvížďala , Karel Schwarzenberg
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/191285/knizeci-zivot-191285.jpg
4
70
70
Karel Jan Schwarzenberg v tomto knižním rozhovoru, jehož podstatná část vznikla už na konci roku 1989, vzpomíná na své předky, zejména na ty, kteří už od poloviny sedmnáctého století žili trvale v Čechách. Pokouší se definovat roli šlechty na konci dvacátého století, hovoří o své rodině, přátelích a zajímavých lidech, s nimiž se v životě setkal. Kromě rodové historie se kniha věnuje působení Karla J. Schwarzenberga v roli kancléře prezidenta Václava Havla. V dodatku z roku 2008 se zamýšlí nad rolí českého politika v postmoderním světě, nad svým působením ve vládě premiéra Topolánka a obecně hodnotí stav české politiky v prvním desetiletí 21. století.... celý text
Přidat komentář
Že se pan Hvížďala umí ptát, jsem věděl už z knih rozhovorů s Václavem Havlem. Větší část knihy tvoří rozhovor s Karlem Schwarzenbergem z let 1989 a 1999, který mi ale kvůli roztříštěnosti témat nepřišel tolik zajímavý jako rozhovory z pozdějších let.
Nicméně bylo velmi zajímavé číst o osobnosti Karla Schwarzenberga, o jeho hlubokých historických i politických vědomostech, názorech a myšlenkách.
Krásná kniha o člověku, který pro tuto zemi vykonal mnoho dobrého a na kterého bylo nespravedlivě nakydáno až příliš mnoho špíny.
kníže pán sedící, spící... tak nám především bulvární média představují člověka z rodu, který pamatuje úplné začátky české samostatnosti. samozřejmě, zhůvěřilost bulváru je vyživována stupiditou českého obecenstva, které spíš zajímá, kolik toho stihla za svůj život vypít nějaká super celebritka, nebo kolik sprostých slov dovede aktuální lžiprezident vtěsnat do jedné věty, nebo kde a co zase ukradl předešlý ješita „to je velké nedorozumění“.
bylo mi ctí, pane kníže, že jsem mohl ve vaší společnosti, doprovázen excelentním publicistou a esejistou Karlem Hvížďalou strávit několik večerů. protože rozhovory s vámi jsem četl pomalu, abych si něco z vašich myšlenek zapamatoval.
zaujalo mě zejména hodnocení historických okamžiků z jiného pohledu, podepřeného dlouholetými zkušenostmi. žel, v našich končinách není zvykem dívat se pravdě do očí, četnější je výskyt šilhání po mýtech, jak dosvědčuje i reakce na tuto knihu.
za opravdový problém 20. století v našich krajích lze označit formální vyřazení šlechty ze společnosti. ne pro to titulování, ale právě pro vyznávání noblesy, vzdělanosti, úcty, odpovědnosti a v neposlední řadě i kvůli protržení důležitých mezinárodních vazeb.
o tom, v jakém stavu se octla společnost svědčí i detaily – když už se malý český člověk přizpůsoboval novým poměrům a nacvičoval hajlování s výrazem vnitřního nesouhlasu, vystoupila česká šlechta, státem neuznaná, na jeho obranu a nabídla své služby. a po válce jí to malý český človíček spočítal i s úroky...
takže bych si dovolil jenom poopravit ono heslo na praporu, aktuálně se čte: „Nebát se a nakrást!“
Bohužel jsem nedokázala dočíst, ztratila jsem se v množství šlechtických rodů, nebavilo mě to. Jsou tam zajímavé intra do historie, např. jak čeští šlechtici podporovali českou státnost, ale celkově se mi knížka nelíbila, nedočetla jsem do konce.
Pozoruhodná osobnost. Není to jen tak obyčejný rozhovor. Je to také lekce z historie. Živá a poutavá lekce pro mě jak stvořená - mým slabým místem jsou jen povrchní znalosti dějin naší země. Kníže mě bavil hodně, jeho vzdělanost, široký záběr, to, že stojí nohama pevně na zemi, životní energie, morální kredit. Nebavil mě těžkopádný úvod, tazatel, který skákal z jednoho tématu na druhé a často i zpět. V souvislosti s odpověďmi mě napadalo tolik doplňujících otázek a velmi často to skončilo useknutím a skokem na úplně jiné téma. Škoda.
Kniha je zajímavá a čtivá, pan Schwarzenberg je nejspíš slušný člověk, ale některé jeho názory mě bohužel vysloveně urážejí. Např.:
Budeme si muset přiznat selhání v roce 1938 a selhání v roce 1968. Je třeba přijít na to, co nás vedlo k tomu, že jsme se vždy v rozhodném okamžiku zachovali zbaběle.
Legionáři (v roce 1918) stát nevybojovali; bylo to tehdá v zájmu spojenců.
To, co jsme dělali v roce 1945, odsun Němců, bylo mnohonásobnou vraždou (neboli vůči sudetským Němcům je kolektivní vina z pohledu pana Schwarzenberga nepřijatelná, ale zároveň odsuzuje chování Čechů v rámci české kolektivní viny!).
Naše české heslo je zfalšované, protože Johlín z Vodňan řekl: Pravda boží vítězí! V roce 1918 jsme si z toho to slůvko "boží" vyškrtli.
Základní vlastností české politiky za první republiky byla úžasná malichernost v chování vůči Němcům; prostě jsme Slováky i Němce zlobili, škádlili - typické symptomy nezralé vůdčí vrstvy.
Maršála Radeckého by všude jinde slavili jako národního hrdinu...
Nacionální socialismus je náš český vynález. Sotva jsme my tuhle hloupost přivedli na svět, s opičí snaživostí se objevila v pohraničí a později v Německu. Edvard Beneš pak tuto stranu přejmenoval na Volkssozialistische Partei; nacionální socialismus je nejdůležitější český vynález tohoto století (!!!? mimochodem je to lež: německou nacionálně-socialistickou stranu založil jako první v roce 1896 Němec Friedrich Naumann, později autor známé Mitteleuropy...).
Za Rakouska si to Češi prohráli během padesátých a začátkem šedesátých let (19. století). Čechům nebylo jasné, co opravdu chtějí.
Edvard Beneš v roce 1938 nezůstal ani pevný, ani statečný.
Druhá strana české tragédie je dána rokem 1918, kdy všechna šlechta z politického českého dění vypadla.
Masarykovi s jeho emigrantskou organizací se podařilo přesvědčit svět, že by měl být československý stát, a pak to selhalo v roce 1938, 1948 a 1968. Československá republika nám tak trochu spadla do klína, Čechům chybí tradice si svou věc vybojovat.
Zaslepenost českého politického vedení (v roce 1938) je vskutku pozoruhodná. Proč si Beneš nepřipustil myšlenku, že by ho mohli spojenci nechat padnout, je nepochopitelné. Celá jeho politická koncepce byla založena jen na cizí pomoci a neměl rozpracované žádné alternativy, ba si je předem, a priori, odřízl. Domnívám se, že v tom hrála rozhodující roli jeho ješitnost. Beneš vlastně nebyl politicky dospělý, spoléhal pouze na druhé. Ani jsme se nepokusili s Uhry vyjednávat a vztahy zlepšit. Že jsme (v roce 1938) nechali padnout bez mrknutí oka Rakousko, a tím se obnažili z jihu, to je velmi podivné. Už v ten okamžik jsme se ocitli v očividném nebezpečí. (!!!? - tohle opravdu myslí pan Schwarzenberg vážně?)
Po přečtení těchto "moudrých názorů" jsem rád, že se pan Schwarzenberg nikdy nestal českým prezidentem. Bohužel i jeho zásluhou se stal v roce 2013 prezidentem Miloš Zeman.
Velice čtivá a poutavá kniha. Karel Schwarzenberg poutavě vypráví o svém rodu, o historii a o svém životě.
Krásné vzpomínky, krásné myšlenky. Zajímavé čtení o životě člověka, který se politikem už narodil.
Škoda, že si tuto knihu nepřečetlo víc lidí. Pak by třeba nevěřili všem těm nechutným lžím a nemusela být promarněna ta obrovská šance vrátit prezidentskému úřadu důstojnost.
Oproti nedávno přečtenému knižnímu rozhovoru Renaty Kalenské s Karlem Schwarzenbergrm Připraven sloužit se Knížecí život nezabývá tolik jeho nejbližší rodinou jako minulostí a původem jeho rodu a jeho provázaností s českými dějinami.
Hodně zajímavé pro mě byla knížecí samozřejmá znalost rodinné historie až do jejího počátku ve 12. století stejně jako šlechtický přístup k majetku, který není primárně o vlastnictví samotném, ale především o odpovědnosti za svěřený majetek i za lidi, kteří se o něj starají, a o jeho následném předání dalším nástupcům.
Pro mě lovosičáka byla navic zajímavá a nová informace z přílohy této knihy, že jeden z předků Karla Schwerzenberga, Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu, rozšířil roku 1783 rodový majetek o panství Lovosice. To v roce 1940 pak spolu s dalším majetkem zabavili tehdejšímu majiteli Adolfu Swarzenbergovi nacisté.
Karla Schwarzenberga si vážím tím víc, čím vic se o něm dozvídám, a inspirativní pro mě je i zde zmiňované staré pravidlo, kterým se ve svém životě řídil: "pomoci každému, kdo si řekne, pokud je to v mých silách a ta pomoc stojí za to."