Knížka o Milce

23.03.2022

Osm kapitol, několik černobílých fotografií a na závěr poznámkový aparát s vysvětlivkami. // Jednoduché, čtivé, cenné. // Zvlášť upozorňuji na kapitolu pátou - „Za první světové války“, která v knize zaujímá strany 86-158. Tato kapitola pomalu, rok po roce, líčí nechtěné partnerské odloučení, Milčinu péči, strach a těžkosti vyplývající ze situace doma, a dobře se tak doplňuje s lehoulinkými Listy z fronty, které psal Fráňa… Jsou si spolu vlastně dost podobní, a to je jejich štěstí. // Na ukázku z knihy opisuji dopisy ze dne 30.6.1917 a dne 5.7.1917. // Knihu doručuji.

------------------------------------
Drahý Franěčku,
nic si nevyčítej a nemysli si, že se Tvé lístky podobají „ubohým oškubaným ptákům“. Jak bysi se chtěl a mohl čím dále tím více rozpovídat, když dálka a délka odluky člověka oněmuje. Věř mi, že bych Ti nezazlila, kdybys vůbec oněměl a nebo poslal jen dva tři řádky za týden a Ty mi píšeš téměř dvakrát denně až si sama vyčítám, že mne zahanbuješ. Že mě máš rád, vím, ale u mého vědění byl, jest a bude otazník až do smrti… Snad si to nikdy neuvědomím tak, až by mi poznání toho proniklo až do morku kostí řekněme, naopak, budu nad tím stát vždycky udivená, jako bys mi to řekl po prve. Ale je to tak hezké, že bych nechtěla ani, aby to bylo jinak. A nemysli si, že se o Tebe nebojím. Naopak, nejsem-li proniknuta jistotou Tvé lásky, žiji v takovém krásném rozechvění, třeba že Ti to bude neuvěřitelné.

Tvá Milka
------------------------------------------
Drahý Franěčku,
vyskočila jsem si zase jednou do výšky, když jsem našla doma růžový lístek z 30./6. popsaný od shora až dolů. To je zvláštní milost od Tebe, za kterou jsem jak náleží vděčna a vděčna skutečně, celým srdcem a bez nejmenšího stínu žaloby, že tak nebývá denně. Můžeš mi věřit, synečku, neboť život je krásný, tím krásnější, čím méně člověk od druhého žádá. Kolik radostných chvil si připraví, když nečeká a dostane. A naučí-li se brát každou maličkost jako krásnou růži, jak si zmnoží a jak si zkrásní život. Jsem teď tak málo přítomna dennímu životu s běžnými událostmi a přece nechodím s mrtvýma očima. Čtu staré ruské básníky, chodím ulicemi s jejich verši né jen v duši, ale přímo na jazyku a jejich krása působí na mne chvílemi tak, že se musím zastavit, neboť nemohu ani dýchat. Snad to nemá být, snad se člověk nemá vyhýbat tomu, čím strádá tolik lidí, ale což dělat, když to jinak nedovedu.

Tvá Milka