Kočovný biograf pana Saita
Annette Bjergfeldt
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/531370/bmid_kocovny-biograf-pana-saita-65bfa99a8e146.jpg
5
128
128
O neposedných střevících na tango, životních úletech a lásce ve všech jejích podobách Když na práh kláštera v Buenos Aires někdo odloží krabici od bot s nemluvnětem, jeptišky dají holčičce jméno Fabiola. U vzpurné Fabioly se brzy projeví zvláštní nadání každému člověku dokáže najít dokonalý pár bot. Stane se z ní nejlepší prodavačka obuvi ve městě a také ke zděšení jeptišek matka Lity, dívky stejně svéhlavé, jako je ona sama. Revoluční doba donutí matku s dcerou uprchnout z Argentiny, sen o Evropě se však brzy rozplyne a obě se ocitnou na malém větrném ostrově nedaleko Kanady a nastěhují se do námořnické ubikace zvané Betlém. V tomto tepajícím srdci ostrova žije spousta výstředních postaviček; mezi nimi i hostitelčina hluchá dcera Oona, která se stane Litinou nejlepší kamarádkou. Zatímco se Lita snaží zorientovat v novém prostředí, její osud zcela změní každoroční návštěvy kočovného biografu pana Saita, který na izolovaný ostrov přiváží pohyblivé obrázky z celého světa.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , HostOriginální název:
Mr. Saitos Rejsebiograf, 2023
více info...
Přidat komentář
Bohužel tentokrát pro mne velké zklamání. Jak moc se mi líbila Kodaňská píseň písní, tak moc se mi nezalíbil Kočovný biograf. Ke čtení jsem se musela nutit v naději, že se vývoj zlepší (opak byl pravdou). Extrémnost nezachrání ani těch pár vnořených životních mouder. Kniha na mne celou dobu svou stylistikou dělala dojem, že je určena dětskému nebo maximálně náctiletému čtenáři, nikoli dospělým, ačkoli obsahově jistě o čtení pro děti nejde.
U Písně jsem tento dojem neměla a její magií jsem se nechala přirozeně unášet. Možná proto, že tancování, boty a kočování nejsou moje parketa, nebo zkrátka v této knížce na mne bylo všeho už příliš. Příběh mi přišel celý přes čáru, vykalkulovaná bláznivá slátanina. Jako jeden velký rauš, který je příliš uřvaný, příliš pestrobarevný, všeho moc. I slovní hříčky tentokrát tlačí na pilu nezdravě. Co v Písni fungovalo, tady mne iritovalo, k postavám jsem nepřilnula. Celé to ve mně budilo dojem patologie nalakované narůžovo. Jenže růžová a pestrobarevná patologie je pořád patologická, i kdyby se zvenčí blýskala a zářila sebevíc (např. zanedbávaní dítěte je pořád totéž, i když se podá rádoby humorně, k smíchu mi nepřijde a pohlazení na duši v něm nevidím)
Zkrátka knihy jsou malá umělecká díla a zrovna toto mi absolutně nesedlo. Ani nejde o setkání v nesprávný čas, nějak mám pocit, že s tímto příběhem bych se míjela v každém čase.
Tentokrát nedoporučím a raději se po letech vydám do slatin na Větrnou hůrku. Možná to tam tolik nezáří a nejiskří, ale příběh je uvěřitelnější a na nic si nehraje.
"Pamatuj si, klec musí vždycky zůstat otevřená. Každý má právo volně letat."
Knížka je moc milé pohlazení.
Jéé, to bylo hezký.. Knížku bych neuměla přirovnat k ničemu, co jsem dosud četla.. zároveň jsem se přistihla, že bych jen ztěžka uměla odvyprávět příběh, který se v ní odehrál. I tak jsem jí dočetla a měla pocit pohlazení na duši, je to takový milý a hravý příběh pro všechny blázínky. Smekám před autorkou za její hravost a nadání. Poklona patří také paní překladatelce, skvělá práce. Hospodu s názvem The Spotted Dick jsem se vážně bála dát do Google, abych zjistila, jestli to je opravdu dezert. A Kapitánova hláška “Na tvém pohřbu ošukám celou první řadu. mi málem probudila spící dítě. Zkrátka fakt hezká knížka.
Annette Bjergfeld má beze sporu talent, píše lehce a přirozeně spojuje jemnost s absurditou. Je ale třeba říct, že Kodaňská Píseň písní, kterou jsem četla dříve, mě zaujala o trochu víc, působila na mě uvěřitelněji.
Tato kniha je krásným příběhem o přátelství dvou žen, který se odvíjí od dětství do jejich dospělosti, a to v neobvyklém prostředí neexistujícího ostrova blízko Kanady.
Už Kodaňka byla výborná a tahle knížka tu laťku drží na stejné úrovni, možná i o kousíček víš. Příběh je to rozvláčný, táhnoucí se přes 50 let. A stejně je to málo. Chcete v tom vyprávění být ještě chvilku. Je v něm člověku dobře, i když se nedějí jen příjemné situace. Fabiola je poněkud nekonvenční matka naprosto tvrdohlavé Carmelity, prostě Lity. Fabiola se životem snaží protančit v rytmu tanga a víc než lidské tváře ji fascinují jejich boty. Boty, které miluje a má kouzelnou vlastnost, že ví, které boty ke svému štěstí potřebujete. Případně, které boty vyloupili banku. Lita se jí tak nějak stala a úplně nesouzní s Fabioliním tanečním stylem. Kniha je rozdělena do sedmi vln, kapitol, podle vln u ostrova Upper Puffin. Na tomto ostrově se odehrává nejdůležitější část života obou. Vyskytuje se zde spousta postav, všechny mají zajímavý osud a všechny Linu nějakým způsobem formují. Ovšem nejvíce Oona, která se stane její nejlepší kamarádkou a pan Sait, který ji nasměruje, kam v životě. Čtení je to hodně poklidné, nostalgické. Žádné velké akce nečekejte. A přitom je to akcí plné. Těch obyčejných, lidských. Najdete tu i poselství, že štěstí není v tom mít hromadu věcí, ale ve vztazích s ostatními, se sebou a s přírodou. Doufám, že autorka už píše další knihu. To čtení je tak uklidňující a naplňující.
Krásná kniha, která se mi ale úplně netrefil do nálady. Za to ale autorka nemůže. I tak to bylo hezké čtení. Příběh, který mi, nevím proč, připomínal Zafónův Stín větru. Snad ta vášeň pro tango? Nevím. Nečekejte strhující děj, spíš pomalý, ospalý příběh, o tom, kde se cítíme doma a proč, o vztazích v malé komunitě a taky o kinematografu a co vše mohl pro některé znamenat. Stojí za přečtení, pro mrazivé zimní dny s kapkou svařeného vína ideální.
To bylo tak krásné čtení. Hned po Backmanovi je autorka moje druhá nejoblíbenější. Dvě knížky a obě taková krása. Ten příběh mi připadal jako život, někdy si tak v poklidu plul a někdy prásk a bouřka, a člověk se pere s podmínkami, které dostal a pak se přestane prát a najde v štěstí. Někdy jsem se u čtení přiblble usmívala a občas byla dojatá a i slzička mi ukápla. To bylo tak krásné, ách.
Všichni kolem pěli chválu, první kniha Píseň písní se mi moc líbila (a víc než tato). Ale do tábora "wow" se nepřidám. Část jsem přeskočila, přišlo mi, že se tam chvíli nic neděje. Jako bylo to milé, originální, na konci jsem brečela, ale 5 hvězd si schovám pro jiné knihy. Přesto jsem ráda, že jsem četla
Přiznám se, koupi knížky jsem dlouho odkládal. Všude jsem na ni viděl reklamy a byl jsem přesvědčený, že určitě bude jen další přeceňovanou knihou z "BookToku". Nemohl jsem se více splést.
Kniha se čte jednoduše, je zábavná, psaná odlehčeně a je relaxační, přesto však ne nudná a děj je zajímavý. Nemohu slovy popsat jak jedinečný a přesto nostalgický je autorčin styl psaní. Zároveň musím dát poklonu paní překladatelce, protože jsem přesvědčený, že velká část čtivosti je právě její zásluha.
prima pribeh na prodlouzeny vikend za peci, zazemi s hezkymi vztahy, navrat do kouzelneho detstvi
Ze začátku jsem se nemohla začíst. Příběh je to moc pěkný, místy mi připomínal atmosféru filmu Čokoláda.
Dvě knihy od Annette Bjergfeldt a rázem je má oblíbená autorka a už se nesmírně těším na cokoli dalšího od ní. Jak mě uchvátila Kodaňská píseň písní, tak Kočovný biograf pana Saita se jí okamžitě zařadil po bok. Jak já se do světa Fabioly, Lity a Oony zamilovala. To byla úplná lahoda číst. Připadalo mi, že kteroukoli denní dobu jsem se zakousla do příběhu, jako bych ochutnávala delikatesy z celého světa. Tahle knížka je pocta zvuku, pocta melodii i pocta filmu jako takovému. Tak jsem se do pocitů Oony vžila, že mi připadalo, že všechny ty krásné zvuky slyším a vnímám i já a koneckonců začala jsem víc naslouchat i v reálu.
Byla to skvělá jízda s příchutí magického realismu a já zase brečela i se usmívala a všichni mi tam tak přirostli k srdci, že jsem je těžko opouštěla.
Nádherný román o tom, kterak se matka, vášnivá tanečnice tanga a úžasná znalkyně bot Fabiola a její dcera Carmelita (zkráceně Lita) dostaly z Argentiny na téměř Bohem zapomenutý větrný ostrov Upper Puffin blízko kanadského pobřeží... Fabiola tu zůstat nechce, jenže Lita se velmi rychle sžije s místní komunitou, v níž nachází svou druhou rodinu, a odmítá odplout na pevninu... Lita konečně potká kamarádku na život a na smrt - hluchou Oonu - a život obou dívek velmi ovlivní pan Saito, Japonec, který po severských ostrovech kočuje a promítá lidem filmy...
Tahle knížka je jednak krásně napsaná, hojně používá obrazná vyjádření a neobvyklé metafory, přináší celou plejádu pitoreskních postaviček a často tragikomických situací, ale má i krásné vyznění: jestliže budete mít mysl otevřenou a oči i uši "na šťopkách", dokážete objevit krásu světa a štěstí i v takovém nehostinném zapadákově, jako je Upper Puffin (či jakýkoli jiný kout planety)... A to je myslím nadčasové poselství: nemusíte mít pohodlný život se spoustou "moderních" vymožeností a lehce dostupnými příležitostmi, stačí být naladěný na snahu a vůli být šťastný a ty příležitosti si vás najdou, nebo je sami objevíte i v původně zdánlivě neiinspirativním prostředí... Čili buďte aktivní a kreativní, dívejte se kolem sebe, vnímejte své okolí a ono to své ovoce přinese...
Svou poetikou a náhledem na svět mi knížka připomněla Towlesova Gentlemana v Moskvě - svět je barevné místo plné zajímavých lidí, a i když možná i zažíváme víc smutku než radosti, stejně je skvělé, že tu můžeme být, vždyť je to všechno tak zajímavé a jedinečné a skvostné!
Jedna z top knih letošního roku...
Jedním slovem nádhera. Ač nejsem bůhvíjaká cíťa, musím přiznat, že ani nedokážu spočítat v kolika pasážích se mi nahrnuly do očí slzy.
Posílám veliké poděkování @zanicenyknihkupec . Jen díky Vám jsem se odhodlala knihu přečíst.
Anotace pro mě nezněla příliš lákavě, ale nakonec jsem podlehla doporučení jednoho opravdu zaníceného knihkupce. A jsem za to neskutečně ráda.
Již po pár stránkách jsem byla lapena přenádherným příběhem. Autorčin styl psaní mi neskonale vyhovoval a stejně tak její smysl pro humor. Ještě jsem neměla dočteno a již jsem si objednala další autorčinu knihu a to Kodaňská Píseň písní.
Vážně jsem nečekala, že mě bude bavit příběh o ženě Fabiole, která každému sežene dokonalé boty. O její dceři Carmelitě, zkráceně Lita, která nám příběh vypráví svým dětským způsobem. A o všech dalších postavách, kteří žijí na ostrově Upper Puffin. Ti nejlepší se ubytovávají v Betlémě, nejdůležitější stavbě celého Upper Puffinu, kam každý rok jezdí pan Saito se svým kočovným biografem. Na jeho návštěvy jsem se těšila úplně stejně jako lidé z ostrova.
Čtení knihy doporučuji!
„Nic neláká tolik jako to, o čem si člověk myslí, že nemůže mít.“
Druhá kniha autorky a já jsem byla velmi zvědavá na první větu; v Kodaňské písni jsem ji obdivovala. Tady to bylo s první větou slabší a podobný dojem mám z celé téhle knihy. Ano, je v ní spousta skvělých postav, příběhů a myšlenek, a určitě patří ke knihám, které budu našim čtenářům doporučovat, ale mě osobně oslovila autorčina prvotina více. Možná je „druhotina“ slabší, ale pořád patří k nadprůměrným knihám, které stojí za to číst. Já jsem tady našla několik skvělých momentů, které si asi budu ještě dlouho pamatovat, namátkou třeba kajuta! A již podruhé nacházím v knize cizí slovo, které jsem nikdy předtím neslyšela: hipopotomonstroseskvipedaliofobie.
„Postupně pochopím, že příští týden je příjemně nezodpovědný čas, který se dá podle chuti používat celý život. Příští týden zhubnu dvacet kilo nebo vyhraju v loterii. Příští týden přestanu pít nebo potkám svého vyvoleného. Člověk je asi jediný tvor na světě, který operuje s tím, že nějaký příští týden vůbec nastane. Občas je příští týden to jediné, k čemu se můžeme upínat.“
Krásný příběh. Jistě, působí jako pohádka s dobrým koncem. Ale co je vlastně konec příběhu nebo pohádky? Dokud neumřeli, žili šťastně? Přesně tak, jenom smrt je konečná za jednotlivými příběhy, ale jejich odkaz si s sebou nesou ti, kteří dosud žijí. Příběh, kde se dokážeme s některými skutky ztotožnit, některé odsoudit, ale kde je vidět hlavně dobrá stránka lidí žijících ve své blízkosti, kterou už si někdy neumíme nebo nechceme připustit k tělu.
A biograf dokáže tyto okamžiky zastavit, zmrazit a uchovat pro vyprávění dalších příběhů.
Moc jsem si knížku užila, pro někoho naivní, pro mě naděje, že ještě není svět úplně ztracen. Ono také kde je hranice mezi naivitou, hloupostí, uměním a věděním?
Mimochodem Oona bylo jméno poslední manželky Charlie Chaplina :-)
" Maggie a Albert zvelebovali Betlém, dokud jim nedošly peníze. Proto na chodbách pořád stály štafle, když jsme o desítky let později dorazily my s Fabiolou. A proto bylo na stěně pět různých barevných odstínů jako návrhů na vymalování. Betlém byl přehlídkou nedokončených projektů. Takových, jakých je život plný a které rozčilují ty, kteří by nejraději kolem všeho uvázali úhlednou mašli. Skutečné osudové dílo však není hotové nikdy.
Jde o to mít něco ze dne. Využít příležitosti. Jinak život proteče člověku mezi prsty.
Filmové střihy mezi dvěma okny jsme probírali často. Výhled z Betléma byl kouzelný celoročně. Dopoledne se nad přístavem často vznášel slabý opar. Slunce se ho ze všech sil snažilo prorazit a občas se mu podařilo, že se moře v mlze třpytilo. Ústím přístavu celým den proplouvaly červené kutry a nad stožáry kroužila hejna bělostných racků toužících po nočním úlovku. Každou hodinu vznikl nový motiv, impresionistické obrazy ohraničené okny jako zlatými rámy."