Kokoschkova loutka
Afonso Cruz
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245331/bmid_kokoschkova-loutka-fhn-245331.jpg
4
38
38
Román Kokoschkova loutka, odměněný Cenou Evropské unie za literaturu, je originální výpovědí o životě člověka a jeho údělu. Osudy postav jsou líčeny v duchu netradiční poetiky, zachycující vše z co nejvíce možných perspektiv, takže jediná postava je zároveň postavami několika a tatáž událost se dá nahlížet různě. Příběh ukradeného rukopisu Thomase Manna, muže, který na základě manželčiných snů rekonstruuje starověkou alexandrijskou knihovnu, či židovského chlapce, jenž se skrývá v podzemí obchodu s ptactvem, i další vytvářejí osobitý svět, v němž lidé žijí pod hranicí svých možností a příčinou stárnutí je promrhaný čas. V duchu zásady, že život je nápodobou umění, a nikoliv naopak, pak jeden z hrdinů píše knihu v knize, která svou magickou mocí mění náš omezený svět a obdaří hrdiny příběhu jejich pravou existencí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , ArgoOriginální název:
A Boneca de Kokoschka, 2010
více info...
Přidat komentář
toto balansovanie na hrane prózy a poézie sa mi veľmi páči. snová, ľahko magická mozaika postáv a príbehov. chýbajúci dej mi vôbec nechýba. tá kniha má úplne všetko, čo potrebujem :)
V něčem mi román připomínal Ajvazovy fantaskní hry s příběhy a jejich větvením, i když Kokoschkova loutka víc dbá na emocionální dopad na čtenáře. Zvláštně strohé a přitom jazykově bohaté, prokvetlé hořkou ironií. Hezký příklad knihy, kde rafinovaná forma mohla lehce zvítězit nad obsahem, ale nestalo se. Popravdě jsem nebyl daleko od nejvyššího hodnocení.
Zajímavá fabulace, ale postavy byly jako loutky z papíru, chyběl jim větší prostor aby mohly projevit svůj charakter. Taky sem postrádala větší rozvinutí příběhu postav z první části a nějakou dohru setkání Cecilie a Matyáše Popy, když už ostatní setkání v tomto předivu příběhu měla vždy nějakou dohru a další význam pro celý román. Cruz mě navnadil svým jazykem a postřehy ale výsledek za očekáváním nakonec pokulhával.
Chyběl mi děj, jedná se spíš o mozaiku událostí a vzpomínek. Ale rozhodně není kniha nudná, je milá, poetická, odpočinková "jednohubka".
Miluji skládačky a tahle kniha pro mě jednou takovou byla, plná nečekaných překvapení, když do sebe jednotlivé dílky zapadly a vyloupl se obrázek... A krom toho věty jako "Byl jako porcelán v obchodě se slony." nebo "smrt je velký nepřítel milostné korespondence" zkrátka pohladí po duši...
Jsem ohromena.
S jakou podivnou lehkostí nás pero autora vede stránkami, jakým milým a příjemným stylem vypráví o nepředvídatelnosti osudu a náhod! Líbilo se mi proplouvat tímto příběhem, začínajícím v troskách města čtyř tisícových tun bomb. Líbilo se mi číst řádky i mezi řádky, líbily se mi i postavy, jež každá měla svou osobnost a žádná nebyla zbytečná. Líbilo se mi to.
Bylo mi potěšením číst toto výjimečné dílo.
Za sebe mohu s čistým svědomím napsat - skvělá kniha, krásný styl, poetický - přestože autor píše o takových věcech, jako je rozbombardování Drážďan. Našla jsem tu řadu myšlenek, které mě oslovují. Asi se mnou spousta čtenářů nebude souhlasit, ale "u mě dobrý"!
Štítky knihy
portugalská literaturaAutorovy další knížky
| 2015 |  Kokoschkova loutka |
| 2018 |  Květiny |
| 2020 | Knihy, ktoré zhltli môjho otca |
| 2015 | Maliar pod kuchynským drezom |
| 2023 | Princíp Anny Kareninovej |
Svět postav knížky Afonsa Cruza : Drážďany únor 1945. Na každé dva obyvatele připadla jedna bomba. Teplota v centru města dosáhla tisíce pěti set stupňů Celsia. Ustát i sebemenší vjem z prožitého a člověk kulhá do konce svého života. Tak jako Izák Dresner, kterému voják před jeho očima zastřelil kamaráda. A hlava mrtvého kamaráda padla na Izákovu botu. A Izák začal kulhat. Do konce svého života. Tíha té hlavy v přeneseném slova smyslu tížila celý jeho život a nedalo se uniknout.
Působivá knížka, krásná slova laděná do myšlenkových konstrukcí, z kterých prýští jako studánka odvěká touha člověka po harmonii, empatii, po míru. Jako protiklad Drážďanům 1945, jako protiklad nenávisti a zla obecně.
… My tady vyrábíme životy. Netvoříme fikce, nýbrž skutečnost. Existenci tvoří svědectví. Bez toho není nic. To „ten druhý“ činí, že existujeme. Bez jeho vnímání není nic. Esse est percipi … být znamená být vnímám. Zmnožujeme člověka, vytváříme nové způsoby vidění věci… A to povznáší člověka k nesmrtelnosti : jeho myšlenky se stávají univerzálními a každého obohacují. Slova mohou vstoupit do uší neuvěřitelného, nesčetného množství lidí… Když se staneme mnohými, staneme se nakonec všemi, což je Všechno a což je Jedno...
To byly jenom citace na ukázku z této překvapivé knížky plné imaginace, intenzivní emocionální nálože až s mystickými prvky. Loutka, která nahrazovala Kokoschkovi Almu, je vzorcem pro myšlenku, že žijeme, pokud nás vnímá okolí. A tím sdílením se formuje síla těch, kteří spojeni pomyslným vláknem můžou ovlivnit běh dějin.