Kolibřík
Sandro Veronesi
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/460355/bmid_kolibrik-Sxc-460355.jpg
4
119
119
Je těžší setrvávat na místě, nebo být neustále v pohybu? Má neštěstí vyhrazené jízdní pruhy, nebo to do nás napálí nazdařbůh? Nejnovější román uznávaného italského spisovatele Sandra Veronesiho Kolibřík (Premio Strega 2020) klade čtenáři řadu otázek a všechny se nějak dotýkají tajemství a ironie lidského osudu, pomíjivosti našich životů i snahy zabránit tomu, aby se chvíle, jež jsme prožili, „neztratily v čase jako slzy v dešti“. Nenápadným hrdinou příběhu jedné rodiny, který si čtenář musí poskládat sám ze střípků života zprostředkovaných empaticky ironickým vševidoucím vypravěčem, z dopisů, e-mailů, esemesek a záznamů telefonních rozhovorů, ze seznamů a inventářů – neboť věci mají v životech lidí svůj význam a svou roli – je oční lékař Marco Carrera přezdívaný Kolibřík: zpočátku kvůli svému malému vzrůstu, později pro své urputné úsilí udržet se na jednom místě i navzdory pohromám, jež se na něj řítí. Číst Kolibříka, melancholický román, jehož tematickou konstantou je smrt a umírání, a přesto z něj sálá víra v život a v lidské pokolení, je jako listovat albem fotografií, probírat se zaprášeným archivem, dívat se na staré filmy, poslouchat staré desky. Sandro Veronesi potvrdil svou pověst jednoho z nejlepších současných italských romanopisců, neboť se přesvědčivě vypořádal s nesnadným úkolem zachytit ducha času i jeho plynutí a vtisknout individuální zkušenosti kolektivní rozměr.... celý text
Přidat komentář
Táto kniha je oveľa náročnejšia než sa na prvý pohľad zdá. Napriek tomu, že má len necelých 300 strán, tak som ju čítal skoro týždeň. Myslím, že je to dané predovšetkým tým, že rozprávanie nie je plynulé. Autor vám odhaľuje jednotlivé čriepky, ktoré postupne vytvárajú mozaiku celého príbehu. Za na prvý pohľad bežnými situáciami, iróniu a nevinnými rozhovormi či už osobnými alebo elektronickými, sa skrýva veľké množstvo depresie. V tomto útlom románe sa skrýva aj pestrá paleta ďalších tém. Sú to hlavne psychické problémy, smrť a predovšetkým veľké množstvo sklamania. Hlavný hrdina je nenápadný a jediné po čom v živote túži je, aby sa život aspoň na chvíľu zastavil. Vynakladá veľkú snahu, aby sa všednosť bežného dňa z jeho života nevytratila. K záveru kniha nabrala až filozoficko-politický rozmer. Práve ten záver ma trochu mrzí, pretože mi prišiel patetický. Možno to bol autorov pokus vniesť do knihy trochu optimizmu, ale mne to tam nesadlo. Kolibrík je veľmi silná kniha, ktorú odporúčam hlavne pokročilým čitateľom.
Kolibřík je další knihou, kterou jsem si našla právě na základě zdejšího hodnocení. Tentokrát ovšem musím přiznat, že tohle určitě není kniha, kterou bych nechtěla minout.
Podobně jako mnozí další čtenáři jsem ji četla poměrně dlouho a občas jsem se musela vracet a připomínat si souvislosti. Humor je zde vzácné koření; mě jako Češku ovšem pobavil rozhovor Carrera – Carradori o tenisové turnajové prohře 6-0 a 6-1, respektive jeho pokračování, kdy Carreru o dva roky později deklasoval jistý Ivan Lendl: „A byl navíc o rok mladší, hubený jak lunt a měl jen jeden dres, ten, ve kterém nastoupil proti mně.“
Ne, není to snadné a jednoduché čtení, a já nepatřím mezi ty oslovené. Třeba Polední hodina se taky rozjížděla ztuha a dlouho mi trvalo, než jsem konečně začala chápat souvislosti, ale potom mě vtáhla a nepustila. Tady mě asi nejvíc zaujaly ty „střípky“, z nichž se životní osudy hlavní postavy postupně skládaly, ale stále jsem zůstávala v roli nestranného a hlavně nezaujatého pozorovatele.
Nelituju času stráveného s Kolibříkem, protože jsem zjistila to podstatné: určitě to není kniha pro běžné čtenáře naší knihovny.
„Nebyli stvořeni jeden pro druhého. Po pravdě řečeno, nikdo není stvořen pro nikoho dalšího a lidé jako Marina Molitor nejsou stvořeni ani sami pro sebe. Ona hledala jen nějaké útočiště, nějaký diskurs, aby mohla jít ještě chvíli dál, ale on nehledal nic menšího než štěstí. Ona mu vždycky lhala, to je pravda a to je špatné, to je moc špatné, protože lež je rakovina a šíří se dál, zapouští kořeny a mísí se se samotnou podstatou, kterou ničí, ale on udělal něco horšího: on jí věřil.“
"Faktem je, že je snadné pochopit, že za pohybem je vždycky nějaký důvod, zato pochopit, že se nějaký důvod skrývá i za nehybností, je těžší."
První stránky mě navnadily, těšila jsem se, byla jsem nedočkavá... pak jsem se začala ztrácet v čase a pochopila jsem, že tuhle knihu nejde číst rychle. Jsem moc ráda, že mě kniha donutila věnovat se jí soustředěně a pozorně. Stálo to za to.
Tenhle román mi od začátku čtení asocioval slova synchronicita a pomíjivost. Netypická forma, jakou je sestaven, ještě víc umožňuje dojem, že svět jsou naházené střípky náhod, událostí, známostí a že svět běží překotně dál a neumí se nikdy zastavit. Kousky příběhů skládají Kolibříkův život plný štěstí i neštěstí, a ač ten si zakládal být pořád stejný a stát na místě, i jeho nakonec pohřbil čas a přenechal jen ve vzpomínkách dalších generací.
Nádherný román plný působivých momentů. Čtení bych si víc vychutnala, kdybych na něj měla víc času v jednom kuse. Trochu střípkovitý styl vyprávění nešel dohromady s mým současným střípkovitým stylem čtení, chtělo by to více se do toho ponořit. Po hodně dlouhé době byla toto kniha, o které jsem přesvědčená, že si ji brzy přečtu ještě jednou, ona za to stojí. Nálada jak ze Salmana Rushdieho, skvělé!
Po Nebi nad Perninkem jsem po Odeonce vděčně "čapla" všemi deseti a byl to balzám na duši - ne dějem, ten je poměrně tklivý, ale stylem i originálním pojetím vyprávění. Chvíli mi trvalo si ty střípky smysluplně poskládat a možná mi i něco uniklo, ale čtení jsem si vychutnala. Pokud máte náladu na něco hloubavého, lehce neuchopitelného a přitom hutného, zkuste Kolibříka...
Uzasny klasicky roman. Citliva sonda do intimnych hlbok zivota . Krasne napusane, precitena kazda veta, kazde slovo ma hlboky zmysel. Nezabudnutelne.
Po sklamaní z pokračovania Tej, čo sa vracia, mi chuť napravila iná talianska kniha. Kolibrík rozhodne stojí za prečítanie viac ako všetky talianske autorky, ktoré sa vezú na talianskej vlne, ktorú spustila Ferrante. Jedinečná kniha!
"... musíte myslieť výlučne na seba, na to ako, ako si zachovať chuť vstať každé ráno z postele... Tú chuť, tú vôľu musíte nachádzať v sebe samom. Len takto sa budete môcť skutočne starať o vnučku. S deťmi je to šialené, veď to viete: vnímajú živšie to, čo sa im zamlčí, než to, čo sa im povie. Keby ste sa starali o Maraijin s prázdnom v duši a v srdci, túto prázdnotu by ste jej odovzdali. No ak sa budete usilovať túto prázdnotu vyplniť, a nie je dôležité, či sa vám to bude dariť, alebo nie, dôležité bude len to, aby ste sa o to usilovali, tak potom jej odovzdáte toto vaše úsilie a toto úsilie, to je, celkom jednoducho, život." (cit.)
Mi ta zvláštní forma ani střídání děje nevadilo, spíš naopak... Autor rozhodně umí psát, ale rád si pohrává se čtenářem, napíše skvělé, cituplné pasáže o životě a umírání, aby je vzápětí vyplnil výčtem negativ nebo mýtickou pohádkou... Kniha mi přijde nekonzistentní a překombinovaná... při čtení autorova doslovu mě napadlo, že se snažil spoustu nápadů zbytečně naroubovat do sebe - zpracovat svoji povídku, filmy, příběhy jiných... možná, když by z knihy udělal dvě kratší, byly by lépe konzistentní...
Zvláštní a asi i originální forma je tu tak trochu na škodu. Od cca poloviny mě postavy a jejich osudy přestaly zajímat.
Kniha napísaná nezvyčajným štýlom. Poprehadzované príbehy rôznych časových období, vsunuté listy, SMSky, telefonáty. Táto kniha sa ma dotkla. Len to dieťa budúcnosti mi prišlo nasilu (môj subjektívny názor), preto 4*.
To byla kniha. Není to žádná bichle, přesto mi její četba zabrala poměrně dost času. Ale u takové knihy to ani nejde jinak. Neustálé třídění myšlenek a děje. Navíc autorovy vysvětlivky na konci..no mohla bych díky nim začít číst znovu od začátku. Škoda, že není přeloženo víc děl od autora případně děl, na které odkazuje.
Každopádně nezapomenutelná kniha. Bude ve mně ještě dlouho rezonovat. Pouze kapitola Nový člověk ve mně nechává rozporuplné pocity, ale i to je inspirativní. Kde končí starý člověk a začíná nový? Co jednomu přijde hloupé, považuje jiný za geniální.
Děkuji překladatelce, i díky ní neměla knížka žádnou vadu na kráse.
Né, že bych úplně všemu tleskal, několik pasáží (především v závěru) mně vůbec nesedlo a přimělo k nespokojenému poreptávání, ale ani tyhle drobné šmouhy na jinak perfektně vyleštěném zrcadle mě nedokázaly odradit od pětihvězdičkového hodnocení, protože jako celek je ta knížka naprosto úžasná. Stylistika, jazyk a forma zpracování (skládání jednotlivých izolovaných střípků) si těch 95% zaslouží.
Postmoderní hravý balanc mezi vysokou literaturou a kýčem. Autor nikdy z lana naštěstí nespadne. Zajímavý motiv: eutanázie.
Mám ráda romány, kdy si čtenář musí z nechronologicky rozházenych střípků příběh zrekonstruovat sám, a ani nevadí, jsou-li některé události naznačeny předem, zde to spíš působí jako ochranné změkčení dopadu... Kolibřík je v tomto ohledu ideální koláží klasického vyprávění a dialogů (nebo monologů), ať už v dopisech, nebo soudobých mailech, telefonátech a SMS.
Příběh nejen o vztazích, nesouladech, míjení se i rozhodnutích být tu pro potřebné blízké, o ztrátách opakovaně rozmetavajicich starý život ... ale v základním plánu o životních přístupech k pohybu v proudu událostí, který se na člověka valí z vnějšku. A Sandro Veronesi ve své postavě Kolibříka (takového novodobého Joba) nepokrytě obhajuje - v kontrapunktu moderní doby změn jako úniku a změn pro změnu samotnou - sílu nudné a nedoceněné stálosti.
Taky by se mi asi více líbilo, kdyby autor své "sdělení" místo do utopicky horečnaté kapitoly o člověku budoucnosti nějak nenásilně rozesel mezi řádky ostatního vyprávění...ale jinak je to jemná a citlivá (a občas i snesitelně sentimentální) kniha, která snadno dokáže jak vtáhnout, tak přimět se zastavit a zapřemýšlet nebo zapolemizovat.
Kolibřík
Opět se mi to podařilo. V italském knihkupectví jsem namátkou sáhla do regálu a bez předchozí znalosti, jen na základě obálky a krátké anotace jsem si koupila - poklad. Kolibřík je jedna z knih, kterou jsem - přestože to není rozhodně lehké čtení - přečetla jedním dechem. A to ještě místy zatajeným. Je to vlastně jeden obyčejný příběh obyčejného života..ale Sandro Veronesi z něj dokázal udělat příběh více než neobyčejný. A jak to tak u mě bývá, už na mě čeká další autorovo dílo.