Komediantka

08.04.2016

Román z roku 1896. Začíná tak sladce, odstavci jako „Rozhostilo se ticho jarního poledne. Stromy stály nehnutě, mlčenlivě. Zelené, ostré listí buků viselo ospale dolů jakoby opojené světlem, teplem a tichem.“ A pak přijdou realistické popisy vnitřního stavu dlouhodobě hladovějícího člověka, čelícího několikeré nečekané zradě, osamělého, otřeseného lhostejností a sobeckostí okolí. Pokud můžu soudit, autor má velký vhled do sklíčenosti duše a stejně opravdově působí i pasáže hledající pochopení a úlevu.

„Její popelavý obličej byl pokryt nažloutlými skvrnami a z vystouplých skelných očí vhlížel neustále krutý, hrozivý hlad. Chodila po divadle jako stín, tichá a zdánlivě klidná, uvnitř však bičovaná deptajícím pocitem hladu. Byla už odhodlaná ke všemu.“

„Očima se vysmívali poražené: jízlivé poznámky, škodolibé vtipy se začaly sypat z všech stran a dopadat na její duši, omráčenou nečekaným úderem. Rozlehl se surový smích, který ji doslova bičoval. Lidská podlost, obnažená ve své hrůzné podobě, se kolem ní rozběsnila.
Jana neřekla ani slovo ani se nepohnula; pociťovala strašnou bolest v srdci, v němž jako by praskaly všechny cévy a zalévaly ho krví utrpení a zoufalství.“

„Zdálo se jí, že spočívá na dně studny a z hloubky, do které byla uvržena, vidí občas bledý blankyt nebe, jindy zase hlubokou noc, sem tam nějaký třpyt hvězd. Nejednou jí zastírala oči nějaká černá křídla, takže neviděla vůbec nic. Cítila pouze, že burácení života, doléhající sem ozvěnou, jeho chaos, křik, slzy a zoufalství stékají po hladkém roubení studny a vlévají se jí do duše jako do nádrže, naplňujíce ji úplně neznámou bolestí, kterou cítila v celé své rozjitřené bytosti.“

„Průměrný člověk nezaplatí za hrušku tisíc rublů – dejme tomu – protože ví, že by to bylo šílenství. Zná cenu tisíce rublů a cenu hrušky, ale z kapitálu života je ochoten rozházet celé tisíce za maličkosti – za flirt, který netrvá déle než dozraje několikahaléřová hruška. A proč to dělá? Protože se nikdy nezamyslel na cenou vlastní životní energie. Takový člověk oslepne jako býk, když před ním toreador zamává červenou plachtou, a za tu slepotu pak platí kusem svého života.“

„Její duše upadala do agónie, takže už si ani plně neuvědomovala, co ji to zlomilo, jaké neštěstí ji srazilo k zemi, proč pláče, kdo vlastně je.“

„Nejlepší lék na utrpení mozku je rozšířit srdce, spojit se s přírodou.“