Maigret a lovec zvuků

29.10.2023

Maigret hodně jinak. Nahrávka se jmenovala Magnetofon a z interpretace tohohle drásavého příběhu mrazilo. Nejvíc mě sebral konec.

15.07.2023

Taková malá motanina a vrah se nakonec přihlásí sám. Trochu slabší případ.

04.08.2022

Časy se mění, a tak jsem se občas i zasmála, byť u detektivky to čtenář úplně nečeká. Super hyper novinka magnetofon jen mate stopy a nakonec jde o něco zcela jiného. Krádeže v domech boháčů se při tom vyřeší jen tak bokem. ;)

01.06.2022

No, velkému detektivkáři se tady povedlo zachytit profil typu vraha v současnosti velmi oblíbeného způsobem, který je neobvyklý! Strohý, stručný a přesto naprosto vystihující všechno klíčové! To teda klobouk dolů!!!

28.12.2021

Na to, kolik toho Georges napsal, si držel celkem slušnou laťku. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že starší maigretovky byly lepší. V lovci zvuků jde právě jen o ten nápad, že si někdo místo fotek pořizuje zvukové záznamy míst, která navštívil. Ale dle mého tento nápad zůstal hrubě nevyužit a děj se zvrhne v malého pitavala z francouzského města. Jde o jednohubku na jedno odpoledne, která neurazí, ale ani nenadchne.

17.08.2020

Příjemná detektivka s dávkou nostalgie, která nezklame.

07.11.2019

Dnes se takový případ jeví jako málo atraktivní, ale ve své době byly možnosti úlevy trýzně svědomí pachatele jen v dopisech a telefonním hovoru.
Osobní zpověď psychopata v soukromí u Maigretových je testem odhadu komisaře o pachatelově nebezpečnosti. Stoický nadhled pro lidské problémy je pro komisaře typická kladnost, se kterou budí důvěru i mezi postiženci zločinnými choutkami.
Audiokniha se zvukovými koloryty té doby, klasika.

14.12.2017

Mimořádně mne zlákala knížka z knihotéky, má 129 stránek, a tak je na cestování prostě ideální. X-krát prověřený autor. Jsem už zhruba v polovině, a vůbec nezklamal. Osobitý styl, mne láká svojí lidskostí, a přímo obyčejnou civilností. Zatím naprostá spokojenost.

Doslovný překlad názvu zní Maigret a vrah.

Tak jsem konečně dočetl. Po kouskách, v tramvaji, metru, po chvilkách před usnutím. Dojem dobrý, z knížky, z Maigreta, ze Simenona. A tak se zamýšlím.
Jde o detektivku? Podle mne jde spíše hlubokou sondu do duše Maigreta, do duše pana autora. Kniha by dost dobře mohla být i sondou do duše vraha, ale vzhledem k jejímu rozsahu, jedná se o knížečku doopravdy tenounkou, poslední číslovaná stránka má na sobě číslo 129, nám pohled na vrahovu duši sice zprostředkovává, ale nijak už ji dále podrobně nepitvá. Kniha milovníka autorových děl určitě nezklame. Milovníka detektivek všeho druhu nejspíše příliš neuspokojí. A konečně ani toho, kdo by se chtěl začíst do hlubší sondy vrahovy duše rozhodně neuspokojí zcela, spíše něco málo naznačuje.
V každém případě, i kdybychom knížku přepsali, a vynechali všechna jména a místní názvy, nikdo, kdo je přinejmenším povrchně seznámen s několika autorovými Maigretovkami, by ani na tu nejmenší chviličku nezapochyboval ani o tom kdo je hlavní postavou, kdo je tím detektivem, ani o tom, kdo je autorem. Natolik se autorovy detektivky, často spíše obrázky z pařížského života odlišují od ostatní produkce v tomto žánru.
Opakuji, kniha se mi líbila. Především svým lidským přístupem. Na druhé straně musím přiznat, že jak ve svém průběhu, tak závěru, působí do značné míry depresivně.
No, ale zanechme těch rádoby psychologických úvah, a pojďme se začíst, spolu se Simenonem do onoho smutného příběhu.
Jinak na závěr ještě dodávám. že jak tady na DK občas čtu, že matka Durellová musela být svého druhu andělem, tak zde, byť jen na několika málo řádcích najdeme konstatování, ze kterého můžeme vyčíst, že paní Maigretové autor zřejmě občas přisuzoval podobný osud.
Začnu na stránce 9 tohoto vydání.

Gino pocházel z Neapole. Měl krámek se smíšeným zbožím na rohu ulice Chemin Vert a Popincourt. Prodávala tam vlastně jeho žena Lucia, kdežto on připravoval vzadu čerstvé nudle, ravioli a tortellini, pirožky plněné masem. Všichni ve čtvrti je znali. Pardon léčil Ginův krevní tlak.
Výrobce nudlí byl tlustý, těžkopádný, měl krátké nohy a brunátnou tvář.
"Vraceli jsme se od mého švagra z ulice Charonne. Švagrová čeká děcko a každou chvíli to může být. Šli jsme v tom dešti, a vtom jsem uviděl ..."
Polovina jeho slov zanikala v bouři. V rigolech se řinuly potoky vody, museli je přeskakovat, a ojedinělá auta stříkala proudy špíny na několik metrů.
Pohled na ulici Popincourt, který se jim naskytl, byl nezvyklý. Od jednoho konce k druhému nebylo vidět chodce, svítilo už jen pár oken a výkladní skříň malého bistra.
Asi padesát metrů od bistra stála obtloustlá žena, nehýbala se, držela deštník, kterým cloumal vítr, a u jejích nohou bylo vidět ve světle pouliční lampy tvar nataženého těla.
Maigretovi se vybavily zasuté vzpomínky. Ještě než se stal vedoucím kriminální brigády a byl pouhým inspektorem, často se mu stávalo, že přicházel první na místa rvačky, vyřizování účtů nebo ozbrojeného přepadení.
Ten člověk na zemi byl mladý. Nebylo mu snad ani dvacet let, měl na sobě koženou bundu a dlouhé vlasy mu spadaly na šíji. Padl dopředu a na zádech mu bundou prosakovala krev.

Další už je jenom na vás. Bylo velice těžké vybrat charakteristický úryvek, a neprozrazovat při tom nic z děje, z obsahu knížky.
Pravděpodobně ne každému z vás se knížka bude líbit, ale za přečtení určitě stojí.

16.01.2017

Klasika, která se dobře čte je chytrá a smysluplná.

05.09.2016

Není to nejlepší autorova kniha, zápletka není nijak dechberoucí, ale Simenon píše tradičně dobře, na úrovni, takže jsem si přece jen početl.