Komu se dá věřit?: Jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly zase rozeštvat
Rachel Botsman
Když je víra opravdu slepá. Každý den nasednou miliony lidí do aut neznámých řidičů. Další miliony přespávají u naprostých cizinců. To vše na základě pouhého online hodnocení na té či oné platformě. Stejné miliony lidí současně ztrácejí důvěru ve všechny a všechno, čemu doposud svěřovali svůj život, peníze nebo bezpečí. Vlády, zavedené obchodní značky, banky, média a další instituce přicházejí o důvěru občanů, zákazníků a diváků. A popularitu naopak získávají různá protisystémová hnutí a technologické platformy. Podle Rachel Botsmanové, expertky na vliv nových technologií na lidské chování, vstupujeme do věku distribuované důvěry: naši důvěru stále více formují online nástroje na úkor tradičních společenských vazeb. Co to však znamená pro politiku a celkově pro lidskou společnost?... celý text
Literatura světová Literatura naučná Sociologie, společnost
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Who Can You Trust?: How Technology Brought Us Together – and Why It Could Drive Us Apart, 2017
více info...
Přidat komentář
Skvělá kniha, která mnohým pomůže pochopit a vnímat určité vazby, které díky sociálním sítím a internetu vznikly a vznikají každý den. Velmi vtipná obálka a první polovina knihy byla pro mě perfektní a na jeden pěkný večer. Druhá polovina začíná být trochu slabší a hlavně ne tak zajímavá v aktuálním rozsahu. Občas mám dojem, že paní autorka raději vyprávěla příběhy než aby se dostala k jádru věci. Obecně jsem doufal, že v knize bude trochu víc detailů a hlubších vazeb, i když pro většinu to bude více než dostatečné. Přesto kniha, kterou bych klidně navrhl komukoliv, kdo chce trochu víc chápat moderní dobu a (ne)důvěru v technologie především u mladší generace, která přišla na svět s úplně jinými možnostmi a "standardem".
Obávám se, že kniha nikomu moc nepomůže:
Lidi ze sociálních sítí jsou občas docela nebezpeční, když vytváří něco, o čem ani neví, jestli a jak vůbec bude fungovat. Co je docela fajn třeba na hobby serverech (např. čtenářských:-), tak může být docela problém, pokud jde o majetek, zdraví nebo životy.
Autorka je bohužel místama až neuvěřitelně povrchní - a kniha pak připomíná spíš "seznam úžasných bohatých IT byznysmenů, se kterými jsem se setkala během psaní knihy", místo aby něčím přispívala k orientaci na netu, analyzovala rizika nebo tak...
Na druhou stranu aspoň něco málo o "stále větším bratru" v knize je - i když příliš málo a příliš pozdě.
Co kdyby existovalo celostátní hodnocení důvěry, které by posuzovalo, jak dobrým jste občanem? Prototip už mají v Číně a to Systém sociálního kreditu. Velký bratr byl v porovnání s tímto systémem pouhým břídilem a Orwell se nejspíš obrací v hrobě... Podle dosaženého scóre se bude hodnotit naprosto vše (jako návaznost na možnost nároku na sociální dávky mi v našem kraji nezní úplně blbě...) přinese to "reputační konzultanty" a "reputační audity" a příživníci typu PWC budou mít zase práci... Informace, které o sobě dnes tak velkoryse zveřejňujeme, možná bude jednoho dne někdo nějakým způsobem hodnotit.... takže milý ouředníku, čteš-li tato slova, všechno je v hajzlu (tohle bylo aspoň za mínus 10 bodů a já jsem dnes v domově důchodnců bez večeře).... a už dost...
Podle Rachel Botsmanové je důvěra „nejcennější a nejkřehčí hodnota naší společnosti“. Autorka uvádí, že důvěru je možné rozdělit do tří kategorií. Nejdříve vznikla důvěra lokální, kdy si lidé důvěřovali v malých komunitách. Následovala důvěra instituční, kdy důvěru zprostředkovávají smlouvy, soudy, instituce. Dnešní typ důvěry označuje Botsmanová jako důvěru distribuovanou. Lidé přestávají věřit institucím a odborníkům a opírají se o názory publikované vlastně kýmkoli na internetu v podobě recenzí a hlasování. Na základě takto získané důvěry jsou ochotni svěřit svůj čas, majetek, zdraví či dokonce život i docela neznámým lidem. Příkladem může být jízda s neznámým řidičem Uberu či ubytování přes Airbnb v bytě cizího člověka. V knize se čtenář dozví, jakou roli hrála důvěra při vzniku takových internetových gigantů jako čínská Alibaba nebo právě zmíněný Uber.
Kniha je psána čtivě, ani překlad (Jiří Petrů) neklopýtá. Jistou výjimkou z čtivosti textu je kapitola o blockchainu, kde autorka po mém soudu srozumitelnosti textu zůstala přece jenom něco dlužna. Publikace je vybavena pečlivým poznámkovým aparátem, v němž čtenář najde i odkazy na další četbu k tématu. Nechybí ani slovník pojmů týkajících se důvěry.
S plným vědomím toho, že v čase distribuované důvěry každý využíváme moc, „která je nám všem dostupná jediným stisknutím klávesy“, dávám knížce plný počet hvězdiček. Osud tohoto mého komentáře je pak již v rukou vás čtenářů – internetových recenzentů.
Důvěra je určitě základem každého dobrého vztahu. Mé manželství dvacet sedm let fungovalo na důvěře. Na důvěře, která vycházela z lásky. A naše láska mohla být tak silná právě proto, že mezi námi existovala důvěra. Spojené nádoby. Dnes si uvědomuji, že důvěra byla základním atributem našeho vztahu. Ve chvíli, kdy jsme o ní přišli, se začal náš svět hroutit. A nakonec se zhroutil úplně. Pokud by se snad měl někdy znovu obnovit, nepůjde to bez obnovení důvěry. Ovšem znovu získat důvěru v něco, co vás zklamalo, jde jen těžko. To ví každý. A ví to také ti, kdo s důvěrou obchodují… Stejně jako ve vztahu je důvěra důležitá téměř ve všech oblastech života. A stejně jako ve vztahu se i zde zklamání velmi těžko léčí.
Rachel Botmsnaová předkládá v knize odvážnou teorii, a to že stojíme na začátku třetí, zatím největší revoluce důvěry v dějinách lidstva. Jako první vznikla důvěra lokální, kdy lidé žili v malých komunitách, v nichž každý každého znal. Následovala důvěra instituční, což je důvěra zprostředkovaná různými smlouvami, soudy nebo třeba značkami. Ta umožnila obchodu prorazit za hranice nejužšího okolí a položila nezbytné základy pro organizovanou průmyslovou společnost. Třetí je důvěra distribuovaná, která se teprve rodí a souvisí právě s dnešní dobou. Spočívá v tom, že jsme stále nedůvěřivější k lidem, ale nemáme problém věřit online nástrojům nebo platformám.
Asi nejděsivější je vize současné Číny, kde se právě zavádí systém sociálního kreditu. O vytvoření sociálního kreditního systému začali čínští představitelé hovořit v roce 2014. Cílem je, aby do roku 2020 získal každý občan Číny hodnocení na základě svého chování. To chce vláda monitorovat více než 170 miliony bezpečnostních kamer, umělou inteligencí, inteligentními brýlemi a technologií na rozeznávání obličejů. Výsledkem má být rozsáhlý dohledový stát, jenž dokáže sledovat všech téměř 1,4 miliardy Číňanů.
Podle záměru bude mít každý člověk „sociální kredit“, který bude ukazovat, jak dobrým a prospěšným občanem je. Pozitivní aktivity budou kredit vylepšovat, škodlivé aktivity kredit snižovat. Co přesně bude způsobovat poklesy či růst, je tajné, ale je celkem jasné, že směrem dolů vás povedou porušování pravidel, ať už těch jasně daných zákony (řízení, kouření, znečišťování), ale i uměle vytvořených. Tam může jít o přílišné hraní počítačových her, sdílení fake news a vůbec jinak nevhodného obsahu. Navíc jde o Čínu, takže kladný a záporný vliv bude silně založen i na ideologii a chování v souladu se společenskými normami.
Možná si řeknete, že je to šílené. Ale zamyslete se – nemáme tak trochu všichni touhu hrát podobnou hru? Získat si také „lepší hodnocení“ prostřednictvím svých účtů na Facebooku, Instagramu a dalších? Netoužíme, aby nás lidé co nejvíce lajkovali, posílali srdíčka, hvězdičkovali?
Kniha je prostě plná zajímavých a leckdy fascinujících informací. Botsmanová se chytře ptá a nabízí neotřelé odpovědi. Nabízí alternativy. Kam až budeme ochotni dojít ve své důvěře v technologie? Budeme věřit svým mobilům a aplikacím v nich víc, než svým přátelům? Budeme věřit autonomním autům? Budeme věřit robotům? Co budeme ochotní udělat, abychom měli lepší ohodnocení na sociálních sítích? Čeho všeho jsme ochotni se vzdát? Soukromí? Svobody…?
Doporučuji jako povinnou četbu pro vysokoškoláky. Není totiž vše tak, jak to na první pohled vypadá.
Autorovy knížky
2018 | Komu se dá věřit?: Jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly zase rozeštvat |
Ve finále vlastně docela spokojenost. Asi jsem dle názvu a anotace taky čekal něco trošičku jiného, ale možná trochu překvapivě jsem si knihu užil tomu navzdory. Botsmanové se daří čtivě a zajímavě předkládat a popisovat všechny vytyčené body důvěry a nutí člověka k zamyšlení i asociacím, které by ho třeba jinak ani nenapadly. Občas by se mi líbilo, kdyby se jen neklouzalo po povrchu a autorka se zbavila tendence být pouhým "pozorovatelem", ale přesto si myslím, že obzvlášť v dnešní době, kniha jistě stojí za přečtení.