Konec dobrodružství
Graham Greene
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/130901/bmid_konec-dobrodruzstvi-kQr-130901.jpg
4
64
64
Anglický romanopisec Graham Greene je z těch moderních autorů, kteří svým dílem nemilosrdně analysují současnou západní společnost. Svět, v němž Greenovi hrdinové žijí, prodělává krisi, jež byla vyvolána otřesy první i druhé světové války. Společenské i mravní hodnoty jsou silně narušeny a lidé nenalézají východisko ze zmatků, v nichž se ocitají. Pocit vytrženosti a opuštěnosti je nutným důsledkem stavu, v němž člověk nemá před sebou perspektivu, která by mu ukazovala k budoucnosti. A právě s takovými vykořeněnými a osamělými lidmi se setkáváme téměř ve všech románech Grahama Greena. „Konec dobrodružství“ tuto skutečnost ještě podtrhuje tím, že dějištěm tu není ani Vietnam, ani Sierra Leone nebo Mexiko, nýbrž Londýn. Bendrix, Sara a Henry tam žijí jako cizinci, uzavření v krunýři vlastního já, odcizujíce se nejen svému okolí, ale i sami sobě. Problém, který tu Greene zpracovává, je přenesen do roviny intimního života rodinného, v němž hrdinka hledá únik ze samoty a instinktivně se obrací mimo rodinné prostředí. Tím, že autor hlouběji motivoval prastarý problém nevěry a žárlivosti, tím, že jej začlenil do moderního kontextu života, i tím, že jej podložil hlubokou životní filosofií, vytvořil dílo, které se svým významem vymyká běžnému průměru společenských románů tohoto druhu. Největších účinů dosahuje Greene v extremních polohách, na samých hranicích uměleckých možností: na jedné straně je to pronikavý pohled do milostných vztahů, na druhé straně jsou to dedukce filosofické, z těchto citových vztahů vyplývající. Napětí mezi těmito dvěma póly drží odvážnou skladbu tohoto románu, jehož smysl — jak praví německá spisovatelka Gertruda von Le Fort ve studii o Grahamu Greenovi — je nutno spatřovati v tom, že kniha rozechvívá srdce, uvolňuje naši mysl a rozbíjí mentorskou samolibost.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1959 , Lidová demokracieOriginální název:
The End of the Affair, 1951
více info...
Přidat komentář
Milostný víceúhelník,ale hlavně trujúheník z více úhlů.A nad tím vším visí trojúhelník s vševědoucím okem uvnitř.
Je toho tu hodně k úvahám.Správně.Je to tak.Je to kniha přemýšlivá.
To je ta otázka,která mě trápí,jak poznaj lidi,že je mají lidi rádi ?
Asi si najmou soukromé očko,aby to na ně vypátrali.Tu se vám otevřou skryté komnaty (nic není samozřejmě černobílé) a vy se nestačíte divit.
Graham laškuje s milostnými vztahy.Není mu cizí ani partnerský (přátelský) vztah.Ha ha.
Psychologie jede na plné obracečky a ten zlom,ten úhel jak to skočí na jemný pohlaví.Pobaveně tleskám.
Žádná růžovka,ale kvalitní literatura bez milionu odstínů špíny.
Navíc část dotýkající se náletů.
A ten pocit.Ten pocit jen si to zkuste představit.Je právě rok 1944.Nad hlavou vám létají V1.Jste zavaleni a toho kterého milujete ...
Nejde si to představit.Nezažili jste to !
[ čteno v originále ]
Na začátek musím zmínit, že Graham Greene prostě uměl psát. A to říkám jako někdo, koho málokdy zaujme nějaká "klasika". Seč je tohle první román, který jsem od něj četla, mám za sebou i pár jeho povídek a celkově se mi hrozně líbí styl jeho psaní, i když nejsem zrovna fanoušek knih tohoto stylu.
Kniha se četla dobře, příběh byl dost k zamyšlení a hrdinovy poznámky k ostatním postavám byly místy dost úsměvné. Zajímavostí je , že je celý tento příběh (velice okatě) inspirovaný Greenovou vlastní aférkou. Musím se tedy přiznat, že mě postava Sáry vůbec nebavila (celá část jejích deníků se vlekla a přiznám se, že jsem občas přeskakovala, jak moc mě to nezajímalo), ale naopak hlavního hrdinu jsem si dost oblíbila.
Rozhodovala jsem se, jestli dát 3 nebo 4*, nakonec dávám 4, ale pro mě osobně je to něco mezi.
"Je strašně podivné zjistit a uvěřit, že vás někdo miluje, když víte, že na vás není nic, co by se komukoli, kromě rodičů nebo Boha, mohlo zdát hodno lásky." (s. 105)
Graham je pro mě Dostojevský 20. století, nelze asi jinak o něm smýšlet. I on staví své dílo na polyfoničnosti, tedy dialogu různých přesvědčení, přesto všechno nakonec stejně brání víru, ale není to samozřejmě jednoznačný vztah, vztah neproblematický, ale vysoce kritické uvažování, které je komplexní a je radost takové vyznání v próze číst. Někdy je dobré si poslechnout i extrémní názory ateistů s jahodou na bradě, protože nakonec právě a priori daná uzavřenost před jakýmkoliv jiným pohledem, než svým vlastním, brání člověku uvěřit.
Tohle opravdu není "divertimento" pro zábavu na jeden večer. Překvapilo mě to silou a hloubkou - sice mužské lásky a žárlivosti, která bude jiná než mně vlastní ženská, ale přesto dostatečně univerzální, aby ťala do živého.
Když pročítám anotaci výše, nevidím v tom příběh, který čtu, vypadá to na zcela tuctový román, ale právě to, co je mezi podrobně popsaným úvodem a koncem stojí za to číst důkladně a produmat i provnímat s hlavním hrdinou.
Nejvíc mě ale celou dobu štvala (a štve čím dál víc) Sára, jako jediná ženská hrdinka, kolem které se točí svět: vše jí spadlo do klína bezpracně a bez nějakého valného zájmu - i oba "její" mužští (hlavní hrdina se svými mouchami a trochu větší slaboch manžel), kteří bez ní nemohou být, a vrcholem je Richard, úplně patetický milovník. A Sáře nestačí celý svět, i Boha by nejraději takhle nějak dostala na podnose a ještě kolem toho dělá hotový tyjátr (v deníku) a myslí si, že to všechno má "na háku" (schválně používám těhle pro sebe neužívaných nehezkých pojmů, protože se na ni opravdu hodí). Dokonce by si prý vylezla místo Krista na kříž a hojila by ty chudáky, kterým ubližuje - až tak...!
Protože celé dumání o Bohu, víře a všem, co to obnáší, je čistě v režii Sáry, tím pádem klouže po povrchu (copak ona vůbec něco do hloubky zkoumá a vnímá?), nepovažuji to za nosné téma; skoro jakoby to bylo parodické, odosobněné zkoumání něčeho možná zásadního, ale možná taky ne (zásadního).
Pořád se nemohu smířit s českým překladem titulu, který naznačuje leccos, jen tenhle intimní obsah nikoli; celou dobu se mi vnucuje spíš něco jako Konec afér(k)y, čemuž bychom dnes rozuměli dobře (v polovině 50. let by to bylo nepřijatelně bulvární), ale asi by to zase poněkud devalvovalo celý příběh...
„Nemám zapotřebí Ti psát nebo s Tebou mluvit, protože víš všechno dřív, než to vyslovím.“ Velký milostný příběh, který je nejen o lásce mezi mužem a ženou, ale také, a možná především, o lásce k bohu. Kolikrát už se člověk modlil za dobrý konec, sliboval hory doly, ale sotva se oklepal, většinou na podobné sliby zapomněl. Jenomže Sarah dala tváří v tvář smrti slib, který už nemohla vzít zpátky a krásný milostný vztah tak přerostl v tragédii téměř antických rozměrů. Láska a touha se mísí s žárlivostí, nedůvěrou, pochybnostmi, odvržením, odsouzením, morálkou a fanatickým katolicismem.
Mimochodem výborné je i filmové zpracování, kde ústřední mileneckou dvojici ztvárnili Ralph Fiennes a Julianne Moorová (pod názvem Hranice lásky).
Zápletka je sice do značné míry sofistikovaná, ale působí příliš vykonstruovaně. Greene své postavy používá spíše jako proměnné ve svých teologicko-filosofických funkcích než živé bytosti. V horším případě jsou to jen chodící klišé (literární kritik). Autor vrší paradoxy, aby dokázal relevanci víry. Během čtení mě přitom čím dál tím silněji přepadal pocit, že se všechno točí kolem nějakého viru. Na scéně máme různé hrdiny, kteří se víře více či méně brání – někteří dokonce velmi urputně, jako třeba kazatel ateismu, který přesvědčuje kohokoli, kdo naslouchá jeho pravidelným přednáškám v parku. Jakoby se mezi nimi nicméně šířila epidemie, jelikož čím více vzdorují, tím účinněji je postupně jednoho po druhém víra přepadá, včetně ateistického kazatele. Na konci prakticky žádný ateista nezbude (i sucharský úředník Henry se mi zdál nalomený). Zajímavé je, že tento pocit musel mít ze svého románu i autor, neboť hlavní hrdina ke konci věc komentuje ve stejném smyslu: je to jako nějaká nákaza. Jeho komentář se týká faktu, že ústřední femme fatale byla coby malé děvče pokřtěná a přesto, že si na to nepamatovala, naprosto propadla tenatům křesťanské víry, až si z rozporu mezi touhou po nemanželském sexu a slibem Bohu uhnala smrt. Konec dobrodružství tak lze číst jako svého druhu epidemic thriller zobrazující středně pokročilé stádium šíření. V hypotetickém dalším díle by na autora navazující epigon mohl popsat, kterak víra zachvátila celý západní svět, v podobném duchu jako dnes tolik populární horory s námětem zombie apokalypsy. Dle názoru některých molekulárních biologů či neurologů má navíc víra co dělat s určitou genetickou výbavou. Pokud tedy platí, že exprese specifických genů značně přispívá k pravděpodobnosti, že bude dotyčný navštěvovat kostel, pak by Konec dobrodružství bylo možné číst také jako svéráznou kritiku anglické třídní společnosti, v níž pozorujeme jasně viditelné následky důsledné třídní endogamie.
Pane bože jak to ten chlap dělal, že uměl tak krásně psát. Tahle knížka je navíc z těch, které Greene sám pro sebe považoval za vážné, to znamená, že je tam málo legrace, ale všechno je hodně promyšlené a je tam něco jako filozofický přesah. Mně teda připadá zajímavé nejvíc to, že celá třetina děje je vypravována očima ženské představitelky Sáry, nevím který jiný spisovatel by se toho odvážil. Možná Ovidius Listy heroin?
První část je milostný příběh, jak ho vidí chlap. Druhá část jak ho vidí dáma a skoro bychom nepoznali, že je to tentýž příběh. Třetí část je už zase pánská záležitost, ale podaná tak nějak věcně a s odstupem asi proto, že ženská už do toho nemůže zasahovat a je to jen o ní bez ní. Opuštěný milenec a ovdovělý manžel mohou jen zbyetčně mudrovat nad věcmi, které pro milující ženu byly tak samozřejmé. Pro Greena je tady zase jednou příležitost k útoku na bezcitná pravidla katolické morálky, asi to bylo jeho hobby.
Není to lehké čtení. A pro ateistu obzvlášť. Mnohý odloží bez dočtení. Důležité je, že kniha v podstatě nemá děj. Obráceně - má děj, ale velmi pomalý, omezený na určité klíčové okamžiky. Určitě pomůže pochopit jiný přístup k životu, jiné myšlení, jiné lidi. A to snad není málo.
---
Chtěl jsem původně začít úplně jinak - v tom smyslu, že lidský rozum má tendenci každou informaci hned zařazovat, brát ji jako odpověď na aktuální otázky a že to ne vždy je skutečně rozumný přístup. Prostě mám z té knihy smíšené pocity a nevyznám se v nich. Občas bych i chtěl. Tak ostatní promiňte, že jsem si to tu takhle odložil.
Této knihy si natolik cením, že ji mám ve své, jinak velice skromné, knihovničce. A čas od času se k ní vracím.
Duše pronásledovaná Boží láskou. Ponížená ochota Boží milosti zachytit se v sebemenší puklince skály zvané člověk, začít opravdu od čehokoliv. Lidská svoboda přijmout, odmítnout. Ale myslíte, že "ne" znamená konec dobrodružství? :o)
Pro mě nezapomenutelná scéna z jiného Greenova románu - Jádro věci, kdy Bůh smlouvá se sebevrahem o život. O jakkoli ubohý, hříšný, ale život. Protože dokud člověk dýchá, On má naději a žádné odmítnutí není definitivní.
Takové totální obklíčení a neodbytnost do poslední vteřiny - pro jednoho noční můra, pro jiného nejhlubší životní naděje. Podle toho, zda víme, oč se hraje.
(SPOILER) Román "Konec dobrodružství", neobyčejný milostný příběh, který se odehrává v Londýně na samém sklonku války .Flirt spisovatele Bendrixe a vdané Sáry Milesové přerůstá sice v životní lásku, ale i ta končí ve slepé uličce. Příběh je vyprávěn v retrospektivách, asi po dvouletém odstupu sejde se exmilenec Bendrix s podvedeným manželem Henrym, toto setkání vede k vysvětlení Sářina činu."V neštěstí jsme si vědomi své vlastní existence, byť by to bylo ve formě obludného egoismu. Zato štěstí nás ničí, ztrácíme svou individualitu!" Sářina láska se vyhraňuje v pravý opak Bendrixovy lásky - tam, kde on chtěl vlastnit je ona ochotna se vzdát. Tento román patří k nejvyzrálejším knihám středního období Greenovy tvorby.
Moje druhá kniha od Greena a myslím, že na delší dobu poslední. Ta kniha nemá příběh, je obdivuhodné, že autor dokáže analyzovat, rozebírat vztah dvou lidí na 100 stránkách, aniž by se někam pohnul a v mnohých pohledech docela zajímavě, ale pro mně to bylo také nepředstavitelně nudné.
Štítky knihy
Anglie druhá světová válka (1939–1945) Londýn zfilmováno partnerské vztahy milostné romány psychologické romány mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 1957 |  Tichý Američan |
| 1947 | Moc a sláva |
| 1994 | Lidský faktor |
| 1964 |  Ministerstvo strachu |
| 1961 | Náš člověk v Havaně |
Co se odehrává v nitru toho, kdo má to štěstí a zažije lásku, o které se celý život sní, na kterou se celý život vzpomíná? Klasik anglické litetatury Graham Greene umí o nejkrásnějším lidském citu psát vskutku čtivě a nádherně košatým jazykem. Všechny druhy i poddruhy citů a emocí, celou škálu toho, co láska přináší - vzrušení, radost, nejistota, obavy, žárlivost, odevzdání se, vášeň..... všechno tu je spojeno v celek, který přímo vybízí k zamyšlení.
"Lidé se přece mohou milovat a nevidět jeden druhého."