Konec starých časů
Jaroslav Žák
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/32964/bmid_konec-starych-casu-TAF-32964.png
4
91
91
Podtitul: Romance v dur o lidech a zvířatech Tragikomické vylíčení únorových událostí v r. 1948 na malém městě. Nejrozsáhlejší autorovo dílo přináší kroniku komunistického převratu v roce 1948, jak jej prožívala řada svérázných figurek fiktivního českého maloměsta Pepův Týnec. Za tím se skrývá autorova domovská Jaroměř, autor sám pak na sebe bere podobu gymnaziálního profesora, řečeného Dlouhý Ferda. Kromě něj se s bouřlivou dobou vyrovnávají například bodrý pan Breburda, švejkovský zřízenec Kandík nebo bohémský knihkupec Žahour, své příležitosti v novém režimu se pak chopí groteskní budižkničemové bez skrupulí.. Román vyšel poprvé až roku 1991 a představuje o něco vážnější tvář oblíbeného humoristy. Přesto jde o román humoristický, jen s poněkud tragikomickými tóny, který uchovává i Žákovu tradici studentského humoru - mnoho klíčových událostí se odehrává mezi profesory a studenty místního gymnázia. V inteligentní nadsázce zároveň představuje galerii tak či onak typického chování českých povah ve vypjaté době.... celý text
Přidat komentář
Celý příběh se odehrává onoho památného únorového dne, který Pepův Týnec nad lesem prožíval až do pozdní noci na 26.2.1948.
Genialita díla spočívá v několika aspektech:
a) Jazyk vypravěče je briskní vytříbená čeština, která nádherně ukazuje bohatost gramatiky a výraziva naši mateřštiny.
Jednotlivé postavy pak promlouvají každá češtinou svojí nespisovnou, neméně pestrou.
Čtenář může být po přečtení díla uvedných kvalit na svůj mateřský jazyk právem hrd.
b) I přes neskutečně velký počet postav v tak zamotaném příběhu, kdy se jednotlivci ztrácejí a zase mnohdy nečekaně objevují na scéně, jsou všechny charaktery velice dobře rozpoznatelné.
c) A konečně, je to tak nádherná groteska parodující (nebo snad jen pravdivě ukazující!?) mnohé archetypy dějinotvorných charakterů, že i dnešní čtenář pocítí nad událostmi té doby jakýsi druh laskavé hořkosti.
děkuji za literární zážitek
Z malých lidí se stali revolucionáři. Humorista Žák byl svědkem obojího a tropil si z nich tak krásné a chytré šoufky, až byla jejich malost jasně viditelná. I zalekli se ho, zavrhli a potrestali. Stejně psal dál a na jeho díle není vůbec znát jak mizerně na tom byl a že nakonec umřel v 54 letech. Když jsem se kdysi smál u jeho filmů pro pamětníky, neměl jsem o tom ani tušení. Škoda, že nemůže vědět, že jeho knížky znovu vzbuzují veselí i mrazení a už nikam nezmizí. Nade vší pochybnost potvrdil, že když něco nesnese trochu vtipu, za moc to nestojí. (Napsáno po přečtení obou dílů.)
Komentář uživatelky Rihatama je plně vystihující. Co k tomu dodat?
Jsem ráda, že jsem tuto knihu objevila - díky tomu, že byla načtena jako audiokniha Miroslavem Táborským. Jinak bych se k ní asi nedostala. Styl humoru mi neskutečně vyhovoval, často jsem se smála nahlas - ale zároveň mi běhal mráz po zádech při zjištění, čeho všeho jsou lidé schopni.
Těším se na pokračování v díle "Na úsvitě nové doby".
Díky panu Jaroslavu Žákovi za odvahu tyto knihy napsat navzdory všemu - zanechal tím velice důležité svědectví o době, kterou skutečně prožil a kterou já znám už jen z doslechu - v jeho podání se pro mě tyto události stávají mnohem plastičtější.
V 1. vydání z roku 1991 z Chvojkova nakladatelství je jako bonus výborný doslov, kde Jaroslav Žák navíc popisuje své osobní zkušenosti s komunistickou mocí (v dopise ze 17. ledna 1954):
„Nevím, jestli jsem už v minulých dopisech naznačil, jaká navštívení mě letos potkávají, počínaje strženým vodovodem a spáleným vedením až po národní a obvodní národní výbor, ale to ještě zdaleka nebyl vrchol pestrých příhod – prozatím nejdramatičtější událostí byl případ tří svalovců v tatraplánu, kteřížto atletičtí mužové mě odvezli do neznámého sídla (zavázavše mi cestou oči) a jiní páni, neméně zdatní, tam vedli se mnou dlouhé a poučné dialogy. Jsem člověk školený v detektivní literatuře, a tudíž jsem načerpal z tohoto dobrodružství mnoho pěkných námětů. Jak víte sám, nejcennější pro spisovatele je autopsie (tohle byla zároveň autopsina, protože při cestě zpátky, maje stále klapky na očích, sedl jsem si šoférovi na hlavu – zkrátka, když se někdo narodí humoristou, můžou s ním dělat cokoli, nakonec je to vždycky legrace) – prostě, přivoněl jsem si.“
Autor humorem a nadhledem sobě vlastním popisuje průběh komunistického puče v jednom českém maloměstě. S důsledky bolševické lůzovlády se potýkáme dodnes.
taká "Švejkovina", tragédia jednej generácie podaná s humorom a nadsádzkou. Knihu som počúval, po papierovej podobe by som asi nesiahol...
Tohle by měl číst každý. Zejména každý, kdo říká, že to tehdy bylo jinak, než se dneska říká. Že si dneska každý rád plivne na komunisty, ale že to tehdy mysleli upřímně. No nechci začínat politickou debatu. Jaroslav Žák začal psát své dílo již v roce 1948. Kniha působí, jako by byla napsána včera, proto je tak strašné, že nejde o nějaké pomýlené představy dnešního komunistobijce, ale v podstatě o reportáž.
Lépe než Rihatama bych to nenapsal. Autora mám rád zejména pro klasiku študáckých knih z I.republiky, ještě k tomu geniálně zfilmovaných Martinem Fričem s úžasným sborem herců, v čele s Čuřilem - L.Peškem. Ano, tato kniha je jiná, byla napsána později a zachycuje vše to co se dělo zejména v malých městech, kde každý znal každého a ještě k tomu si "viděli do talíře". Zde věděli, že ten nový soudruh na radnici (či kdekoli jinde) byl před pár roky též kovaný konfident gestapa. Bohužel po válce se ukázalo, že Češi a Francouzi měli za války takových kreatur v Evropě nejvíce. To je ona "přeposranost" tak u nás rozšířená. Někdo to nazývá "uměním přežít". Autor napsal knihu du šuplíku, je samozřejmé, že by mu ji soudruzi nikdy nevydali. (Josef Škvorecký Zbabělce vydal a "Tonda Novotný lezl po stropu" - jak víme).
Je dobře, že si tuto knihu můžeme přečíst, zejména kvůli tomu, že se vše opakuje. Kovaní prověření soudruzi se stali s nakradenými penězi budovateli kapitalismu. Čest jejich "práci" !
Neuvěřitelné. S gentlemanskou grácií Žák na případu jediného městečka - typického kocourkova - Pepova Týnce, popsal celou šíři povahy českého člověka zmítaného v osinách celosvětových ideových, revolučních bojů. Fašista či komunista s kabátkem podle sovětského střihu, všichni jedno jsou, když jde do tuhého. Jedno kdo vládne a jak. Hlavně se mít dobře a být na té "správné" vedoucí straně. Reakcionáři už se měli dobře až až. Je na čase zabavit jim ty honosné vily a taky si po dělnicku trochu užít života... Ač ostrá, přece poetická a humorná satira konce jedné hrůzy a začátku hrůzy druhé, vlastně začátku "mladého pokrokového světa". Chvílemi mi ale bylo hodně smutno... Mimořádný člověk byl Jaroslav Žák, když si dovolil v osmačtyřicátém napsat takhle otevřený protikomunistický pamflet bez šance na jeho vydání, ale s jistotou svého potrestání. Nutno přiznat, že z toho nevychází český človíček moc dobře. Semo tamo se naštěstí nějaký ten buřič najde. Díky za pány Mádla, Breburdu, vořecha Flotýnka a další. Úsvit nové doby si nenechám ujít.
Tak nějak nevím co si o knize myslet. Velmi malý a krátký příběh je zde košatě podán do nejmenších podrobností. Na jedné straně docela neotřele a zajímavě popisuje hrozné události na jevišti malého města, na straně druhé se pak hledá o co tu vlastně jde - o komedii či popisné dílo doby. Toto prostě úplně dobře zkloubené není. Postavám chybí hlubší rozměr a většina scén není ani vtipných. Je to průměr.
Tolik jsem se už dlouho nenasmála. Oba díly jsem přečetla jedním dechem. Občas mi šel mráz po zádech. Jen doufám, že do těch sra.ek nespadnem potřetí...
Na mě je Konec starých časů buď příliš dlouhý, nebo příliš groteskní. Žák uměl tvořit elegantní a chytrý humor ve stylu Saturnina, ale v tomto případě ho zaujatost proti nově vzniklé kastě vůdců z lidu vedla k hromadění všech nectností na jednu hromadu bez ladu a skladu, opakovaně a bez míry. Méně lidová a rozumnější část obyvatelstva je pak zobrazena v protikladně jásavých barvách. Což snad ani nemůže být kritika, satira je to často výstižná a jistě zábavná, jen nejsem schopna tak opulentní styl pojmout v rozsahu delším než povídka, při 250 stranách už mě výbuchy pitek, žranic a svinstev zkrátka unavovaly. Druhý díl by mě dějově zajímal, ale pokud se k němu odhodlám, tak až s odstupem.
Jazykově je to pastva pro oči a ilustrace lásky k češtině. Pastvu se bohužel nakladatelství pokusilo změnit v úhor enormním množstvím tiskových chyb, snad vyšel po revoluci rukopis úplně bez redakčních oprav a Plus pak druhé vydání jen přetiskl, aniž co měnil, protože za výsledek by zasloužili všichni zodpovědní pracovníci utít ruku, jíž se pod knihu podepsali. Kovář Binar/Bojar střídá jméno co odstavec, řeka je někdy Úslavice, jindy Úplavice, z normy tří překlepů na knihu se staly tři na stránku, velká škoda.
Jako audiokniha mě to tedy vůbec nenadchlo, nějak mi k této době nesedí ten vtip a zlehčování, příběhy mě nijak zvlášť nezaujaly.
Naprosto špičková kniha - velice humorná a přitom i moudrá, a to je vzácná kombinace. Pakliže vám příjdou velké dějinné události přiliš abstraktní, tak si přečtěte právě tohle, jak to asi bylo ve spoustě míst během velkého února.
Humorně podaný příběh z časů po roce 1948, stejně jako druhá kniha Na úsvitě nové doby. "...fašismus jsme už přežili. Teď ještě musíme přežít komunismus."
V Pepově Týnci nad Lesem zažhnula výheň permanentní revoluce, v níž se staří týnečtí tavili v nové, pokrokové lidi. U některých se, vlivem jejich zatvrzelosti, tavba
nevydařila, a stali se vědomými nástroji upírů z Wall Street(u). Rekonstrukcí jediného revolučního dne dokázal autor osvítit každého, kdo po osvícení touží. Nemohla by to být dějepisně povinná četba?
Začátek skvělý, pak mne to chvílemi nudilo, ale konec zase zábavný. Krásná čeština. A antikomunistických knih není nikdy dost! (poslouchal jsem jako audioknihu v podání Miroslava Táborského (vydal Tebenas) - velmi zdařilé)
Žák měl dar slova. Konec starých časů je oproti druhému dílu více náznakový, kritika režimu je více skrytá. Mám fantazii, že stejně jako já při čtení autor věřil, že to všechno ještě nějak dobře dopadne a třeba nakonec nebude tak zle.
Při čtení jsem se opravdu nasmál...a na pár místech mě hodně mrazilo v zádech z atmosféry tragické beznaděje. Bohužel v jistých ohledech jsme odsouzeni k neustále se opakující historii. Škoda, že v knize i v životě kolem nás není víc otců Breburdů.
90%
Humorný pohled na únorový puč v roce 48 na fiktivním maloměstě. Do detailu vykreslené postavičky, které vyskakují se svými hláškami a glosami. Každá postava zde představuje jeden typ člověka, který ten okamžik vnímal jinak (samozvaní vůdcové, poseroutci, recesisti, ...). Zajímává je také sebereflexe autora, který se zde vyzpovídává z toho jak komunismus v mládí obdivoval, ale posléze jeho kouzlo prokoukl (učitel Popílek).
Na humornosti knize dodává i použitý jazyk plný přechodníků atd.
Oblíbené postavy: učitelské duo Malý Sovět - Dlouhý ferda, Prokletý básník, Kartus a Samozřejmě otec Breburda.
//Jelikož se nikdo nemá k tomu, aby vám ty události vysvětlil, řeknu stručně, o co de: sme podruhý ve sračkách, a podruhý až po uši.//
"Vlastnil kromě poloviny dvojdomku dvě statné, dobře vyvinuté dcery, které se provdaly třídně uvědoměle.Ne snad, že by si vzaly dělníky, naopak, obě si přivedly chlapíky, kteří nikdy nic nedělali a dělat nehodlali, ale tito mužové byli rozenými komunisty."
Tak to je jenom krátký úryvek z jedné z nejlepších knih, které jsem kdy měl tu čest čísti.Obal tohoto díla by však měl obsahovat varování, něco jako na krabičkách cigaret.Z přední strany bych napsal asi toto :"Pozor čtenáři, při čtení této knihy dbej na to, aby nikdo neseděl naproti tobě, protože ho každou chvíli poprskáš smíchy"(Ta knížka je totiž děsně vtipná.) a ze strany zadní bych volil tuto radu:"Pozor čtenáři, pokud se blížíš k poslední stránce, připrav si laskavě kapesník, ona ta v knize popisovaná sranda se nebezpečně podobá tomu, co v našich končinách bylo dlouho realitou."(Ta knížka je bohužel docela pravdivá).
Obdivuji autora, že dovedl něco tak krásného napsat, myslím, že si nikdo z nás nedovede představit, jak mu z toho všeho kolem ( z těch světlých zítřků) muselo být na zvracení.
Autorovy další knížky
| 1959 |  Bohatýrská trilogie |
| 2005 | Študáci a kantoři |
| 1938 | Cesta do hlubin študákovy duše |
| 1970 | Nové pověsti české aneb Dobrodružství šesti trampů |
| 1970 | Z tajností žižkovského podsvětí |
Tak humornou a závažnou knihu zároven, jsem ještě nečetl.