Konec stříbrného věku
Jasutaka Cucui
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60332/bmid_konec-stribrneho-vek-60332.jpg
4
232
232
Konec stříbrného věku je sžíravá satira plná černého humoru, reagující na problém stárnoucí populace. Z rozkazu Ministerstva zdravotnictví má být učiněno následující: všichni japonští občané starší 70 let se zúčastní programu vzájemného vyvražďování, v jehož rámci bude tato obtížná část populace značně redukována, a tím pádem odpadne současné vládě alespoň jedna nepříjemná starost. Kuničiró Utani z města Mijawaki rovněž překročil sedmdesátku a společně se svými přáteli musí čelit skutečnosti, že podzim jejich života nebude zdaleka tak klidný, jak si představovali. Nesourodá skupinka přátel z dětství, nyní však v poměrně pokročilém věku, mezi nimiž nechybí bývalý armádní důstojník, profesionální zápasník na odpočinku či kněz, se připravuje na svou zřejmě poslední bitvu.... celý text
Přidat komentář
Záplava krve a sečných, bodných a střelných zbraní. Do tří čtvrtin jsem si říkal, že čtu nejblbější knihu svého života. Těšil jsem se na sžíravou satiru, těšil jsem se na černý humor, těšil jsem se na kritiku systému a dočkal se pouze onanie nad prýštící krví ze svráskalé kůže důchodců. Autor se tématu věnoval čistě z pohledu patologa, ne filozofa, spisovatele, myslitele. Jen a pouze násilí, plánování násilí a zase násilí. Moment sžíravé satiry a černého humoru nastal v jediném okamžiku, kdy nad sekajícími se geronty stojí moderátorka a děkuje jim za tak povedenou zábavu. Díky tomu jsem si řekl, že čtu jen blbou knihu, ne tu nejblbější. Ale, kupodivu, je to jedna z nemnoha knih, ke kterým se v myšlenkách vracím, protože autor svým krvákem vlastně výborně vyjádřil vztah západní civilizace k vlastním seniorům.
Satira, fikce, absurdní hrůznost a nemorálnost, ztráta úcty ke stáří? S každou přečtenou stránkou se však vkrádá neúprosná myšlenka a srovnáváte s historií. V čem byly jiné všechny války? Mocní brojili proti někomu nebo něčemu, ovlivňovali myšlení, a když uzrál čas, vláda vydala příkaz, uzákonila: Je zločin být příslušníkem jiného národa, bijte je! Je zločin být příslušníkem jiné rasy, zlikvidujte ji! Je zločin vyznávat jiné náboženství, vyhlaďte ty neznabohy! V historii nelidskosti lidstva je nesčíslně variant takovýchto zločinů - vyhlášených jednou vládou a posléze odsouzených vládou novou. Proč tedy nevyhlásit: Je zločin být důchodcem?
Varující kniha, která říká mezi řádky: Je zločin nemyslet a včas nezabránit jakémukoliv novému vyhlášení typu Je zločin........
Hned zprvu mě nadchlo téma a byla jsem velmi zvědavá, jak se s ním Cucui popasuje. Musím říct, že jsem byla skutečně překvapena tím, jak je tato kniha čtivá! Přečetla jsem ji za jedno jediné školní dopoledne (a ještě jsem po polední pauze nadávala, že už nemám co číst). Hned v úvodu jsme "vhozeni" do plného děje a tempo se nezvolňuje - spíš naopak, nemáme ani chvilku na vydechnutí a celá ta jízda stojí za to. Satirický pohled na vybíjení starších sedmdesáti let se jeví možná jako brutální téma, ale já se královsky bavila černým humorem. Fakt je, že kdyby to takhle dopadlo ve skutečnosti, asi bych se nesmála. A o tohle jde, o uvědomění si, že přece nechceme, aby se museli důchodci honit s ručnicí v ruce.
Velmi mrazivá kniha, která ve vás zanechá pachuť odporu a nevěřícnosti. Číst o násilí, obzvláště na úrovni s jakou se vytasil autor, chce silný žaludek a ten já mám. Ovšem číst tuto knihu a zůstat v klidu bylo i nad mé síly. Nemohly za to ani tak barvité popisy páchaných vražd, jako spíš naprostá neúcta ke stáří a samolibost vlády, která raději starým lidem rozkázala, aby se vzájemně pozabíjeli, než by si sama špinila ruce.
A nejděsivější na tom všem je, že třebaže jde o silnou nadsázku, můžeme v současné době vysledovat první známky toho, že by takhle jednou mohlo opravdu dopadnout...
Konec stříbrného věku
Krehké čaro absurdity tu bolo zmasakrované samoúčelnosťou a zbytočne provokujúco. Cucui sa ani neobťažuje opisnosťou, len od buka strieľa a masakruje dôchodcov. Pritom sú niektoré kapitolky zbytočné, iné (ak odhodíme všetko to mučení, krv a dýky) sem tam nechávajú čitateľa zablúdiť do rozmanitých úvah (smrť ako vyslobodenie, strach zo smrti, pocit bolesti pri zomieraní a podobne.) Absurdita tu tiež zbytočne umiera - nenaťahuje sa do bizarných a neznámych podôb, ale iba vykrváca... Taktiež, ak čitateľ naplno nevenuje japonskej kultúre, narážky na japonské piesne, skupiny a filmy, bude spoznávať až ku koncu knihy - čím príde o srandu.