Konec stříbrného věku
Jasutaka Cucui
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60332/bmid_konec-stribrneho-vek-60332.jpg
4
232
232
Konec stříbrného věku je sžíravá satira plná černého humoru, reagující na problém stárnoucí populace. Z rozkazu Ministerstva zdravotnictví má být učiněno následující: všichni japonští občané starší 70 let se zúčastní programu vzájemného vyvražďování, v jehož rámci bude tato obtížná část populace značně redukována, a tím pádem odpadne současné vládě alespoň jedna nepříjemná starost. Kuničiró Utani z města Mijawaki rovněž překročil sedmdesátku a společně se svými přáteli musí čelit skutečnosti, že podzim jejich života nebude zdaleka tak klidný, jak si představovali. Nesourodá skupinka přátel z dětství, nyní však v poměrně pokročilém věku, mezi nimiž nechybí bývalý armádní důstojník, profesionální zápasník na odpočinku či kněz, se připravuje na svou zřejmě poslední bitvu.... celý text
Přidat komentář
Kniha mě utvrdila ve dvou poznatcích:
1) Japonci jsou od nás tak hrozně odlišní chápáním a mentalitou, že při veškeré snaze jejich literatuře prostě rozumět nejde, pokud nejste japanolog.
2) Nemůžete hodit národu na hlavu dvě atomovky a potom čekat, že bude normální a pochopitelnej.
Konec stříbrného věku má být sociální kritika (podle doslovu), našinec si z toho ale převážně vezme spíš to, že to je emocí oproštěná, nechutná přehlídka zvrhlosti a sadismu bez další pointy nebo hlubšího smyslu.
Víc než jednu hvězdu dávám za to, že se autor aspoň zbytečně neplácá v popisech a tak vraždy odsýpají rychle a brzo je konec.
Od téhle knihy jsem z anotace a komentů níže čekal docela hodně, ale nakonec jsem byl lehce zklamaný. Kniha ve vás ze začátku budí dojem dobře promyšleného děje, ale nekonec zjistíte že opak je pravdou. Začátek knihy je v skutku dobrý, dozvíte se v ní princip a pravidla stříbrné bitvy a první vraždy jsou docela šokující. Ale to je vše, další děj je hodně omezený a kniha chrlí jednu vraždu za druhou. Na konec je toho tolik, že vás to přestane bavit.
(SPOILER)
Konec stříbrného věku je druhá kniha, kterou jsem od japonce jménem Jasatuka Cucui četl. A zas je to divnej příběh z divnýho světa.
Kniha se odehrává v Japonsku, které je přelidněné a nemá nebo nechce mít prostředky na sociální dávky a tak začne regulovat počty starých obyvatel.
A regulace spočívá ve akční hře, jíž se musí účastnit všichni starci nad určitý věk a v rámci své zóny (což je něco jako městská čtvrť) mají za úkol pozabíjet všechny starce. Přežít může vždy jen jeden a pokud jich někde zůstane víc, budou státními zaměstnanci popraveni všichni.
A tak autor líčí jednu bitvu za druhou, popisuje různé strategie v různých regionech, nachází všechny ty lidské slabosti a neférovisti, které v podobně krizové situaci musí vyplavat na povrch a taky zrůdný přístup médií k tomu celému.
Ale bohužel to celé působí jen jako mozaika a střípky, které vedle sebe leží, ale k žádné zásadní pointě nebo nečekanému zjištění se tu nedopracujeme, i když řada minisituací je tu hezky vystavěná, nejlepší je asi situace jednoho regionu, kde se všichni dohodnou na společné bitvě v amfiteátru, na kterou se vybírá vstupné, které dostanou rodiny bojujících.
Kdyby kniha byla delší, začal bych se asi nudit. Takhle to docela šlo. Ale moc mi to nedalo.
Postavově, pohledově a „sociálně“ skvěle vykreslený příběh ze světa, kde problematiku důchodců řeší tím, že je nutí se vzájemně vyvraždit. Japonsky klasicky až drsně komický nářez.
Zvědavost a chuť na čtení ve mě tentokrát vzbudily komentáře typu stařecká Hunger Games. Možná to v něčem malinko bylo podobný, ale určitě to bylo mnohem lepší a zcela na jiné úrovni. Celkově drsný rýpnutí do vlády, důchodového systému, víry a uvažování lidí. Dokázal mě pobavit i morbidní humor, což jsem se s něčím takovým dosud v knize nesetkala. Za hrubou vyvražďovačkou se ukrývá více vrstev, jen se musí chtít číst mezi řádky.
Každému, kdo se mě zeptá na příběh této knihy, jsem schopná vše shrnout do 3 slov: stařecký Battle Royale. Ne úplně přesné, avšak každý si hned získá nějakou představu.
Celá kniha má očividně poukázat na čím dál relevatnější otázku stárnoucí populace v Japonsku, která se stala opravdu velkým problémem zejména pro mladší generaci, která musí vše táhnout. Toto dílo satiricky situaci řeší tím, že "přemnožené" babičky a dědečky staví do ringu a nutí je, aby se vzájemně pozabíjeli. Konečný vítěz tak získá právo na zbytek života, o který po tolika násilí a krutostí zřejmě stejně už nestojí. Setkáváme se s mnoha různými individuály s různými okolnostmi, zkušenostmi a představami o životě - každý důchodce má jiný způsob, jak se se situací vypořádat. Někteří volí sebevraždu, nechají se zabít jinými, snaží se schovat do konce bitvy a jiní se naopak na zabíjení těší, berou to jako nutné zlo, případně se postupně zblázní a zapojí se, protože už jim je vše volné.
Hlouběji kniha nejde, vyobrazuje absurdní a groteskně morbidní situace, avšak jiné (a realističtější) řešení problému na konci nenabízí, ale to ani není smyslem této knihy. Kniha má šokovat a lidi se smyslem pro černý humor i pobavit. Je to vskutku šílená jízda a dokážu si představit, že by z toho mohl vzniknout velice krvavý a absurdní béčkový film (na který bych se pravděpodovbně podívala). Každopádně respekt autorovi, že se v konzervativní japonské společnosti nezdráhal zpracovat toto kontroverzní téma ještě kontroverznějším způsobem.
Orwell svůj román 1984 napsal jako varování, současné vlády jej vzaly jako návod. Můžeme věřit, že žádný ze současných politiků tuto knihu "Konec stříbrného věku" nečetl, protože ji jsou schopni jako návod použít.
Tohle ovšem bylo hodně brutální. Jako varování před kolapsem důchodového systému super. Jako oddychová literatura navečer ne moc vhodné.
Plus autorovi aspoň za to, že s podobnou knihou jsem se ještě nikdy nesetkala (Hunger Games, kde se museli v aréně zabít navzájem, rozhodně neberu jako podobnou knihu)
Seniorská verze Hunger games :D :D
Asi od půlky knihy jsem se začala nudit, protože to bylo pořád to samé dokola. Neskutečně jsem se ztrácela v postavách - ale to je můj problém s asijskými jmény ...
Námět je ovšem skvělý. Ani bych se nedivila, kdyby jednou někdy v budoucnu, se podobné "hry" uskutečnily - samozřejmě za souhlasu všech stran, s podepsanou smlouvou o možných následcích a výhrou v eurech. Prostě taková další reality show.
Možná je to i lepší varianta smrti, než zahnívat někde v LDN nebo DZR a spoléhat se na to, že budou mít sestřičky "dobrý den" a nebudou moc prudit...
Hodně neotřelé téma pro řešení stárnutí populace. Kniha popisuje dost drsný způsob, jak se zbavit občanů v důchodovém věku. Naštěstí se nejedná o realitu, ale i tak mě chvílemi mrazilo, když jsem si uvědomila, kam až je člověk ochoten zajít...
Čítať dnes knihu o battle royal je strašne únavné, pretože z každej strany z herného priemyslu vyskakuje množstvo podobných hier, a kým skončí tohtoročná E3ka, bude ich ešte viac. Autori tento podžáner cpú do každej druhej hry a to sa nezmení ešte niekoľko rokov - až pokým dojnej krave prestane tiecť zlaté mlieko alebo sa nenájde iný podžáner, ktorý strhne lavínu pozornosti mainstreamu.
Na druhej strane kvitujem nápad autora skĺbiť battle royal a dôchodcov (naša vláda toho schopná je). Text mi neprišiel nijak zvlášť vtipný a bol som rád za krátku dĺžku, pretože ku koncu ma kniha už začala nudiť. V menách jednotlivých účastníkov masakru som sa pomerne úspešne strácal, podobne ako keď sledujete prvýkrát na twitchi online prenos turnaja vo Dote (alebo v akejkoľvek inej tímovej hre).
Možno keby som knihu čítal pre tým, než začal tento battle royal ošiaľ, by ma viac bavila. Takto dávam vyššie hodnotenie hlavne za to, že autor je Japonec (a ja všetko japonské milujem) a knihy z krajiny vychádzajúceho slnka sú pre mňa osobne veľkou vzácnosťou.
Vlastně moc nevím, co k tomu napsat. Hodně krve, někdy až zbytečně moc. Důchodci, kteří nejsou hodnými dědečky a babičkami, ale díky svému očekávanému konci ukáží svou pravou povahu. Já bych asi na jejich místě byla ráda, kdybych měla kamaráda, jako měl ten první mrtvý.
Výborné, byť nosný nápad vzájemných poprav většího počtu soupeřů najednou je vypůjčen (Battle Royal,...) a "našroubován" na seniorský sociální problém dřímající a stále narůstající v (a nejen) Japonsku zvolna již od 70. let...
Nápad zajímavý, ale dočíst do konce bylo pro mě skoro utrpení - vzhledem k nevstřebatelným japonským jménům jsem si nepamatovala, kdo je kdo, navíc to bylo pořád dokola jedno a to samé. 2-3 hvězdy.
Po pár stránkách se kniha stane jednotvárnou, staří lidé se dle nařízení vlády zabíjejí mezi sebou. Střílejí, podřezávají, hází granáty, tráví se navzájem. Autor přechází od jednoho člověka k druhému, takže si k žádnému nevytvoříte nějaký vztah, tudíž je vám jedno že zemře. Rodinní příslušníci své nejbližší nechrání, spíše naopak. K tomu ta nezapamatovatelná japonská jména, takže stejně za chvíli ztrácíte o hrdinných důchodcích přehled. Kdysi jsem viděl krásný japonský film na podobné téma, jmenoval se Balada o Narajamě. Otázka stáří zde byla ale řešena mnohem citlivěji.
Za mě zbytečně cynické, nějaký smysl mi to dalo až po přečtení doslovu, a to ten, že realita je stejně nakonec ještě cyničtější než nejšílenější fantazie.
Knížka Vás vtáhne do děje hned od první stránky. Čtivé cynické dílko zalité krví a prošpikované hrůzou, krutostí, nenávisti, někdy beznaděje a rezignace. Absurdní řešení důchodcovského problému se kterým se Japonsko potýká už desetiletí. Chvílemi možná až zbytečně morbidní a brutální. Každopádně originální pohled věc, který stojí za přečtení.
Kdo nerozumí černému humoru a nevidí parodování reality, která nás obestírá a v této knize je jen o trochu víc extrémní, nechť se rozhlédne po jiné literatuře. Pro ostatní půjde o příjemné zpestření večera!
Konec stříbrného věku
„Vidím to stejně jako ministr financí. Důchodci se nemají špatně, já jsem spokojený. Chci, aby i moje děti a vnuci měli důchody. V mém okolí většina penzistů se stříbrnou bitvou souhlasí,“
Václav P. z Vysočiny