Konec světa
Emil Hakl (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245337/bmid_konec-sveta-4Ib-245337.jpg
4
88
88
Deset povídek, deset přesných popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají přímo uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá... Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší nejtěsnější současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.... celý text
Přidat komentář
Emil Hakl je jeden z těch asi pěti autorů, jehož knihy se mi čtou lehce a snadno, jeho čeština a rytmus slov přesně zapadají do toho mého. Ale snažím si ho šetřit a tak teď, po dvaceti letech dozrál čas na Konec světa.
Jde o povídkový (přičemž některé z povídek jsou už spíš novely) exkurz do 90. let (a občas i sonda do osmdesátek), jejichž společným jmenovatelem jsou outsideři, kteří moc neví, co se svým životem.
A tak jsme svědky propařených nocí, zaměstnáním v práci, co vůbec nedává smysl, sviňárničky na hraně i za hranou zákona, problémy se ženami nebo pokus o útěk do Indie.
Tohle všechno a ještě mnohem víc prožívají hlavní antihrdinové, často pochopitelně a často nepochopitelně selhávající.
Konec světa přináší jedno velmi dobré svědectví z devadesátek a ukazuje, že nic nebývá černobílé. A protože je to Hakl, čte se to samo.
Emil Hakl mě potěšil dalším výběrem povídek, jenž se pyšní humorem, neuvěřitelnými historkami a někdy tragikomickou realitou. Za nejvtipnější považuji povídku "První cizinci v Praze".
hromada příběhů s hrdiny, kteří v závěru ani hrdiny nebyli. V porevolučním opojení u nás šlo leccos, alespoň jak popisuje pan Beneš, než se stal panem Haklem. Povídková kniha Konec světa mě bavila, často mi připomínala milovaného Kerouaca a jeho životní dobrodružství.
Na můj vkus příliš beznadějný pohled do světa lidí jejichž myšlení nerozumím a rozumět nebudu. Moje první setkání s Haklem a současně asi i poslední.
Začnu tradičně tím pozitivním. Především styl. Styl, styl, styl. Hakl patří k těm, kdo dokazují, že u psaní nejde jen o to "co", nýbrž především "jak". Po stránce stylu jsou tyto povídky naprostá bomba. Co je tedy špatně? Nic. Nic, pokud jste čtenářem "hospodských" próz, kde často jen někdo popíjí pivo, jiný vypráví naprosto nepravděpodobné historky, "hrabalovsky pábí", pak společnost dopije, zmlkne, jde se domů. Často bez zjevné pointy. Já ten druh čtenáře, co by tohle miloval, moc nejsem, ač takové znám. Přesto většina Haklových textů v téhle knize mě něčím oslovila. Možná tím, že některé zmíněný model ne úplně dodržovaly a Hakl tu vytvořil zajímavý svět 90. a 80. let (nejen) v Praze - vypravěč se často zaměřuje na banality, aby pak i naprosto nepravděpodobné a bizarní situace vyzněly přirozeně a obyčejně. To se mu daří zcela unikátním způsobem a je to super. Přesto mně osobně občas chyběly silnější pointy a třeba závěrečná novela ve sbírce mi připadala už příliš roztěkaná a tím nezajímavá. Mnoho postav mluví o mnoho věcech a nic z toho. Oproti tomu povídky Láďovo poslední tango, První cizinci v Praze a do třetice Jedno odpoledne, ty byly naprosto parádní.
Moje první seznámení, proběhlo hladce, dobře se četlo, ale zábavy s přečtenými stránkami ubývalo. Celkem mě mrzelo, že ten černý sarkastický humor se vytrácí a nabývá jakéhosi zakaleného čehosi. Každopádně si musím přečíst něco dalšího, aby byl účet vyrovnán.
Moje první seznámení s panem Haklem proběhlo na, pro mě, vlastně naprosto neznámém, ... neprobádaném území ... na území, které je naopak pro autora prý typické, ... seznámili jsme se celkem příznačně v hospodě :-) ... pak jsem spolu s autorem a jeho příběhy prošla nonstop, jeden zvláštní byt, ve kterém se střídali pro mě naprosto zvláštní osoby a osůbky (z mého pohledu, člověka nezasvěceného do tohoto prostředí působili téměř jak mimozemšťani :-)¨), navštívila jsem taky rockový klub a v neposlední řadě Prahu, tak, jak ji neznám, prošla jsem si „konečně“ noční ulice Prahy ... ne ty hlavní, ale ty postranní uličky do kterých bych se asi jinak neodvážila :-) ... pan Hakl mi dovolil nahlédnout génia loci „pospolité hospodské atmosféry“ :-) ... nahlédnout a prožít zcela jedinečný kontakt s postavami, se kterými bych se asi jinak nikdy nesetkala ... a věřte mi, že ani netoužím se s nimi v reálu shledat :-) ... takhle mi to bohatě stačilo :-).
Je to zvláštní, navzdory prostředí, ve kterém se tyhle příběhy odehrávaly, působilo na mě vyprávění místy až poeticky, a za to má autor u mě velké plus :-) ... tenhle „podtón“ příběhu "způsobil“ vypravěč, který celý příběh vypráví jakoby nezaujatě, jen tak mimochodem ... podívejte, co se mi přihodilo, událo, k čemu jsem se připletl ... není to vlastně nic zvláštního, nic mimořádného ... prostě ... takhle žiju svůj život ... ale nenechte se mýlit, vypravěč není žádné jednoduché individuum jen tak se brodící životem od ničeho k ničemu ... i když to tak může trochu chvílemi vyznít ... jenže je tu ta jeho druhá stránka ... kdy cítíte jeho nadhled, tušíte, že to není tak jednoduché ... vypravěč je možná outsider, ale je to taky dobrý pozorovatel, sledující pozorně a celkem přesně vyprávějící se stoickým klidem o nečekaných zvratech, o proměnách, které většinou nejsou nikomu po chuti, o cestách od ničeho k ničemu, o nudném zaměstnání, o vztazích, které se nikam neposouvají a pozvolna, někdy i dost rychle, spějí k záhubě, o touze, resp. spíš o netoužení po ničem ... a až se tím vším prokoušete ... dospějete ke „konci světa“ :-).
Moje hodnocení je hodně ovlivněno subjektivními pocity ... váhala jsem mezi 4 a 3*, a pokud bych měla hodnotit čistě jazykový styl, být objektivní, tak by to byly jednoznačně 4*, ... jenže :-), ... myslím, že k literatuře prostě subjektivní pocity patří ... je to jeden z jejich základů, subjektivní prožitek je jedním z důvodů, proč čteme a v tomto případě, ... prostředí nonstopů a té zvláštní společnosti kolem... mé hodnocení trochu snižuje, ale jak říkám, tohle je moje subjektivní záležitost a rozhodně mi nic nebrání tuto knihu doporučit ... nemůže se stát nic jiného, než že se, stejně jako já, prostě ocitnete na jiné planetě :-).
Kniha se sice četla lehce, ale příběhy nefachčenků a podivných lidí, kteří se flákají od ničeho k ničemu a při tom chlastají 1. ligu, mě vůbec neoslovily.
Bohumil Hrabal vstal z mrtvých. Po velkém zklamání z Hovězích kostek dávám Haklovi další šanci, protože Konec světa, to bylo opravdu pochutnání!
Těžko říct, jestli ta hrabalovská stylizace je úmyslně konstruovaná nebo je to autorova přirozenost. Já osobně bych tipoval to druhé. A pro mě lepší než Hrabal, i když ne všemi povídkami jsem byl nadšen.
První kniha, kterou jsem od Hakla četla. Čekala jsem víc, moc se mi ty povídky nelíbily... Teda kromě té s těmi cizinci, když už odešli, dorazila další várka podivínů, ta se povedla! :D
Zase vidím toho Davida Novotného, jak chodí po Praze a závidím a nezávidím...
...v Bruntále mají nové autobusové nádraží, říká se mu "vložka" jako ta jeho v Polsku...ten výraz chlapa, co to vyhrabal bych chtěl vidět..,
tak mám zase jednu z pěti dobrých knih, která je max. na každém knižním veletrhu, jak prý řekl L. Vaculík, letos za sebou...
Pivo, Letná, sex, práce v reklamce, čekaní na to, až klient zaplatí - prostě devadesátky v kostce. Ten Haklův styl neuvěřitelně baví, mám rád klasickou českou/pražskou hospodskou kulturu, ty pivem nasáklé a mnohdy drsné historky a příběhy - Hakl umí zprostředkovat náladu místa a okamžiku jako nikdo jiný. Jeho největší síla je podle mě v jeho umění dobře kormidlovat ve vodách melancholie, byť ta plavba není vždycky prvoplánově příjemná. Moje první kniha od EH, kterou jsem si koupil snad před patnácti lety, v době, kdy Hakl ještě vůbec nebyl všeobecně známý a já ji ji koupil spíš dílem náhody. Od té doby je nicméně právě Hakl mým nejoblíbenejším spisovatelem, právě jeho knihy bych si vzal na onen příslovečný opuštěný ostrov, kdyby jich muselo být jenom několik.
Tak nevím. Kniha má určitě řadu kladů, řadu dobově autentických plusových bodů, které ale nejsem s to posoudit, pochválit a ocenit. Což o to, umně vyprávěné příběhy s vypravěčem sympaticky nepatetickým se dobře četly. Ale mi to tak nějak celkově nesedlo... Viz komentáře k jiným Haklovým knihám.
Povídky o svérázných figurkách, o lidech na okrajích společnosti, o lidech, se kterými se autor nenudí. Hakl je mistr slova, jeho popisy prostředí a situací jsou neobvyklé, výstižné, gradující, dokonale vás vtáhnou do atmosféry.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  Konec světa |
| 2008 | O rodičích a dětech |
| 2013 | Skutečná událost |
| 2016 | Umina verze |
| 2014 | Hovězí kostky |
Haklovi lze věřit každé slovo, to, co píše, má prožité a sedí to. A uchvacuje mne, že osobně znám románový místopis.