Konec světa nebude

Kniha povídek, ve kterých se vzájemně prolíná skutečnost s fikcí, má jako společný motiv naplněné věštby. Setkáte se zde například s římským císařem, který je přesvědčen, že věštba, která neexistuje, nemůže být naplněna a proto nechává zničit Sibylské knihy; s husity, vyrovnávajícími se se skutečností, že konec světa, předpovězený kněžími, nenastal; s těžce nemocným Albrechtem z Valdštejna, který ví o zradě a přesto jí nečelí jen proto, aby horoskop Jana Keplera byl beze zbytku naplněn; s jasnovidcem Nostradamem, jenž příliš pozdě poznává, že jeho předpovědi díky zašifrování postrádají smysl.

Ukázka z jedné z povídek:
Včera krátce před soumrakem jsem poprvé poklekl před kněžnou Libuší. Byla mimořádně krásná a svěže dívčí. Dlouhý bílý volně splývavý šat obepínal její štíhlé tělo a působil dráždivě na mé smysly. Snad poprvé bych dokázal porušit zásadu účastníků turistických cest do minulosti, kterou je nevměšování se do událostí, jichž jsme svědky. Také jsem v té chvíli záviděl urostlému muži, jehož ženou se stala.
Stál jsem v davu, který provolával slávu svatebčanům a současně tak vzdával hold novému knížeti. Přemysl Oráč. Sebevědomý, jiskrného oka - nepůsobil na mne dojmem obyčejného rolníka. Už ve chvíli, kdy sesedal z bělouše před hradbou Vyšehradu, z něho vyzařovala jistota, inteligence a pevná vůle. Budoucí zakladatel první české historické knížecí dynastie... Jeho údělem je ještě zůstat jedním z řady bájných knížat, ale jeho jméno ponesou mnohem později první čeští králové. Ano, závidím mu. Nejen jeho historický úděl, ale především tu krásnou ženu, kterou získal tak podivuhodným způsobem.
Včera krátce před soumrakem jsem se stal jedním z hostů svatebního obřadu. Oblekem jsem se nelišil od ostatních - na to cestovní kancelář vždy kladla zvláštní důraz. Když jsem před kněžnou poklekl, usmála se na mne a pokynula rukou, abych povstal.
"Zdá se, že máš jakési přání," pravila. "Nuže, projev ho. Bude-li to v mojí moci, ráda ti vyhovím. Mám dnes šťastný den."
"Přání, které mám, není možné splnit. A nebylo by to možné, ani kdybys, paní, stále ještě hledala svého vyvoleného. Nepatřím sem, nemohu tedy mít ani žádná přání..."
Pohlížela na mne s úžasem pootevřenými rty, už už chtěla něco říci, ale nedala slovům průchod. Vstoupilo mezi nás ticho. Všude kolem lidé tančili, zpívali, popíjeli a hlučně se bavili.
"Říkáš, že sem nepatříš - jsi snad z jiného kmene? Pojď," vyzvala mne, "odejdeme kousek stranou. Jsou chvíle, kdy je zapotřebí ticha k hovoru. A takové chvíle dokáže pochopit jen moudrý a spravedlivý muž, jakého jsem pojala za manžela."