Konec Věčnosti
Isaac Asimov
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12552/mid_konec-vecnosti-Cms-12552.jpg
4
384
384
Po miliony let si pozemšťané vyprávějí zkazky o podivném, nedosažitelném místě, které se nazývá Věčnost. Lidská fantazie opředla bájný svět závojem mýtů a legend – ale pravda je ještě podivnější. Věčnost, to je sídlo všemocné korporace, která ovládá cesty v čase a s fanatickou vírou ve vlastní poslání upravuje lidské dějiny. Každý zásah do historie je veden snahou vymýtit veškeré zlo, zbavit lidstvo válek a utrpení. Andrew Harlan až dosud tomuto úkolu oddaně sloužil. Jenže teď odhalil podivnou chybu v samých základech Věčnosti. Zdá se, že Věčnost vůbec nemohla vzniknout – jak je tedy možné, že existuje…?... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1993 , AlbertOriginální název:
The End of Eternity, 1955
více info...
Přidat komentář
Knížku znám málem nazpamět, kolikrát jsem ji četla.
Čím to je, že cokoliv Asimov napsal, 100% se tím trefil do mého vkusu?
Ke knize jsem přišla docela náhodně, a to díky letošní Čtenářské výzvě (kategorie hodiny na obálce knihy, v rámci jednoho vydání kniha splňuje). A zase se mi potvrdilo, jak je Čtenářská výzva fajn, že vás dovede ke knihám, ke kterým byste se jinak (možná) nedostali. Konec věčnosti není žádná Popelka ve tvorbě I. Asimova, ale nepatří ani k jeho nejprofláknutějším dílům. Přesto je to kvalitka, která by si zasloužila více pozornosti. Byť je dílo 70 let staré, nabízí celkem originální pojetí tématu cestování v čase.
dosť náročná zábava, ale keď sa do toho čitateľ ponorí, začne sa všetko pekne prepájať.
ale nie je to moja šialka kávy, ako hovorí inteleguálna klasička:)
Jedna z mojich najobľúbenejších kníh. Pointou je, že ľudstvo nesmie byť úpravami budúcnosti udržiavané v komfortnej zóne, aby nestratilo záujem o pokrok a cesty do vesmíru. V popredí je zároveň krásny a napínavý príbeh.
Málokdy sem dávám beletrii, i když ji čtu podobně často jako jiný druh literatury, pro relaxaci. Nicméně i beletrie, zvláště sci-fi, mě často naplní myšlenkami. Isaac Asimov je jeden z autorů, kdo to dokáže. A zvláště v tomto díle si člověk uvědomí, že s mnoha jeho názory včleněných do jeho děl souhlasím. Konec věčnosti je o cestování časem, ale hlavní myšlenka je o tom, že snaha o pohodlí, bezpečnost může být v dlouhodobém hledisku kontraproduktivní. Lidstvo svým způsobem potřebuje i negativní věci jako války nebo velmi rizikové pokusy o cesty do vesmíru, aby se mohlo vyvíjet, aby mohlo žít. Je velmi malebné, jak popisuje korporaci, která se stará o "dobro" lidí proti jejich vůli, autor je postupně odkrývá jako psychopaty.
A když se člověk nad tím víc zamyslí, může si uvědomit, kolik existuje lidí, psychopatů, kteří v menším či větším měřítku "zvyšují" bezpečnost a jistoty, v realitě jen pocity bezpečnosti a jistoty s mnoha nežádoucími účinky, vedlejšími důsledky podobně jako cestovatelé časem v knize.
Moc se mi do knihy nechtělo.
Obával jsem se, že to bude až moc "fantasmagořina"
No a myslím, že jsem se tak nějak trefil :)
Nebylo to špatné, ale až moc na hlavu.
Řeší se zde, že drobný zásah ovlivní celý svět ( kvůli poškozenému autu nebude za 100 let válka) ale na druhou stránku probíhají obchody mezi jednotlivými stoletími?
No každopádně konec to docela zachránil, takže dám 4*, jinak to bylo spíš na slabší 3*
Konec Věčnosti není úplně jednoduchá záležitost, jeden by se v těch časových pohybech, paradoxech a možných důsledcích aplikovaných změn mohl ztratit. Zpočátku jsem se ztrácel v jednotlivých funkcích opečovávatelů Věčnosti - Analytik, Provozní techník, Plánovač osudu, Sociolog, Pozorovatel, Specialista a termínech Minimální provozní změna, Optimální žádoucí výsledek, Změna skutečnosti, nehledě na skoky ze století do století. Nakonec jsem se chytil a začal jsem fandit Andymu Harlanovi, který jakožto elitní prvozní technik zarebeluje proti nastaveným pravidlům až fanatického upravování minulosti k vyžehlení všech možných problémů lidské rasy a důvodem nemůže být nic jiného než FEMME FATALE z budoucnosti. Povedený sci-fi román se spoustou zajímavých myšlenek z nichž ve mně zůstala ta, že lidstvo je bez katastrof, válek a konfliktních událostí odsouzeno k vyhynutí, protože bez nich není schopné se poučit, technologicky se vyvíjet a prosperovat - 75 %
Agenti Věčnosti se pohybují časem a rozhodují, která budoucnost je pro svět a lidstvo nejlepší. Tedy alespoň do chvíle, než začnou pochybovat o svém věčném poslání i o své úloze v koloběhu života. Jeden z ikonických autorů science-fiction Isaac Asimov nám ve svém románě představuje provozního technika Andrewa Harlana, který se kvůli lásce vzbouřil proti pravidlům a vžitým zásadám. Zavrhuje své vzory a vydává se na cestu průkopníků. Na jedné straně tu máme strohé, úsporné a profesorsky chladné vyprávění, plné promyšleného a vysoce organizovaného děje, na straně druhé přímo famózní studii emočních pochodů člověka, který se dopouští vědomé zrady od dětství vštěpovaných ideálů a přebírá na svá bedra odpovědnost za učiněná rozhodnutí. S časovými paradoxy a nekonečnými smyčkami to ve sci-fi nikdy nebylo lehké, ale Asimov s nimi pracuje s přehledem a noblesou. Je to žánrově čisté a uhrančivě čtení, které ani po letech neztratilo nic ze své působivosti. Některé myšlenky, které zde Asimov nadnesl, jsou aktuální i dnes.
Jak je už asi u Asimova zvykem, dokáže popsat sci-fi prostředí naprosto úchvatně a cestování mezi desítkami tisíc století je na mě až moc, ale opět kvalitní vyprávění.
Klasický Asimov, který na posledních 50 stranách zandá více plot twistů než jiní autoři v dvakrát tak objemné knize. Ony totiž i jeho plot twisty mají plot twisty, líp to říct nejde. Kniha mě bavila, každopádně se musím přiznat, že časové paradoxy a obecně hrátky z časem nejsou zrovna ten námět, kvůli kterému mám Asimova tak rád. Přesto ho uznávám, že o tom taky zkusil něco napsat.
"Občas se pak celý ponořil do světa, kde žít znamenalo život a umřít smrt, kde byla lidská rozhodnutí neodvolatelná, kde se nedalo zabránit zlu a pomoci dobru a kde byla ztracená bitva u Waterloo prohraná navěky."
Se sci-fi je ta potíž, že jsou tak trochu poplatné době svého vzniku. Vážně jsem se těšila, ale nějak jsem se nemohla lehce přehoupnout přes záplavu slov (aneb Harlanovy vnitřní myšlenky, které se místy točí pořád dokola a dokola - chudák provozní technik, bezcitný jen pro okolí, v samém jádru ale beznadějně zamilován - ach jo), romantického patosu (viz záplava slov a autorovo fantazírování o šatech z lehoučkého materiálu, podobného pěně) a století (vážně si ještě teď někdo myslí, že lidstvo to dotáhne do 100000 století a dál??? Tomu říkám optimismus.). Přitom námět cestování časem a oprava "chyb" v dějinách je zpracováno skvěle - jen kdybychom se netvářili, že je potřeba skoků v čase v rámci několika stovek století... Dílu by stačilo místy ubrat (především v nepravděpodobných počtech století a v Harlanově romantickém cvrlikání po Noys), člověk by se snáz prokousal do druhé poloviny příběhu, který už byl z pohledu nadšence pro paradoxy spojené s cestováním časem mnohem zajímavější...
(SPOILER)
Velice poctivý Sci-fi mindfuck, na kterém lze v plné kráse obdivovat Asimovova vědecko-fantastického génia, kterého bravurně používá v tématu, u kterého si většina filmařů i spisovatelů vyláme zuby. Cestování časem...asi nikdo si s touto úžasnou myšlenkou nepohrál tolik jako Asimov, který ji nejen funkčně využil při budování napínavého dobrodružství, ale zároveň se nebál se zamyslet a čtenáři předložit uvěřitelnou teorii o jejím principu. Jakmile jsem se tak dovtípil hlavních zásad a principu Věčnosti, mohl jsem si naplno vychutnat všechny ty paradoxy, zvraty a absurdní situace, o kterých jsem si nejednou říkal: "Ale to přeci popírá všechny zákony, to není možné!" A Asimov se na mně hned vzápětí uvnitř další kapitoly usmál a odvětil: "Všechno je možné."
Po jazykové stránce jednoduchá a nijak obtážně stravitelná záležitost, autor neplýtvá odbornými termíny a nepoužívá je, pokud nemusí. Děj je svižný, má spád a ucelenost. Ze začátku jsem měl problém z postavou Nöys, ve které jsem viděl samoúčelný, uměle naroubovaný ženský prvek, ale s odstupem... po přečtení závěru pochopíte. Román je sice tak trochu one-man show, ale hlavní hrdina Harlan má naštěstí dost sympatií, aby celou knihu utáhl a nenudil.
Konec Věčnosti ale zejména funguje jako filozofický román. Asimov, vzdor svému údělu a zainteresování do robotiky opět představuje jednoduchý vzkaz, glorifikující změnu, riziko, upřednostnění nejistoty před jistotou, přírody před technikou.
Tuto knihu jsem už četl minimálně čtyřikrát, možná vícekrát. Líbí se mi na ní, to, že to, co v ní autor popisuje je naprosto srozumitelné. V některých sci-fi jsou používány často termíny, které čtenáři, nic neříkají (možná proto, aby autor nemusel nic vysvětlovat), u některých se četbou knihy dopracujete k pochopení a často vůbec ne. V tom je Asimov mistr, protože si čtenář umí dobře představit prostředí, které popisuje.
Tak takovéto hrátky s časem jsem asi ještě nečetl. Kam se hrabe klasické cestování časem a tamní paradoxy. Kde ostatní končí, Asimov jde dál. Vyřešení známé otázky, co dál, když jsem "zabránil narození vlastního dědečka," je oproti udržování stovek tisíců let vývoje lidské civilizace brnkačka. Ostatně letopočty v knize nejsou v rocích, ale ve staletích. A to vše doplňuje pěkná teorie organického fungování času (jak by se toto přírodní vyvažování "nemožného" dalo vyjádřit ve fyzikálních zákonech?) a v Nadaci nacvičená práce se sociologickými rovnicemi vyjadřujícími fungování světa. Čtenář Asimova sice ono největší překvapení odhalí ještě před koncem, nic to ale nebere na zážitku z četby. Naopak. Na podobných knihách mám totiž nejradši, když autor otázky a námitky vyskakující při čtení jednu po druhé přirozeně vysvětlí a vyvrátí.
Ano, text už s léty v některých společenských tématech trochu zestárl, ale ústřední děj, zvraty a nápady jsou skvělé. Nemluvě o základní (až cimrmanovské) myšlence, že na hledání slepých cest není nic špatného (kdo se nespálí, nemůže vědět, že si má příště dát před ohněm pozor) a přílišná pohoda těžko člověka dovede k hledání cest nových (vědecky revolučních). Zajímavé, že od autora jsem v dětství přečetl kde co, ale na Konec věčnosti došlo až teď. Přitom bych ho bez váhání zařadil mezi autorovy nejlepší kousky.
PS: Úplně bych si po letech přečetl Zloděje času. Neříkejte mi, že Pratchett neznal tohle dílko.
Mistrovský kousek! Určitě jedna z Top 10 sci-fi, které jsem četla. Cestování časem, něco romantiky, ale hlavně skvěle vypracovaná konstrukce příběhu. Jen z toho měřítka skoro až oči přecházejí. Trochu jsem si vzpomněla na Návrat do budoucnosti, oblíbenou filmovou sérii.
Skvělá kniha. Je zde opravdu jednoduchá složitost, což mám na sci-fi moc rád. Příběh je originální a velmi dobře zpracovaný s řadou úchvatných detailů.
Coda, čili úplný závěr.
Román Konec Věčnosti napsal Isaac Asimov v roce 1955 někde mezi Ocelovými jeskyněmi a Nahým sluncem a dlouhá léta to vypadalo, že je to jeden ze samostatných Asimovových románů. Jenže, je tomu opravdu tak? Svým dějem si celkem logicky Konec Věčnosti stojí alternativně k ostatním příběhům z cyklu Nadace. Pro porozumění, celý cyklus Nadace začal v roce 1982, kdy se narodila Susan Calvinová a zároveň byla jejím otcem ustavena společnost pro výrobu robotů a končí dějem v románu Nadace a Země v roce 520 éry Nadace, což je rok 25 087 našeho letopočtu a celá sága tak trvala 23 105 let. A teď si představte, že v románu Konec Věčnosti ze běžně pohybujeme v datech 100 000 století (ne roků – století!). Hlavní hrdina se narodil v 95. století a ve své praxi operoval v čase od roku 1932 až do roku 111 394 000. Jak jeden román dokáže zrelativizovat celý cyklus příběhů.
Ač se tedy zdá, že je příběh románu zcela samostatný a nezávislý na cyklu Nadace, přece jen se v něm objevují informace, které naznačují, že se odehrává ve stejném vesmíru. To ostatně Asimov nenápadně potvrdil v románu Na hranicích Nadace, kam umístil několik narážek na Věčnost.
Tímto románem končí celý cyklus Nadace, který jsem začal číst 2. ledna 2020, v den stých narozenin autora Isaaca Asimova a s četbou jsem skončil 25. ledna 2021 v den stého výročí premiéry hry Karla Čapka R.U.R. v Národním divadle.
Cyklus Nadace:
0,1. Já, robot: Chránit (Reichertová)
0,2. Já, robot: Poslouchat (Reichertová)
0,3. Já, robot: To Preserve (Reichertová) v ČR nevyšlo
1. Já, Robot (Asimov)
1,1. Robohistorie I. (Asimov)
1,2. Robohistorie II. (Asimov)
1,3. Vize robotů (Asimov)
1,4. Sny robotů (Asimov)
2. Pozitronový muž (Asimov, Silverberg)
3. Nemesis (Asimov)
4. Ocelové jeskyně (Asimov)
5. Nahé slunce (Asimov)
6. Roboti úsvitu (Asimov)
6,1. Odysea/Podezření (Kube-McDowell, McQuay)
6,2. Kyborg/Zázrak (Wu, Cover)
6,3. Útočiště/Pericentrum (Chilson, Wu)
6,4. Kukaččí vejce/ Odrodilec (Leigh, Scotten)
6,5. Vetřelec/Aliance (Thurston, Oltion)
6,6. Maverick/Lidstvo (Bethke, Oltion)
7. Roboti a Impérium (Asimov)
7,1. Kaliban (MacBride Allen)
8. Hvězdy jako prach (Asimov)
9. Kosmické proudy (Asimov)
10. Oblázek na obloze (Asimov)
11. Předehra k Nadaci (Asimov)
12. A zrodí se Nadace (Asimov)
12,1. Ohrožení Nadace (Benford)
12,2. Nadace a chaos (Bear)
12,3. Vítězství Nadace (Brin)
13. Nadace (Asimov)
14. Nadace a Říše (Asimov)
15. Druhá Nadace (Asimov)
16. Nadace na hranicích (Asimov)
17. Nadace a Země (Asimov)
17,1. Přátelé Nadace (Greenberg)
18. Konec věčnosti (Asimov)
Štítky knihy
cestování časemAutorovy další knížky
| 2009 |  Nadace |
| 1993 | Já, robot |
| 2009 | Nadace a Říše |
| 1993 | Konec Věčnosti |
| 2010 | Druhá Nadace |
Kniha mě hodně bavila a svého času kdy byla vydána to musel být dobrý Banger. Jenomže, abych u ní dal plný počet tak bych v ní potřeboval detajlněji popsat žití ve Věčnosti atp. Má fantazie si to nějak nedokázala představit. Příklad: teď jdeme do nějaké kabiny a cestujeme staletími, jako jak cestují? Vesmírem a pak přistanou na planetu nebo jak, takových věcí tam bylo více. Ale doporučuju pro fandy sci-fi přečíst.