Konec věčnosti
Isaac Asimov
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/152202/bmid_konec-vecnosti-152202.jpg
4
383
383
Po miliony let si pozemšťané vyprávějí zkazky o podivném, nedosažitelném místě, které se nazývá Věčnost. Lidská fantazie opředla bájný svět závojem mýtů a legend – ale pravda je ještě podivnější. Věčnost, to je sídlo všemocné korporace, která ovládá cesty v čase a s fanatickou vírou ve vlastní poslání upravuje lidské dějiny. Každý zásah do historie je veden snahou vymýtit veškeré zlo, zbavit lidstvo válek a utrpení. Andrew Harlan až dosud tomuto úkolu oddaně sloužil. Jenže teď odhalil podivnou chybu v samých základech Věčnosti. Zdá se, že Věčnost vůbec nemohla vzniknout – jak je tedy možné, že existuje…?... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2013 , Argo , TritonOriginální název:
The End of Eternity, 1955
více info...
Přidat komentář
Ne nadarmo je Asimov označován jako mistr svého oboru, protože napsat knížku o cestování časem, která by dávala hlavu a patu je dost složité a takovým knížkám se vyhýbám. Přesto nevím proč, ale první dvě třetiny jsem se musela do knihy vyloženě nutit, teprve poté se začne vše rozuzlovávat a knížka má spád. Takže ty čtyři hvězdy jsou především za poslední třetinu.
Tuhle knížku jsem měl v knihovně hodně dlouho a jednou koukám, nepřečtený Asimov, to není možný. Originál, jak je u Asimova běžné, přes půl století starý, ale neztratil nic na zajímavosti. Příběh, jak je též u Asimova zvykem, pěkně odsýpá, taková oddychovka, ale doteď mi v hlavě leží nosná myšlenka, o které často přemítám - musí být snaha o minimalizaci ztrát za každou cenu opravdu nejlepším řešením? Asimov tu nastínil překvapivou odpověď, která - když se nad ní trochu zamyslím a třeba i zabrousím do historie - vůbec překvapivá není.
Asimov mě nikdy nepřestane fascinovat svou schopností využívat několik témat a ta rozpracovávat k dokonalosti navíc vždy v mírně filozofické formě Soft science fiction.
Konec Věčnosti je pojatý o něco techničtěji a méně spaceoperovitě něž série Nadace, Říše apod., přesto je ale i tento román nejen velmi zdařilá filozofická úvaha ale navíc vystavená na základech časového paradoxu.
Asimov mě nikdy nepřestane fascinovat svou schopností využívat několik témat a ta rozpracovávat k dokonalosti navíc vždy v příjemně filozofické formě.
Konec Věčnosti je pojatý o něco techničtěji a méně spaceoperovitě něž série Nadace, Říše apod., přesto je ale i tento román nejen velmi zdařilá filozofická úvaha ale navíc úvaha vystavená na základech časového paradoxu.
Román nicméně skvěle rozvíjí dvě podstatná témata, která se vyskytují i v dalších dílech – princip Věčných (kteří jsou nicméně pojati jinak, než např. v sérii o Nadaci) a především důležitou úvahu o výzvě jako spouštěči vývoje (která se, reprezentovaná první vlnou kolonizace, v románech galaktické říše naneštěstí tak trochu ztrácí)
Pro mě osobně se dost jedná snad o nejlepší dílo autora, které mi přišlo do rukou a rozhodně stojí za přečtení. Možná není až tak známé jako sama Nadace, ale rozhodně je mnohem hutnější než většina knih z vesmíru Nadace.
Konec Věčnosti je inteligentní, rafinovaný, překvapivý a vpravdě mistrovský.
Pro mě osobně se dost jedná snad o nejlepší dílo autora, které mi přišlo do rukou a rozhodně stojí za přečtení. Možná není až tak známé jako sama Nadace, ale rozhodně je mnohem hutnější než většina knih z vesmíru Nadace.
Konec Věčnosti je inteligentní, rafinovaný, překvapivý a vpravdě mistrovský.
Isaac Asimov umí napsat i složité věci tak, že vypadají zdánlivě velice jednoduše. V Konci věčnosti je jeho talent snad až na škodu, protože příběh vyznívá mnohem plytčeji a banálněji, než by se slušelo. P.K. Dick by z námětu napsal zamotaný paranoidní thriller, Stanislaw Lem pak hlubokou sociologickou studii. Isaac Asimov přišel s příjemně odpočinkovým románem s lehce předvídatelným dějem a skvěle promyšleným prostředím.
Změnit minulost aby se zlé věci nestaly. Vrátit se v čase a v tichosti odstranit například Stalina, či jinou lidskou zrůdu. Existovat taková možnost, tak by byl téměř zločin toho nevyužít. Nebo ne?
Staly by se ještě horší věci? Nebo by daný zásah splnil očekávání a nic zlého by se už nedělo. Která z těchto možností je horší?
Velice čtivá kniha, která přináší spoustu podnětů k přemýšlení. Asimov rozhodně nezklamal.
Vždy píši komentář až nějakou dobu po přečtení knihy. Nechat ji jen tak uležet... Kniha se četla dobře, děj zajímavý, ale od určitého okamžiku předvídatelný. Navíc tam bylo několik paradoxů, které jsem měl trochu problém skousnout.
Je však nutné souhlasit s tím, že přílišná ochrana a usměrňování jakéhokoliv vývoje není vždy tou pravou ochranou...
Sci-fi s filozofickým nádechem. Ze začátku jsem se celkem nudil, ale příběh pěkně vygradoval.
Na Asimových dílech se mi líbí ta jednoduchá složitost. Paradoxy cestování časem a spoustu dalších neuvěřitelných témat podává s nádhernou lehkostí. Jeho fantaskní budoucí světy fungují tak dokonale realisticky a vše je v nich do nejmenšího detailu promyšlené. A do nich zasazuje lidské příběhy odhalující samotné nitro lidské duše. Skvělý spisovatel a vizionář.
„Lidstvo bezesporu může vyrůst do skvělých výšin. Ale musí projít zkouškami ohněm.“
Kniha, která by měla být o cestování časem, ale nakonec je mnohem víc o touze vypravit se ke hvězdám. Jako časovka ale funguje skvěle, jak na filozofické úrovni, tak na té dějové – kdy do sebe nakonec všechno přesně zaklapne tak, jak má.
Kniha o cestování v čase, ale ne jen tak ledajaké. Asimovo podání tohoto tématu je opravdu monstrózní, necestuje se tu během pár trapných let, ale celých tisíce století. Postupně zjišťujeme celkový princip cestování a různé skupiny lidí, kteří v něm figurují.
Kniha se nečte úplně jednoduše, teda aspoň mě se nečetla. Každopádně má skvělé vyústění, kde dojde k velkému zvratu v ději a všem co jsme zatím znali. Kniha není vůbec akční je zde hodně dialogů, které jsou povětšinou filozofické. Úplný závěr čtenáři přinese spoustu věcí k zamyšlení.
Knihu určitě nedoporučuji lidem, kteří hledají román o cestování v čase, kde není napínavé a akční scény nouze. Zde naleznete hodně mluvení, v uvozovkách o ničem, ale které nás nabádají přemýšlet.
Celkové hodnocení 65%
Velká škoda, že Asimov se ke hvězdám vypravit nemohl, tahle jeho touha totiž tryská i z knihy, která se tvářila, že je o něčem jiném. Za svoje nestárnoucí dílo by si to bezpochyby zasloužil.
Konec věčnosti (aneb za vším hledej ženu) je geniální, velkolepý příběh. Podobně jako Ani sami bohové však neprávem stojí ve stínu Nadace a Robotů. Věčná škoda.
Kniha je brilantní, i když z mého pohledu se spíše než o beletrii jedná o něco na hranici mezi teoretickou fyzikou a filozofií. Reálného děje tam neni zdaleka tolik jako teorií o něm.
Asimov mě touto knihou nalákal a chci si od něj určitě přečíst nějakou další. Zajímavé myšlenky, otázky nutící k zamyšlení i vnitřní diskuzi, co je vlastně správné a kdo (ne)má právo o té správnosti rozhodovat nejen za sebe, ale za celé lidstvo.
Vlastne docela zklamani a 3* davam jen za prociteny konec. Cekal bych od Asimova trochu vedectejsi pristup a misto toho mam spis pohadku jak slo cestovani v case na vandr. Netere myslenky jsou prehnane naivni, netere nedotazene. Vetsinu knihy je vystavovana na odiv pokrivenost charakteru hlavni postavy a specifika cestovani v case zustavaji nezpracovany na druhe koleji.
Žánr sci-fi nepatří k mým nejoblíbenějším, ale úvahy o osudu lidstva a o tom, zda má někdo právo, do tohoto osudu zasáhnout z pozice toho, že ví, co je pro lidstvo správné, mne dostaly.
No tak to byl nářez. Až se nechce věřit, že tato kniha vznikla v roce 1955. Asimov splodil velice inteligentní scifku, kde organizace Věčnost cestuje časem, dělá Změny, aby pak nastala ta "správná" budoucnost či Skutečnost. Pak se ukáže, že se tím lidstvo přestalo vyvíjet a že díky Věčnosti mají Skutečnost bez pokroku, ale zato v blahobytu. Autor postavil inteligentní příběh (nemohu nezmínit loni čtené Dveře do léta, kde jsem byl zhnusen demencí časového cestování, idiocií vyskládané reality a vyděšen tím, že někteří kladou autora na roveň práve Asimovovi a Clarkovi), klade ty správné otázky stran budoucnosti lidstva a nutí čtenáře k zamyšlení.
Za mě byla tahle scifka parádní a když si uvědomím dobu vzniku, tak jinak než plnou palbou hodnotit nomohu.
Kde na to ten pán chodil? Neskutočne premyslená téma cestovania v čase! A hoci sa psychológii jednotlivých postáv nevenoval až tak detailne, psychológiu ľudstva vystihol vcelku presne. Presne toto by stalo, keby niekto to časové pole zhotovil. Budem sa opakovať: Asimov bol génius.
Hodně zvláštní kniha, se začátkem jsem trochu bojovala a Harlan mně nebyl moc sympatický, potom se ale děj rozběhl a konec se mi líbil.
Po knize jsem sáhla díky čtenářské výzvě a netušila jsem, že budu číst celou noc. Její poselství vidím ve dvou rovinách. První rovina "lidská" vypovídá o tom, že když začnou "pracovat hormony", tak je i suchar, jakým byl Harlan, schopen zničit i Věčnost. Druhá rovina "společenská", že nikdo nemá právo měnit Skutečnost podle představ někoho o ideální společnosti, že je lepší evoluční cesta, která zajišťuje rozmanitost v Nekonečnu, než sociální inženýrství, které vede k uniformitě ve Věčnosti.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2009 |  Nadace |
| 1993 | Já, robot |
| 2009 | Nadace a Říše |
| 1993 | Konec Věčnosti |
| 2010 | Druhá Nadace |
Klasicky příjemný Asimov, který se čte sám. Chtěla bych zdůraznit, že se mi zde líbí ta myšlenka nečinit svět, život, skutečnost příliš dokonalými, jelikož se pak vytrácí efekt poučení se z vlastních chyb a vážení si toho, co máme.