Konečné tajemství

28.05.2022

O Konečném tajemství lze hovořit (mírně) rozporuplně. Fascinace mozkem a pátrání po jeho tajemstvích je rozhodně ta lepší část. Co lze vyčíst je rozpačitý začátek, který nebudil to nejlepší zdání. Jen si představte: vrcholový hráč šachu a význačný psychiatr a neurolog v jedné osobě zemře v extázi při milování s nádhernou topmodelkou. V tomto na první pohled nevinném skonu hlavní dvojice novinářů spatří zřejmou, byť záhadnou vraždu ještě dříve než je vůbec provedena pitva. Nicméně jak se dočteme později, vyskytne se pár zvláštních okolností a důkazů, které posvětí jejich podezření.
To už se začala kniha rozjiždět a byla mnohdy natolik čtivá až jsem se zapomněl. Bylo to zejména podnětnými pasážemi o mozku, na který bylo nahlíženo opravdu z více pohledů. Někdy jsem četl popis o procesech jeho fungování I dalších částí těla, občas polemika, co mozek a život jako takový vede k různým druhům chování. A nezůstalo jen u tajů mozku.
Kniha obsahuje dvě dějové linky. Jedna ze současnosti pojednávající o vyšetřování a druhá z minulosti, která pomalými kroky spěje ke splynutí s linií první. Právě v tomto druhém storylinu jsem prožil dejavu, když mi na mysl vyplynuly knižní tituly jako “Projekt stvořitel” nebo “Počátek” od Dana Browna. Narozdil od těchto dvou zmíněných, “Konečné tajemství” s myšlenkou spojení počítače a člověka a (nad)vládě UI jenom koketuje. Přesto uvádí několik polemik, stojící za úvážení (např. nedokonalost člověka, problémy různých druhů vládnutí).
Jinak roztoužená četba byla v málo chvílích narušena podivným chováním osob, se kterými dvojice novinářů přišla osobně do styku, odpovědných profesně udržovat tajemství či bezpečnost. Prvně to bylo při návštěvě patologie, kde se nechal patolog jen tak obalamutit, že chtějí psát o něm. Pak návštěva psychiatrické léčebny na ostrově odkud mohli pacienti po menším přemýšlení v poklidu odejít (leč okolnosti proč se tak nedělo vyplynout později). A další nejasné chování předvedl Michel, strážce CIELu, když jen tak vpustil členy sedmé velmocí do jejich klubu plného zhýralosti.
Poslední vadu na kráse jinak dobrého titulu spatřuji ve finálním entrée odehrávajícím se na posledních stránkách. Byla plně vyjevena podstata Konečného řešení, jeho potencionálu I nebezpečí pro lidstvo v případě jeho naplnění, a následně se odehrává intimní scéna, která odhalila ještě hlubší motivaci překonávající Lukréciin seznam. I když bylo dané sdělení jednoduché pochopit, zasloužilo být vykresleno více vzletně (mělo jít o scénu, kde měla pracovat naplno má fantazie a být cítit všeobejímající pocit)

Bohužel jsem to nedala. Ani po 160 stranách jsem nebyla schopná se začíst. Přišlo mi to hodně ploché, na začátku bylo několik opravdu zvláštně přeložených slov a věty pak nedávaly smysl. Plynulo to tak strašně pomalu…
Mrzí mě to, protože Mravence od Werbera jsem si zamilovala a tak jsem čekala podobně skvělé čtení. :-( Jinak většinou knížky odkládám už po 60 stranách, tady jsem přidala ještě 100, ale bohužel to nepomohlo.

15.12.2014

Román mě z počátku velmi zaujal, ale od setkání s epikurejci mě to na chvíli přestalo bavit stejně jako hašašíni u Tanatonautů, ale tentokrát jsem to dočetl až do konce. Ze závěru knihy si odnáším jedno moudro , které tvrdím sám už x let: Všichni jsme blázni, ale naší jedinou výhodou je, že my to přinejmenším víme, zatímco ostatní si myslí, že jsou normální.

14.09.2014

Tohle se podle mě nepovedlo.Kniha zcela prohrává jak na úrovni románové-vypravěčské tak na úrovni vědecké. Působí to na mě jakoby autor vzal článek o mozku z nějakého časopisu a naplácal okolo román. Aby mohl uplatnit načerpané znalosti o fungování mozku, musí nechat hrdiny zabředat do bizarních událostí. Nedostatek nápaditosti při tvorbě děje se pak snaží zamaskovat dvěma časovými rovinami vyprávění což celou situaci ještě zhoršuje.Celé to na mě působilo lacině, odfláknutě.

21.07.2013

Knihu jsem chytla do ruky v očekávání něčeho zajímavého ("miluji" Mravence). A dá se říci, že Werber nezklamal.