Korespondence I
Jan Werich , Jiří Voskovec (p) , Ladislav Matějka
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19503/korespondence-i-19503.jpg
5
69
69
Korespondence V+W série
1. díl >
První svazek korespondence, edičně připravený prof. Ladislavem Matějkou, zahrnuje období 1945-1962. Knihu doplňují i některé méně známé fotografie z působení V+W na opačných koncích světa.
Přidat komentář
Dopisy samotné jsou skvělá četba, duchaplná, vtipná, místy dojemná. Vytknout editorovi ale musím poznámky pod čarou. na jedné straně nesmyslně překládá každé jednoduché slovíčko, přestože znalost angličtiny je dnes tak elementární že překládat má smysl spíše až celé věty či složitější termíny, a na straně druhé nechá bez povšimnutí řadu míst, k nimž by se vysvětlení velice hodilo, například konkrétní jména či lokality, odkazy na konkrétní knihy, divadelní hry, konkrétní události v životě Voskovce i Wericha atp. Já vím, že by byla spousta práce to dohledávat, ale fakt by se to hodilo a je hloupé dělat podobné knihy polovičatě... Celkový dojem: 80%
Jedno z nosných témat této knihy je emigrace. Tu zažili oba autoři doslova "na vlastní kůži". Werich nucenou, Voskovec k tomu od března r.1948 ještě dobrovolnou. Přes práci v pařížském UNESCO odletěl (silně znechucen) do USA s představou, že naváže na tu válečnou, kterou ukončili s partnerem zřejmě ve svém (tenkrát) nejlepším vystoupení v USA. Ve hře "Bouře" od W.Shakespeara. Jistě nečekal, že po příletu do NY, bude zajištěn a internován do věznice na Ellis Isl. (ironií osudu kousek od sochy Svobody, na kterou viděl celých 11 měsíců svého zadržení). Po únorovém puči komunistů, byla vytypovaným občanům ČSR ve Spojených státech věnována zvýšená pozornost. FBI jej udal nevýznamný spoluobčan, který se s ním nikdy nesetkal ! Dovolím si fabulovat:
Ministerstvo vnitra pod vedením komunisty Noska s kvantem poradců NKVD od "Velkého bratra" - mohlo tímto způsobem na Voskovce nalíčit past. Byl by krásným exemplářem pro vystrašení dalších občanů, pomýšlejících na emigraci ke (jak říkali "Strýčkovi Samovi").
Bohudík se Jiří Voskovec obhájil . Nařčení, že je komunista, bylo po skoro roce shledáno jako nesmyslné.
Je třeba připomenout, že jak nacisté v r.1939, tak komunisté po skončení II.sv.války měli připraveny precizní seznamy konkrétních osob, které je nutno co nejrychleji zatknout a ty "podtržené" fyzicky odstranit. Gestapu pomáhala t.zv.V.kolona. Komunistům plno lidí se špatným svědomím, tedy ještě čerství konfidenti gestapa (a ti také velmi posílili členskou základnu strany Klémy Gottwalda).
Werichovo postavení v Praze bylo relativně mnohem lepší. Byl příliš populární, aby jej režim umlčel a ještě k tomu byl znám v SSSR jako "tovaryšč Gej Rup" - dokonce hrál maršála Göringa ve "velkofilmu SSSR" Pád Berlína. Nicméně mu režim házel klacky pod nohy, kde mohl. Po srpnu 1968 dokonce s manželkou Zdeňkou, zvažoval emigraci. Po roce 1969 byl soudruhy postaven "do rohu", i když byl "národní umělec".
Voskovec v USA začal žít normální život v normální společnosti. Dostával příležitosti v divadle, ku př. hrál na Broadwayi v Hamletovi vedle hlavní star, kterou byl Richard Burton . Samozřejmě trochu v pozadí v roli I.herce. Ale my si jej pamatujeme ve výtečném filmu "12 rozhněvaných mužů". Člen poroty, malomluvný hodinář, ale výtečný.
Domnívám se ale, že parťákovi v Praze jeho pracovní a uměleckou práci záviděl. Bohužel v ohromné konkurenci v USA se do TOP špičky nikdy neprosadil.
O tom všem je tato půvabná kniha, respektive I.díl z trilogie, plná humoru, nadějí, ale také i depresí obou.
Domnívám se, že obrovskou editační práci u těchto knih odvedl profesor Ladislav Matějka.
Jak lépe potvrdit všechna předchozí konstatování o přátelství, pravdivosti a slovní bohatosti než ukázkou? Vybírám část Voskovcova dopisu Werichovi ze strany devětatřicet. V ní je všechno.
-----------------------
,,(...) A teď začnu po pořádku, sic se zblázním a poseru a ty taky. Choděj sem přes oceán drby, že jsi deprimován a zklamán - představuju si tě následkem toho často v náladách, jež jsou mi povědomé z minulosti, když posedáváš, poleháváš u radia, komentuješ cokoliv se ozve z amplionu a cokoliv zahlédneš v poblíže ležících novinách způsobem absolutně negativním, načež nemůžeš najít fajfku, což je taky špatný, pak mně řekneš, že mám blbou kravatu, začneš řvát na Janu, že necvičí na piano a Zdeničce vyčítáš, že je nervosní. Býváš pak též názoru, že nic nejde - to jest, že nic nebude fungovat, každý návrh na cokoliv - ať je to večeře, scenario na film, přemalování bytu nebo naděje, že zítra bude venku hezky, s důkladným racionálním doložením exploduješ. Positivním východiskem bývá náhlý odchod do nejbližší společnosti co nejmoronštějších hráčů karet, jež lze dát za daných okolností dohromady, což, jak mi moje psychoanalitická zkušenost napovídá, je ti podvědomě vnuceno tajným přáním prohrát, jež racionalisuješ jako touhu po rozptýlení a nadějí na výhru - ale to je vskutku a v prapodstatě dovršení tvé momentální potřeby se potrestat za to, že jsi.
Tak jestli se zrovna teď zase tak cítíš - tak se s tím nedá nic dělat, dokud nezjistíš, proč se tak cítíš. Já dovedu opravdu jednoho povzbudit, že ano? Abys neřek, tak tady máš anekdotu: Jak tu máme tuhle vlnu stávek, tak taky stávkovaly dvě kurvy. Piketovaly hotel Peerless v pětačtyřicáté ulici a měly na cedulích tento slogan - FUCK YOURSELVES. - Tolik o humoru. (...)“
Cela trilogie je jedna ze zakladnich knih k ceskym dejinam druhe poloviny 20.stoleti.
O V+W jsem znala jenom střípky. Byly to jen školní znalosti, kterým se zázrakem podařilo utkvět v mé hlavě: Osvobození divadlo, emigrace, vzpomněla bych si na pár jejich her a Werichových filmů, které jsem jako malá viděla.
K této knize jsem přišla náhodou a sama sebe jsem překvapila, že jsem ji přečetla za dva večery. Mohu jenom souznít s ostatními komentáři - ta bohatost češtiny, která byla tak nesrozumitelně srozumitelná. Ohýbání a hra s naším mateřským jazykem mě překvapovala na každé stránce. Obsahem naprostá nadčasovost textu. A také, a to už se mi dlouho nestalo, jsem se nad knihou mnohokrát rozesmála ("Chytrost, ne směšnost, musí vyvolávat smích" - Werich, amen.), úsměv ale i častokrát ztuhnul na rtech.
Jedinou výhradu bych měla na, již v některé z recenzí zmíněné, poznámky pod čarou. Některé překlady byly opravdu bizarní, nejsem profesionální překladatel, ale něco opravdu stojí za pováženou. Zlidovělé výrazy (jakožto western, např.) opravdu netřeba překládat - myslím, že čtenář, co sáhne po korespondenci V+W, není úplný hňup.
První díl z trilogie souborů dopisů Voskovce a Wericha. Tenhle je z let 1945-1962. Příběh V+W je opravdu velmi silný. Je to historie, ale pokud jí neznáte, tak upozorňuji, že budu spoilerovat. Pro mě hodně těch informací bylo nových.
Potkali se na konci 20. let a se svým Osvobozeným divadlem byli čím dál slavnější a svět jim skoro ležel u nohou. Potom přišla 2. světová válka a museli emigrovat do USA, do New Yorku. V cizí zemi začínali zase úplně znova, museli se naučit řeč, a prosadit se v obrovské konkurenci divadel. To se jim pomalu začalo dařit. Ale 2. světová válka skončila a oni se samozřejmě rozhodli vrátit. Voskovec musel vyřešit svůj problematický rozvod. A tři roky opět budovali své divadlo v Československu, to jim samozřejmě začali kazit komunisti, až se Voskovec nadobro vystěhoval do USA. Tam ho zase američani na rok zavřeli do internačního tábora, protože se báli, že je komunista. Když se odsud dostal, začal zase znova budovat kariéru v USA a zároveň bojovat s nemocí své manželky. Která nakonec zemřela a Voskovcovi zůstaly dluhy za léčbu a děti. Werich zůstal v Československu a snažil se žít mezi komunisty a postupně bojovat i se svou nemocí.
Asi jsem zatím nečetl nic, co by působilo tak pravdivě. V+W byli velikáni a navíc opravdoví kamarádi, takže se nebojí psát pravdu a o věcech, které nejsou jenom ke chlubení. Rozhodně neměli jednoduchý život, ale nikdy jim nechyběl nadhled a humor.
Myslím, že pokud si chcete přečíst něco na téma o čem je život tak tohle je ideální. Zatím jsem četl jen těchto necelých 20 let. A je to skvělý koncentrát toho, co se v životě děje, jenom se o tom moc nemluví.
Taky bych to doporučil lidem, kteří pořád někomu závidí, že má peníze, nebo tvrdí, že už jsou staří, nemocní, a nemá to cenu, atd. Takové potkávám neustále. Z novin mohli V+W působit jako dva zazobaní úspěšní lidé, jeden slavný herec v Československu, druhý jde z filmu do filmu v Hollywoodu. Ale realita je prostě vždycky jinde.
Život kromě toho pozitivního samozřejmě přináší i stáří, neúspěch, nemoc, a je to úplně normální, nevyhne se tomu nikdo. Jak říká s nadsázkou Werich "A bude to ještě horší". :-) Ale jak říká Voskovec: "Hlavní je neposrat se."
Člověk si o zbabělosti a určité potřebě cirkusáctví u Wericha může myslet co chce (viz. pasáž o tomto u Zábrany), ale tahle věc je prostě neuvěřitelný poklad. Tolik životní moudrosti z obou stran, slovní ekvilibristiky, sofistikovaného a přitom odlehčeného náhledu na svět se na jednom místě jen tak nenajde. Je to skoro až hříšné, tolik talentu! A jaké to životy: nejdřív legendy ve vlastní zemi, pak emigrace, návrat, znovu emigrace a téměř až synchronicistické propojení myslí navzdory hovadství světa a času. Škoda, že si pro sebe dokázali ukrást tak málo - jen pár uspěchaných setkání a nakonec stejně smrt. I když jak se to vezme, kdo si dnes pamatuje všechny ty aparátčíky a zakrslíky ducha, požral je čas, kdežto kouzlo těch dvou i díky jejich korespondenci trvá. Vůbec je zvláštní, jak mohly tak odlišné osobnosti dojít takového souznění: Werich většinou (moudře) jadrně nadává, Voskovec své bolesti zaříkává filosofií; co vlastně bytostného intelektuála a kosmopolitu Voskovce táhlo k lidovému mudrci a zápecníkovi Werichovi a naopak?
Je to samozřejmě hřích pořídit si do domácnosti takový další špalek papíru. Ale docela si myslím, že to jsou trvalky: nepřekvapilo by mě, kdyby člověk namátkou otevřel kterýkoliv díl, když nebude vědět třeba co narychlo důstojného si vzít do vany.
Škoda, že korespondence vyšla bez nějaké úvahy o ní. Je provázena jen stručnými, dosti polopatistickými rekapitulacemi toho, co se dělo v té době v politice. Čekal bych u takovéhoto vydavatelského počinu, že bude doprovázen nějakým super esejem.
Při čtení Korespondence mě zalil žal jak tyto dva výteční umělci mohli tvořit báječné věci a jen nelidským režimem nebylo jim to umožněno.
Jen chci věřit ,že dalším pokud ještě budou se to už nestane.
Korespondence dvou, kteří slovem i myšlenkou dokázali obsáhnout svět (a to nejen divadelní a filmový) takový, jaký byl a svou nadčasovostí i svět, takový jaký je. V+W jakoby tvořili jeden myšlenkový organismus, který se dokáže i nadále rozvíjet, přestože jsou obě hemisféry nenávratně odděleny železnou oponou. Stylistický majstrštyk od Osobností, které by bývaly (veřím tomu), narodit se ve 'správné' zemi, dobyly svět.
"...Demokracie je jediné (blbé) zřízení, jež jednak odpovídá proporcionálně lidské blbosti, za druhé pak dovoluje menšině - která má patrně pravdu - existovat a projevovat se..." - Jiří Voskovec
Upřímně už jen kvůli lásce, kterou chovám k osobě V+W a tedy spíše toho W, jsem si myslela, že mě kniha nepustí a já jí přečtu lusknutím prstu. Nestalo se a dokonce jsem si v určité fázi čtení musela od knihy na podstatnou dobu odpočinout. někdy jsem třeba přečetla jen stránku a cítila jsem, že ji musím odložit.
i tak je to zajímavá sonda do života dvou mužů, které nedokázal rozdělit oceán ani zrůdná ideologie ani lidské blbství.
Jak říkám je to zajímavá zkušenost, jen tedy někdy mi překlad z angličtiny přijde příliš doslovný, ale nevhodný k dané pointě.